Za Chartou 77 byly i odhodlané ženy. Na jejich ramenech stál disent i domácnosti zároveň

Zdena Tominová například hovoří o tom, že těžko nesla věčnou mužskou přítomnost a při výslechu na Státní bezpečnosti vždy držela nohy u sebe. 

Odebírání miminek i gynekologické prohlídky

Genderové aspekty disentu byly spojené také s těhotenstvím a porodem. Nebylo ničím neobvyklým, že Státní bezpečnost posílala ženy při zatčení na nucené gynekologické prohlídky či je zavírala s podezřením na pohlavní choroby na venerologickou kliniku. Například Ivanku Lefeuvre, tehdy Hyblerovou, také příslušníci StB pronásledovali ve vysokém stupni těhotenství. „Nechali ji v rizikovém těhotenství jít asi kilometr pěšky, aby jí mohli dát výpověď. Ona se tomu ale vyhnula, utekla do Prahy a ujali se jí v porodnici u Apolináře,“ říká Linková.

„V případě Marty Kubišové dali příslušníci StB dohromady pornografickou fotomontáž a snažili se ji tak zdiskreditovat. Ona to v našem rozhovoru komentovala slovy, že nic takového by na muže nikdy nevymysleli. Z hlediska sexuality a promiskuity se mužům víc promíjelo,“ říká Linková a dodává: „Tyto formy genderového násilí ukazují, jak moc byla represe namířena proti tělesné integritě žen.“

Její součástí byly i děti. Neustálý strach, že přijde sociálka a děti odebere, byl jedním z nejčastějších mraků, které se nad rodinami disidentů stahovaly. „Drahomíře Šinoglové odebrali asi půlroční miminko. Se svým manželem pak strávili několik měsíců, kdy se jej snažili dostat zpět z kojeneckého ústavu,“ připomíná socioložka. Nebezpečí si přitom byly vědomy i samy děti. Bylo tedy důležité, aby plnily domácí úkoly, nezlobily ve škole, byly do výuky připravené. Pokud by tomu tak nebylo, režim by snadno mohl disidentky obvinit, že jsou špatnými matkami.

Doporučeno

Od žáků se stále očekává učení se letopočtů nazpaměť. Osudy obyčejných žen v hodinách dějepisu nenajdeme 18. července 2022 v 7:00

Represivní režim nicméně dopadal na celé rodiny disidentů, které měly v bytech nasazené štěnice. Jak vysvětluje Linková, nebylo tak možné se ani „normálně“ pohádat či řešit rodinné problémy, protože StB by toho okamžitě zneužila. „Páry tak často neměly možnost normálně se pobavit o situacích, které v manželství běžně vznikají. Například Zdena Tominová reflektovala, že po odchodu do emigrace najednou v plné síle vyhřezly všechny ty neřešené spory a neporozumění, které v manželství měli,“ připomíná socioložka.

Z jiného pohledu byly zase ženy oproti mužům pro režim méně viditelné, což mohly v disidentské činnosti využít. Například kočárky, tašky s nákupem či zavinovačky šly snáze použít například k převážení dokumentů. „Jsou zaznamenány případy, kdy přišla do bytu na kontrolu StB a honem rychle se udělalo velké prádlo a ‚inkriminované‘ spisy se daly pod cejchy,“ popisuje Linková s upřímným smíchem a dodává, že „vysoce nepříjemným“ byl pro příslušníky Státní bezpečnosti také pláč miminek. I ten se tak dal využít k přesunům nejrůznějších „artefaktů“.

Ze všech výpovědí disidentek se člověku svírá srdce. Mé favoritky jsou asi Zdena Tominová, Marie Rút Křížková a Eva „Truda“ Vidlářová – kromě záslužných činů měly totiž také neskutečný smysl pro humor. Bavily jsme se o těžkých věcech, ale přesto sršely vtipem a sarkastickými poznámkami. Třeba když Marie Rút Křížková vyprávěla, jak si brala tašky s nákupem na výslechy a říkala: „Tak kdy už to tu skončí? Já musím pro děti... Podívejte se na ty tašky!“ Měly strach, ale dokázaly se mu podívat do očí. 

Disidentky se vůči feminismu spíše vymezovaly

Byly to také většinou ženy, které po disidentských schůzích musely všechno uklidit. Umýt nádobí, uložit děti. Disidentky tak často měly čtyři směny. Chodily do zaměstnání, organizovaly schůze, staraly se o děti a o domácnost, a když měly manžela ve vězení, mnohdy za ním musely jezdit přes celou republiku.

Genderovým rozdílům navzdory však nelze v rámci disentu podle Linkové příliš hovořit o přítomnosti feministického hnutí či jeho zárodků. „Na začátku našeho projektu jsem si říkala, že když se někdo takto silně zaměřuje na lidská práva, tak by mělo být na stole i řešení otázek rovnosti. Nicméně z dokumentů, které Charta připravila, se jen jeden týkal postavení žen ve společnosti a poukazoval na ekonomické a další nerovnosti,“ říká odbornice. Některé ženy se pak podle ní i explicitně vymezovaly proti feminismu a nepovažovaly zkoumání rozdílů mezi muži a ženami za jakkoli relevantní.

Jediné disidentky, které reflektovaly rodící se feministické hnutí na Západě, byly podle Linkové Anna Šabatová a Zdena Tominová, která se po emigraci do Velké Británie začala genderové rovnosti více věnovat.

Když máte tak velkého nepřítele, jakým režim byl, je obtížné se vymezovat vůči sobě v rámci komunity. Byla nutná potřeba budovat jednotu. Když šlo o to postavit se režimu, dali se dohromady lidé nalevo, napravo, katolíci, evangelíci, všichni. Když pak ale přišla revoluce, tak toto společenství začalo velice rychle zanikat. Ze soukromé sféry – z disidentských bytů – se přemístilo do politiky.