Vyslechla jsem si, že nesahám manželkám senátorů po kotníky. Nedivím se, že se ženy do politiky nehrnou, říká Adéla Šípová

Funkci senátorky vykonává Adéla Šípová od roku 2020. Jako mladá politička a matka pěti dětí každý den nabourává homogenní strukturu horní komory Parlamentu České republiky, která je, jak sama říká, nepřiměřeně mužská. 

Do vysoké politiky přišla z advokacie, která je dle jejích slov mladým ženám nakloněna jen o trochu více než politika. Je také členkou Rady vlády pro rovnost žen a mužů a Výboru pro vyrovnané zastoupení mužů a žen v politice a rozhodovacích pozicích, kde se zabývá odstraňováním nerovností ve společnosti. 

17. listopadu 2022 v 13:00 Čas čtení 5:06 Za Chartou 77 byly i odhodlané ženy. Na jejich ramenech stál disent i domácnosti zároveň

Nově zasedá také v Podvýboru pro rodinu, kde stojí po boku senátorek Daniely Kovářové a Jitky Chalánkové, které před časem přišly s návrhem oceňovat věrnost v manželství. „Rodiny mají různé podoby – jsou to rodiny nesezdaných partnerů, lidí jiné orientace. Pokud bychom oceňovali manželské páry, byla by to facka do tváře ostatním formám rodin. Říkali bychom tím, že některé jsou privilegovanější. Naše demokracie není stavěna na tom, aby lidem zasahovala do života nebo jej nějakým způsobem posuzovala. Vidíme to v Rusku, kde se udělují ocenění matkám početných rodin, které porodily tolik a tolik vojáků. Nic takového u nás nechci,“ popisuje senátorka Adéla Šípová v rozhovoru pro Refresher.

Na Twitter jste napsala, že Senátní komise pro rovné příležitosti nevznikne, jelikož prý není potřeba. Podle koho není potřeba?Přímo u vyjednávání vzniku komisí jsem nebyla. Účastní se jich předsedové klubů – a komise tak vznikají i podle toho, jak jsou dané kluby silné. Já jsem členkou klubů SEN 21 a Piráti. Před volbami jsme měli sedm členů, nyní máme bohužel o jednoho méně. Poměrný systém tak bohužel nenasvědčoval tomu, že bychom měli ve vzniku nové komise vyjednávací možnost.
 
Byla jsem si vědoma, že Senátní komise pro rovné příležitosti možná nevznikne. Návrh jsem „vykopla“, jelikož jsem přesvědčená o tom, že rovnost žen a mužů je u nás dost problematická. Podle indexu EIGE jsme na tom v některých ohledech velmi špatně. Zejména v oblasti rozhodovacích pravomocí žen se ve srovnání s ostatními členskými státy EU propadáme úplně na dno. Komise by proto být měla. Ale složení Senátu tomu není nakloněno.
 
Zastoupení žen v Senátu nyní mírně vzrostlo – ze 14,6 % na 18,5 %. Média to prezentují jako velký úspěch, ale já upřímně nebudu spokojená, dokud nebude minimálně 30 %. Říká se, že právě to je ta hranice, kdy se ženy vyjadřují svobodněji. 

17. dubna 2024 v 16:00 Čas čtení 7:27 „Lidi nám píšou, že už se za Česko tolik nestydí. Čekáme, že počet znásilnění bude klesat,“ říká Johanna Nejedlová

Myslíte, že bychom se někdy mohli dostat na 50 %?Jsem i členkou Rady vlády pro rovnost a současně i Výboru pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a rozhodovacích pozicích, jehož jednání se uskutečnilo zrovna včera. Je zajímavé, že z analýz vyplývá, že například lidovci nominovali do senátních voleb přes 50 % žen a nakonec 57 % z jejich kandidátek uspělo. Lidovci tak mohou vlastně ukázat, jaká je ta správná cesta. Ne ve všem se s nimi ale názorově shoduji.

Žen je ve veřejném prostoru opravdu málo. Muži to nevnímají jako problém. Když s nimi hovořím v Senátu, tak problematika rovnosti mužů a žen pro ně není prioritou. Pro mě tedy ano.

K čemu by Senátní komise pro rovné příležitosti sloužila, pokud by vznikla?Mohla by velmi dobře spolupracovat se sněmovní komisí. Jejím záměrem by bylo zabývat se problematikou rovnosti, tzn. gender pay gapem, či nízkým zastoupením žen v politice. Ve chvíli, kdy máme v parlamentu 25% zastoupení žen, obrovské množství hlasů voliček není zohledněno. V Senátu je zastoupeno velké procento mužů, kteří mají identickou životní zkušenost. O některých záležitostech tak rozhoduje jedna skupina identických lidí, ale například ženská zkušenost tolik zastoupena není.
 
Zároveň jsem chtěla, aby šlo o komisi, nikoli podvýbor. V komisi jsou kromě senátorů členy i odborníci, což by zejména v komisi pro rovné příležitosti bylo zapotřebí. Senátorek je málo, chybějící ženský pohled by tak mohl být doplněn například odborníky na gender studies. Podvýbor je bohužel složen vždy ze senátorů, odborníci se mohou vyjádřit, ale nemají hlasovací právo.

Řekla jste, že senátoři mají často identickou životní zkušenost. Kdybyste měla – demograficky, vlastnostmi – popsat českého senátora, jaký muž to je?Upřímně se trochu bojím na tohle odpovídat. V minulosti jsem to několikrát popsala a pak jsem dostala „bokem“ mnoho výčitek. Ne všichni jsou samozřejmě stejní. Ale řekla bych, že v Senátu je mnoho mužů, kteří jsou – jak se říká – „heterosexuální bílí muži“, kteří mají v porovnání se ženami poměrně snadný přístup do politiky. Samozřejmě i těchto mužů si vážím, jenom si myslím, že jich je v politice nepřiměřeně moc. Skoro bych řekla, že máme kvóty na muže. (smích) 

Žen je v politice vlastně hodně, ale ne v rozhodovacích pozicích. Když se podíváte na sekretariáty politických stran, jsou plné žen. Bez nich by strany nemohly vůbec fungovat. Jsou to ale ženy, které vytváří zázemí. Nejsme tak tlačeny jen do toho, abychom vytvářely zázemí svým rodinám, ale i svým šéfům, politikům. 

Místo komise vznikl Podvýbor pro rodinu. Jaká je vaše role v něm?Jeho zaměřením by měla být analýza situace rodin v České republice, a to včetně rodin neúplných, samoživitelů, ale i třeba rodin seniorských. Sleduje také naplňování závazků České republiky, které dopadají na oblast rodinné politiky, a to i co se týče rovnosti žen a mužů. Dalším bodem je například pomoc menšinám, o což se vedl boj. Někteří moji kolegové si totiž myslí, že rodinné právo nemá s právem menšin nic společného. Ale já si to nemyslím, jelikož stav lidských práv se významně projevuje i v rodinném prostředí.
 
Stojíte tam po boku například i senátorky Daniely Kovářové, která se mimo jiné často negativně vyjadřuje k LGBT lidem. Dokážete nalézt společnou řeč, shodnout se?Jednání podvýboru ještě neproběhlo. Sama jsem zvědavá, jak my dvě spolu budeme komunikovat. Její postoje k menšinám jsou pro mě naprosto nepochopitelné – i z hlediska jejího vzdělání a zkušeností z advokacie. Jako advokátka, která je vázána svou advokátní etikou, by měla mít respekt k lidským právům. Já jsem také advokátka, takže stále doufám v nějaký kolegiální postup. Doufám, že najdeme společnou řeč. Ona si ale zároveň na svých stanoviscích trvá. Tak uvidíme.