Kniha Proč jsme tak naštvané? je přesně tím, co v českých knihovnách chybělo.
„Dilema modrá versus růžová je jen prvním projevem toho, jak moc společnost potřebuje každého zařadit do jedné ze dvou úhledných škatulek.“ Tak zní jedno z úderných sdělení, kterých je v nové knize Proč jsme tak naštvané? z nakladatelství wo-men nespočet. Je tak docela možné, že se při jejím čtením přistihnete, jak už si pošesté na jedné straně v duchu říkáte: Přesně! A je také docela možné, že budete naštvaní a naštvané. To je dobře, je nejvyšší čas.
Vztek jako hnací motor feminismu
„Dlouho jsem přemýšlela nad východiskem, z jakého knihu Proč jsme tak naštvané? napsat. Jeden ze stereotypů zní, že feminismus dělá z žen oběti a chudinky – a přesně tomu jsem se chtěla vyhnout,“ popisuje pro Refresher svou nově vydanou knihu právnička, odborářka a feministka Šárka Homfray. A přesně to se jí také podařilo. V knize Proč jsme tak naštvané? nemoralizuje ani nefňuká – i když by mohla.
Místo sebelítosti a obviňování cítila Homfray jinou emoci. Vztek. Nebyl to ale vztek agresivní nebo samoúčelný. Šlo spíš o naštvaní. Přesně takové naštvání, které nastává, když už má člověk něčeho dost. Jisté situace ho tak otravují, že už není ochoten se s nimi dál sžívat nebo je akceptovat. „Přišlo mi, že tento druh vzteku nebo naštvání je velmi konstruktivní emoce, protože právě z této pozice můžeme usilovat o změnu,“ dodává autorka.
Knihu ale nepsala s cílem, že by měla změnit svět. Zničení patriarchátu ze dne na den se nekoná. „Feministickou revoluci si nemůžeme představovat jako nějakou jednorázovou heroickou akci, která změní svět. Spíš je to něco, co nás dennodenní prací a malými krůčky možná posune k lepší, férovější, otevřenější společnosti,“ popisuje Homfray.
Odkud ale onen vztek pramení? Homfray přiznává, že pokud by tato otázka šla zodpovědět jednou větou, pravděpodobně by nenapsala celou knihu. „Je to hromada menších či větších překážek, tlaků, očekávání, stereotypů, se kterými se setkáváme v každodenním životě. I když si žijeme běžný život bez dramatických událostí, zakopáváme o milion problémů. A štve nás, že to někdo jiný – zejména ten, kdo není žena – řešit nemusí,“ říká.
Je žena sociálním konstruktem?
Autorka ovšem netvrdí, že vztek proti genderovým nerovnostem je emoce vlastní všem ženám bez rozdílu. A neříká ani, že by jej mohly pociťovat pouze a výhradně ženy. Ale myslí si, že nejvíce těch, kteří se budou s tématy v knížce identifikovat, budou právě ženy žijící v české společnosti. „Ale určitě to nebudou všechny – a určitě to nebudou výhradně ony,“ zdůrazňuje. Jednotná ženská zkušenost totiž dle ní neexistuje: „Není možné identifikovat všechny ženy, tedy polovinu lidstva, jako skupinu s jednotící charakteristikou. Dokonce ani mateřství není univerzální jednotící zkušeností – nejen proto, že všechny ženy nejsou matky, ale i ženy, které matkami jsou, prožívají mateřství různě. I mateřství je sociální konstrukt.“
Přestože o unifikované ženské zkušenosti či existenci nelze uvažovat, je dost možné, že řada žen si při čtení Proč jsme tak naštvané? za každým odstavcem řekne: „Přesně!“ S některými stereotypy, tlaky či nerovnostmi se totiž řada z nás setkává více, než by bylo zdrávo. Dle Homfray to vyplývá z příslušnosti k genderu, který jako celek nemá privilegovanou pozici. Tedy k tomu ženskému.
A to je přesně to, co v českých knihovnách chybělo. Feministický diskurz se do mainstreamu totiž dostává zatím velmi pomalu. Český feminismus tak balancuje na dvou hranách – pro jeden tábor jde stále o sprosté slovo, pro ten druhý jde o akademickou oblast zájmu. Feministická literatura tedy vzniká, ale mnohdy není dostupná všem. Pro někoho je moc teoretická a složitá, pro někoho těžce uchopitelná a další zase nemá dostatečné znalosti z oblasti genderových studií. To ale kniha Proč jsme tak naštvané? úspěšně boří. Její obsah budou schopni pochopit i ti, kteří se s feminismem zatím vůbec nesetkali – nebo nad ním ohrnovali nos.
„Usilovala jsem o přiblížení jak zkušeností, tak společenskovědných zjištění a teoretických konceptů z feminismu a genderových studií lidem, kteří v teorii nejsou tolik zběhlí a neznají odbornou terminologii, klasické autorky. Lidem, kteří nikdy nepřemýšleli o tom, jak funguje intersekcionalita, nebo o tom, jak funguje hodnocení péče ve společnosti,“ vysvětluje Homfray myšlenku, s jakou svůj „průvodce životem ženy“ psala.
A povedlo se, autorka citlivě promlouvá k ženám (a dalším) napříč generacemi, vzděláním i „startovní pozicí“. „Jazyk knihy je opravdu velmi přístupný a srozumitelný, a to i díky editorské práci Báry Baronové a Kateřiny Kadlecové. Podařilo se mi díky nim osvětlit i termíny, které jsem měla tendenci nevysvětlovat, jelikož mi v rámci naší bubliny připadaly jasné,“ říká autorka.
Primárně jsem knihu psala pro ženy o něco mladší, než jsem já – a to i proto, že to může být jakýsi průvodce životem. Ale vím například i od své matky a jejích kamarádek, že ji čtou i starší ženy, které si všechno, o čem píšu, už prožily. I ony jsou v tom ale schopny najít více než jen sdílení žité zkušenosti – například objasnění, proč se jim děly různé věci v životě.
Za jediný „nedostupný“ aspekt knihy mohou lidé vnímat její cenu, která činí 890 Kč. Autorka ale vysvětluje, že Proč jsme tak naštvané? chtěla vydat eticky, férově a udržitelně – přesně tak, jak nakladatelství wo-men Barbory Baronové funguje. Jinak to tedy nešlo. Veřejná podpora v podobě malého grantu totiž nestačila, jeden výtisk zlevnila v přepočtu asi jen o deset korun. Homfray ale doufá, že se kniha bude mezi lidmi sdílet. Kvalitní pevná vazba knihy jistě mnoho sdílení vydrží. A to nejen v knihovnách, ale i mezi přáteli či kolektivy.
Emancipované ženy stále budí vášně
I přes odpor většinové české společnosti vůči feminismu se ale přiznaně feministický text psal Homfray dobře. „Vzpomínám si na poznámku na internetu – myslím, že od Kamila Fily –, že české feministky jsou patriarchátem vycvičeny k naprosté argumentační dokonalosti. Už tolikrát jsme se musely obhajovat a vysvětlovat, že na všechno už něco máme. Zároveň je tu spousta společenskovědních poznatků, ze kterých jsem mohla čerpat. Ty dokládají, že to, o čem píšu, se neděje jen v mé hlavě,“ říká s tím, že jiná věc ovšem je, jak se to psalo a jaké to následně je vyrovnávat se s odezvami, které text vyvolává.
Útoky na vzhled či obviňování z nenávisti vůči mužům ale Homfray dnes již nerozhodí. Jak sama říká – není na internetu první den. Přiznává ale, že intenzita nekonstruktivní kritiky ji trochu překvapila. „Neustále opakuji, že společenské nastavení nedopadá jen na ženy, ale i muže nebo celé rodiny. Myslím, že se mi daří dostatečně objasňovat, že určitá privilegia ve společnosti nevyhovují všem stejně. V rámci feminismu operuji spíše se systémem, se společností jako celkem než s konkrétními lidmi – či skupinami, které vytvářejí útlak. Stále se ale setkávám s tím, že nenávidím muže, že jim apriori nedůvěřuji nebo že je obviňuji z útlaku,“ říká autorka.
Nepřekvapuje mě, že skutečnost, že vypadám tak, jak vypadám, lidi pobuřuje. Tlusté ženské prostě asi nemají psát knížky, mají hlavně hubnout a s ničím jiným neotravovat.
Čím to je, že jakmile se otevřou ženská – či dokonce feministická – témata, budí to takové vášně? Podle Homfray se z části jedná o dědictví minulého režimu, na které je nabalen odpor vůči tzv. státnímu, vyvlastněnému feminismu. Ve srovnání s některými západními zeměmi u nás byl feministický diskurz přerušený a jeho aktualizace nějakou dobu trvala.
Zároveň nejsme dle autorky jako společnost otevření uvažovat o privilegiích: „Vnímám tu silnou individualizaci a hodně velký odraz neoliberálního diskurzu, který k nám přišel ze Západu také se zpožděním. Spousta lidí tu má představu, že neexistuje nic jako společnost, ale jen jakýsi soubor jedinců s více či méně ostrými lokty – a takovým lidem se nedobře poslouchá, že máme nerovné šance nebo že všichni nemají stejnou startovací pozici. Řeknou si, že je to jejich problém, ale neuvědomují si, že nerovnosti poškozují celou společnost. Neprospívají nikomu, dokonce ani těm zvýhodněným.“
V knize je čtyřiadvacet esejů, které představují opravdu detailní vhled do strastí (a v menší míře i radostí) české ženy. Všechno se ale do 342 stránek nevešlo. „Chtěla jsem, aby kniha byla obsáhlá, ilustrativní, ale ne vyčerpávající,“ vysvětluje autorka s tím, že například oblast ženské práce hlouběji rozebírají s kariérní poradkyní Lucií Václavkovou v novém podcastu Pay Gap o ženské práci.
Na otázku, zda někdy vyjde druhý díl – tentokrát s názvem Proč jsme ještě pořád naštvané? –, se Homfray usmívá a říká: „Uvidíme.“ Jedno je ale jisté, kniha Proč jsme tak naštvané? byla právoplatně označena za feministický argumentář tohoto roku. A zřejmě i let následujících.
