Politika ženy potřebuje. Čím více, tím lépe, říká poslankyně za Piráty Kocmanová (Rozhovor)

 Mohly by být řešením kvóty?Mohly. Ale u nás je to vyloženě toxické slovo. Vždy, když se řekne „kvóty“, všichni se začnou pomalu křižovat a hlásat, že jsou rozhodně proti.

Já si ale myslím, že bychom se o nich měli bavit čistě racionálně, bez vší té hysterie kolem. Kvóty jsou rychlejší způsob, jak dojít tam, kde bychom podle mě už měli být. Byla bych sice radši, kdybychom tam došli přirozenou cestou – postupným navyšováním, přirozenou podporou žen a vytvářením takového prostředí, které nebude nazývané jako mužské, ale to by trvalo 150, 200 let. To je moc dlouhá doba.

Myslím si, že jako dočasný nástroj by kvóty mohly být funkční, zároveň nejsme ani tak daleko, abychom mohli říct, že je zavedeme. Zatím tu stále panuje hysterie jen kvůli samotnému slovu, není možné se o tom racionálně bavit. Je nutné alespoň otevřít debatu, říct si argumenty pro a proti, zvážit to.

Proč mají podle vás kvóty tak negativní konotaci?

Je to podobné jako u slova feminismus – takové to typické: „Já nejsem feministka, ale…“ Sama vlastně nevím, z čeho ta hysterie pramení. Je to asi dané historicky naším prostředím, které jsme si vytvořili. Politika byla tak dlouho mužská, že jsme si na to zvykli a teď jakákoli prudká změna v lidech vzbuzuje nechuť a strach. Proto tam docházíme krůček po krůčku.

Racionální argumenty tak padají pouze v různých poradních orgánech – například pro rovné zastoupení. Argument proti je podle odborníků nejčastěji ten, že bychom kvótami prokázali ženám „medvědí službu“, že by se nechtěly někam dostat jen kvůli pohlaví, ale díky svým schopnostem, což naprosto respektuji a chápu. 

Myslíte si, že kvůli tomu, že v politice dominují muži, se musí ženy více snažit, být průbojnější? Musí mít političky ostré lokty?

Když má někdo ostré lokty, má asi vyšší šanci. Na druhou stranu si nemyslím, že je to něco, co by mělo být vstupním kritériem do politiky. Prostředí by mělo být takové, aby člověk nemusel používat ostré lokty. Průbojnost a ostré lokty mohou pomoci, to ale neznamená, že nemůžete být dobrou političkou, aniž byste se neustále proti něčemu vymezovala. Nevím, jak je to v jiných stranách, u nás se ale ženy více snažit nemusí, přestože v politice obecně ženy musí překonávat více překážek. My se je snažíme identifikovat a pomalu odstraňovat – třeba právě tím hlídáním dětí na schůzích. 

Je to důležité, jelikož řada schůzí například ve Sněmovně trvá až do noci a politika není na mateřství uzpůsobená, zvyklá. Myslím, že bychom měli spíše přetvářet toto prostředí než nutit lidi, aby se v takové míře přizpůsobovali oni jemu. Měli bychom to nastavit tak, abychom nejednali do noci a nepřijížděli domů v pozdních hodinách. Abychom se byli schopni dohodnout tak, že bychom končili v nějakou snesitelnou hodinu. Aby lidé mohli být se svými rodinami, blízkými. Do politiky by se totiž dle mého mělo zapojit co nejvíce lidí, nepříznivé prostředí a toxicita v politice je ale odrazuje. Proto by se měli politici otevřít změnám, byť by byly ze začátku drobné.

Nevnímáte jako problematický název strany „Piráti“? Přece jen se jedná o generické maskulinum, které ženy nezmiňuje, pouze zahrnuje.

Jako problematické to vnímali naši mladí členové – a z toho důvodu se přejmenovali na Mladé Pirátstvo. Aby byli inkluzivnější pro všechny. Ale do té doby jsem nad tím upřímně nepřemýšlela a nepřišlo mi to jako bariéra. A vlastně ani ostatním, se kterými jsem se bavila.

Ale je možné, že právě generické maskulinum je součástí celé problematiky, proč je v politice a ve veřejném prostoru obecně více mužů než žen. Považuji za užitečné se nad tím zamyslet.

Když se řeknou Piráti, představím si i Pirátky. Vím, že je nás hodně a všechny vidím před sebou.

Ženy mnohdy odrazuje sexismus a sexualizované násilí, které je bohužel s vysokou politikou spojeno. Zažila jste něco takového?Pořád. Rozhodně to není něco, co by bylo v pořádku, vždy se proti tomu snažím alespoň vymezit. V horším případě to ignoruji, ale pak nejsem sama se sebou spokojená. Nejčastěji se jedná o sociální sítě a obecně o vystupování v médiích. U žen se totiž vždy hodnotí vzhled, zatímco u politiků mužů nikoli. Asi jsem nezažila, že by se někdo zabýval tím, co má nějaký politik na sobě, jestli je tlustý, hubený nebo jestli má upravené nehty. A když, tak jenom sem tam, není to na denním pořádku. Jedná se o formu tlaku, která na mě v prostředí politiky také působí.

Měli bychom se soustředit spíše na to, co ženy říkají, než na to, jak vypadají a co mají na sobě.

Jen velmi malé mizivé procento mých kolegyň, se kterými jsem se o tom bavila, se s tímto nesetkalo. Strašně pomáhá, když to mezi sebou sdílíme. Musíme o tom mluvit, sdílet to a připomínat si, proč bychom na něco takového neměli přistupovat. Ale pořád je to tu přítomno poměrně často.

Já osobně jsem se nejčastěji setkala s řečmi typu, s kým jsem se vyspala, abych se dostala tam, kde jsem nyní. Nebo s hláškami: „Ta je hezká, tak musí být blbá.“ Se sexismem jsem se poprvé setkala, když jsem začínala v komunální politice. Šla jsem na schůzku s kolegy, kde byli pouze muži. Přišla jsem a říkali: „A, slečna je tu kvůli zápisu, že?“ Automaticky předpokládali, že jsem přišla dělat zápis, jelikož jsem byla mladá a jediná žena mezi nimi.

Další kolegyně mi říkaly, že běžně po nich kolegové chtějí uvařit kafe než jim dojde, že tam jsou jako političky na stejné úrovni. Jsou to drobnosti, kterým se člověk občas zasměje, ale když se s tím setkáváte často a zjistíte, kolik žen má podobnou zkušenost, tak se ani nedivíte, že to někoho od politiky odradí. Řekne si, že nemá za potřebí, aby ji někdo posílal uvařit kafe. Je důležité se proti tomu nahlas vymezit a pojmenovat to. Zašlapat tento zvyk. Případně jej přebít jiným ­– že jsme tu všichni na stejné úrovni. 

Setkala jste se v politice s fenoménem včelích královen? Tedy se ženami, které prorazily onen pomyslný skleněný strop, jsou ve vedoucích funkcích, ale hlasitě se staví vůči jakýmkoli podpůrným opatřením, které by mohly pomoci dalším ženám.V Poslanecké sněmovně ne. Nyní je tu žen asi historicky nejvíce a zároveň si myslím, že je nás tu hodně liberálních a o podobných věcech mluvíme. Spíše než shazování se tak setkávám se vzájemnou podporou. Ale nevím, jak to mají v jiných stranách.

Se „včelími královnami“ jsem se setkala na schůzkách ještě v komunální politice – ostatní ženy buď úplně přehlížely, nebo se k nim chovaly nepřátelsky. Nechci to ještě více stereotypizovat, ale obecně lze říci, že se více chovaly jako muži. To, jak jednají a působí, je na jednu stranu pochopitelné, protože musely mít ty ostré lokty a čelit spoustě překážek, aby se dostaly tam, kde jsou. Ale že si pak sedí na tom svém výsostném místě a nejsou schopné si například promluvit o kvótách, protože ony si své místo musely vybojovat, nechápu. „Tak se ukaž a probojuj se taky,“ říkají. Proč se raději vzájemně nepodporovat a nevytvářet takové prostředí, aby ženy nemusely čelit překážkám?

Proč podle vás Česko dosud nemělo prezidentku?

Už od 90. let byli v politice vidět převážně muži. Ani při poslední nebo předposlední přímé volbě nebyly ženy, které kandidovaly, natolik známé jako etablovaní politici – jako například Klaus nebo Zeman, které znal celý národ.

Doufám, že Česko bude mít brzy prezidentku, myslím, že by to prolomilo spoustu ledů.

Myslím, že naše společnost je na ženu prezidentku připravená. Zrovna máme skvělý příklad ve Slovensku, v prezidentce Čaputové, což mnohým z nás dle mého také otevřelo oči. Musí se ovšem objevit taková kandidátka, která bude přijímaná, známá a svými schopnostmi ukáže, že na to má – stejně jako kandidáti muži. Rozhodně to bude mít těžké. Za ženu prezidentku bych byla ráda, zároveň se ale sama nechci rozhodovat jen podle toho, jestli se jedná o muže nebo ženu.

Co byste doporučila ženám, které zvažují vstup do politiky?Ať to udělají! Politika ženy potřebuje, čím více, tím lépe. Stejně jako politika potřebuje mladé lidi a všechny ostatní. Není nutné hned kandidovat, důležité je se zajímat, zjišťovat. Na politické začátky jsou ideální komunální volby, jelikož se jedná o lidi, které mnohdy známe, jsou z našeho města. Je to nejlepší způsob, jak se do politiky nechat vtáhnout. Všichni známe místo, ve kterém žijeme, víme o problémech, které má, co bychom tam rádi změnili, zlepšili. 

Jakmile se jednou člověk zajímá, začne do politiky vnášet nové nápady, podněty, a to je to, co potřebujeme. Abychom nedělali věci tak, jak se dělaly vždycky, ale abychom postupovali – stejně, jako se vyvíjí společnost, musí se vyvíjet i politika. Aby to nebylo vždy o těch stejných tvářích. Myslím, že v tomto je skvělý náš volební systém. Volíme každé čtyři roky, aby se to vždy trochu prostřídalo. Já například nedokážu nyní říci, jestli budu znovu kandidovat. Pokud zhodnotím já, voliči a další Piráti, že sem patřím, tak ano, ale zároveň ráda dám příležitost někomu jinému. Být tady je skvělá zkušenost.

Zasazujete se o manželství pro všechny, má to tentokrát šanci projít?Věřím tomu, že ano. Je pořád spousta nerozhodnutých poslanců, kteří mají ještě mnoho nezodpovězených otázek. Naším úkolem je se s nimi nyní potkávat, hovořit s nimi, odpovídat a vysvětlovat, proč to nikomu neublíží, naopak, proč to spoustě lidem pomůže. Věřím tomu, že jim dáme dostatečně pádné argumenty, aby sami došli k tomu, že je to tak správně. Aby zákon šel do dalšího čtení, je třeba nadpoloviční většina přítomných, takže je to také o tom, kolik lidí zrovna bude v ten den v práci a kolik jich bude hlasovat.

Mnohým vadí už jen ten název „manželství“ – že je to svazek muže a ženy. Jsou ale odborníci, kteří tvrdí, že staroslověnské „manželstvo“ je germánského původu od slova „mal“, což znamená smlouva, závazek.

S tím, jak se vyvíjí společnost, se vyvíjí i význam slov. Pistole je také od slova píšťala a nikdo na ni nebude foukat.  

Dle mého není možné vytvářet dvě kategorie lidí. Ve chvíli, kdy máme manžele a registrované partnery, tak už to evokuje, že si lidé nejsou rovni. Já nevidím jediný důvod, proč by tomu tak mělo být. Myslím, že bychom se neměli tak strašně bát změn. 31 zemí ve světě manželství pro všechny přijalo, funguje to a společnost se nezhroutila. Proč bychom se tomu měli bránit, když vidíme, že to funguje?

Veřejně se vyjadřujete proti tvrdé protiinterrupční legislativě v Polsku. Mohlo by se něco podobného stát i u nás?

Doufám a věřím, že ne, a udělám všechno proto, aby se to nestalo. Takové věci se ale nedějí ze dne na den. Například takové Hnutí Pro život mě neznervózňuje tolik jako fakt, že se toto a jemu ideologicky podobná hnutí snaží napojit na státní struktury, na ministerstva. To je velmi nebezpečné. Přesně takto to začalo v Polsku, kdy se spolek Ordo Iuris napojil na vládní stranu a pomalými krůčky začal prosazovat své myšlenky. Myslím, že je důležité to pojmenovat a mít se na pozoru. Ve chvíli, kdy je tu nějaká, řekněme, zájmová skupina, která se protlačuje všude, není to úplně správně. 

Co podle vás mladí lidé aktuálně pociťují jako největší problém? Kromě inflace, drahých potravin a energií představuje největší problém bydlení. Je to něco, co se snažíme řešit, poprvé po dvaceti letech, co se o tom mluví, se přijme zákon o podpoře v bydlení. Nevyřeší sice všechno, ale velmi pomůže. 

Mladé lidi podle mě trápí také duševní zdraví a fakt, že se o něm takřka nemluví. Pořad je tabuizované, přitom se to dotýká nás všech. Všichni denně pociťujeme, jestli jsme v duševní pohodě, nebo nepohodě. Jsme v tak náročné situaci – po covidu, probíhá válka na Ukrajině, zdražování, a to je velký nápor na psychiku nás všech. Různá témata se mediálním prostorem probírají shora dolů, ale duševní zdraví je pořád tak trochu upozaďováno. Tomu bych se také ráda věnovala, ale mám spoustu další agendy a už mi na to nezbývá čas – a to je přesně ono, myslím, že to takto má spousta lidí. Rádi bychom se tomu věnovali, ale zavalí to jiné priority.

Jaké máte nyní cíle?

Prosadit nápravu definice znásilnění v trestním zákoníku – ideálně, aby zahrnovala souhlas. V tuto chvíli to neodpovídá realitě a spousta obětí propadává systémem nebo to ani nechtějí nahlásit, protože se do toho rámce nevejdou. Zároveň společnost stále viní oběti místo pachatelů. Přitom je úplně jedno, co měly oběti na sobě, zda si takzvaně „o to říkaly“, zda se opily. Násilí udělal pachatel, a to je špatně. Dále chci prosadit manželství pro všechny a v tuto chvíli mám také několik pozměňovacích návrhů k autorskému zákonu. Potřebujeme se také věnovat životnímu prostředí, protože to teď trochu upadá do pozadí naší pozornosti, zvlášť v kontextu války na Ukrajině. 

Čím Vás oslovili Piráti?Líbilo se mi, že vznikli „odspoda“ občanskou iniciativou – na jedné straně z nespokojenosti, na straně druhé z touhy něco s tou nespokojeností udělat. Brblat u piva umíme všichni, ale tady vzniklo něco ve snaze udělat změnu.

Když Piráti před třinácti lety vznikli, ještě jsem nemohla volit, ale okrajově jsem je sledovala a posléze jsem chodila i na jejich různé akce, například demonstrace nebo přednášky Ivana Bartoše. Když v Kutné Hoře vznikala komunální kandidátka, tak mě oslovili, zda bych je nechtěla podpořit. Já jsem do toho šla, tenkrát mě to hrozně vtáhlo a začalo bavit. Čím více jsem poznávala Piráty zevnitř, tím více mi přirostli k srdci. Stala jsem se členkou, kandidovala jsem v komunále a od té doby už mě to nepustilo. 

 
Co vám politika dala, a co naopak vzala?Vzala mi čas, nicméně já jsem se zároveň rozhodla, že jí ho dám. Takže se necítím ochuzená, naopak, je to nezaměnitelná zkušenost. Svou práci se lidem snažím přiblížit i ve svém podcastu Deník poslankyně.

Stále se tu učím, jelikož se děje všechno hrozně rychle. Nebo se pak na všechno hrozně dlouho čeká, třeba na nějaký legislativní proces. Člověk nikdy neví, co ten den přijde. Ta nepředvídatelnost je na jednu stranu fascinující a člověk musí asi politiku milovat, aby ji mohl vůbec dělat. Na druhou stranu je to trochu frustrující, jelikož se člověk vlastně nemůže na nic spolehnout.

Náročné je i množství mimořádných schůzí, které aktuálně máme. Není úplně prostor na osobní život – včera jsme měli schůzi do půl desáté večer, poté jsem přišla domů a šla jsem rovnou spát. Ráno jsem zase vstala a šla do práce. Pokud to takto člověk dělá pořád, aniž by měl byť hodinu pro sebe, není to dlouhodobě udržitelné.

Není to úplně práce, ale funkce. Jsem volená, jsem poslankyní i o víkendech, Vánocích. Nemohu to setřást tím, že si dole na recepci „odpíchnu“ a vyjdu ze Sněmovny. Je to neustávající a pořád. 

Nejvíce obohacující mi ale přijdou rozmanité životní příběhy lidí, se kterými se setkávám. Tím se tříbí a profiluje můj vlastní světonázor. Ne, že bych se ve svých názorech neustále jen utvrzovala, někdy i „obrušuji hrany“, ale jsem si čím dál více jistá věcmi, kterým věřím a které prosazuji.