Za Chartou 77 byly i odhodlané ženy. Na jejich ramenech stál disent i domácnosti zároveň

Když se řekne „československý disent“, mnohým se zřejmě jako první vybaví třeba Ludvík Vaculík, Václav Havel, Pavel Landovský, Mejla Hlavsa či Ivan „Magor“ Jirous. Jen málokdo si vzpomene na Evu Kantůrkovou, Marii Rút Křížkovou, Zdenu Tominovou, Annu Šabatovou – a další umělkyně, intelektuálky, historičky či matematičky. Přestože jejich disidentské přínosy byly srovnatelné, ženskou historii jako by někdo vyzmizíkoval.

Většinový diskurz nicméně alespoň trochu narovnal projekt Sociologického ústavu AV ČR Ženy v disentu, jehož výstupem byla kniha Bytová revolta socioložek Marcely Linkové a Nadi Strakové. Publikace představuje prostřednictvím jednadvaceti rozhovorů ženy, které se nebály postavit normalizační moci v 70. a 80. letech. Do boje šly i přesto, nebo možná právě proto, že na jejich bedrech mnohdy stála i domácnost, péče o děti a neměřitelné množství afektivní práce. V rolích, které ženy a muži v disentu zastávali, prakticky nebyl rozdíl. Přitom jejich žitá zkušenost není stejná. 

Doporučeno

Za pivo lidstvo vděčí ženám. V pivovarnictví dominovaly po celá staletí 4. října 2022 6:00

„Všechny ženy, se kterými jsme v rámci našeho projektu hovořily, říkaly, že se do disentu zapojily kvůli svým dětem, kvůli své morální integritě. Bylo podle nich zkrátka nutné postavit se režimu,“ vysvětluje Linková. Právě neochota sklopit hlavu a žít ve lži je tím, co všechny zástupkyně českého disentu spojuje. Je to ale možná také jediný styčný bod. Jejich profesní uplatnění, vzdělání, rodinné zázemí či náboženské vyznání totiž byly rozličné. 

Od mluvčích po „přepisovačky“ samizdatu

Ženy vykonávaly v disidentském hnutí zcela totožné role jako jejich mužští kolegové. Tvořily například až třetinu všech mluvčích Charty 77, což – jak upozorňuje Marcela Linková – byla ta nejvýznamnější a nejvíce exponovaná pozice. Vždyť i samotný nápad na vznik projektu Ženy v disentu vzešel z rozhovorů Linkové s Věrou Jirousovou, která byla jednou z prvních signatářek Charty 77. Byla zároveň první ženou Ivana Martina Jirouse, se kterým spoluvytvářela umělecko-intelektuální hodnoty od roku 1967. Jirous byl ale oproti Jirousové viděn nepoměrně více. Tato nespravedlnost nebyla ničím neobvyklým.

Většina z nás má určitý obraz Charty 77. Představujeme si čelní zástupce – muže. Ale ženy nevidíme.

„Ženy byly také často ‚přepisovačkami‘ samizdatu, což byla zase velmi neviditelná, byť důležitá funkce,“ říká pro Refresher Linková a dodává, že práce přepisovaček nebyla žádný med. Texty totiž přepisovaly i přes deset tzv. „průklepáků“, musely tak do psacích strojů mlátit opravdu velmi silně. „Mnoho disidentek mělo také jazykové znalosti, takže často figurovaly jako kontakty pro zahraniční novináře. Zejména Anna Šabatová či Zdena Tominová zajišťovaly tlumočení například při procesech s Plastiky či s Výborem proti nespravedlivě odsouzeným,“ dodává socioložka.

V některých případech také ženy přebíraly práci svých manželů, když byli uvězněni. Například jedna z mluvčích Charty Anna Šabatová pokračovala po odsouzení Petra Uhla ve vydávání časopisu Informace o Chartě, zkráceně Infoch. Jitka Skálová zase chodila za svého manžela topit do kotelny, aby během uvěznění o práci nepřišel.

Doporučeno

Nejsem slepice, kamarádím se raději s klukama. Jak společnost vede ženy k sebenenávisti 24. října 2022 6:00

Přestože role a přínosy se v disentu nedělily na „ženské“ a „mužské“, genderové rozdíly každodennosti se undergroundu nevyhnuly. „StB využívala ženskou tělesnost, sexualitu a genderové stereotypy k tomu, aby dehonestovala a pronásledovala disidentky. Jedním z těchto projevů byly fyzické útoky – zaznamenán je například jeden skutečně otřesný případ přepadení a sexuálního útoku, kdy disidentku přepadli tři muži v jejím vlastním bytě. To skutečně otřáslo celou komunitou,“ uvádí Linková a dodává, že nic příjemného pro disidentku nebyl ani výslech o samotě se dvěma mužskými příslušníky StB.