S poznámkami na svoje tělo se setkávají ženy i muži.
„Tobě zase vyrostla pr*el.“ „Vždyť nemáš žádný zadek.“ „Ty asi ráda papáš, viď?“ „Najez se, vypadáš jako z koncentráku.“ Pokud ti takové poznámky něco připomínají, pak ses i ty stal/a obětí body shamingu. Šikany, kterou si mnoho lidí nepřipouští jako problém, ale může mít závažné následky.
Body shaming existuje od pradávna
Existuje jen málo lidí, kteří by se osobně nesetkali s nějakou formou body shamingu. Zesměšňování, hanobení nebo zostuzování něčího těla, které podle mínění kritika nevypadá tak, jak by mělo, může mít mnoho podob. Nejčastěji se setkáváme s body shamingem na základě tělesné váhy.
Kde hledat začátky tohoto fenoménu? Podle článku Karolíny Hájkové můžeme první formu body shamingu vystopovat už v pravěku, kdy množství tělesného tuku u žen poukazovalo na dobré postavení ženy, která má dostatek jídla a je schopna donosit potomky. Podobné myšlení přetrvávalo i v renesanci, kdy se podle silnější postavy poznal urozený původ a moc elity.
Změnu přineslo 19. století s honbou za vosím pasem. Kult hubenosti a trend extrémní štíhlosti pak nastolila šedesátá léta 20. století, kdy byla za ideál krásy považována modelka Twiggy.
Dnes jsou problametické obě polohy. Fat shaming, tedy zostuzování těla na základě vyšší tělesné váhy, se v médiích objevuje asi nejčastěji. Neměli bychom ale zapomínat ani na jeho opak nazývaný skinny shaming, tedy kritiku lidí, kteří jsou naopak označování jako „extrémně vychrtlí“.
Když je zdrojem problému rodina
V mnoha případech jsou podhoubím budoucích problémů rodinní příslušníci. Mnohdy stačí jediná pichlavá poznámka z dětství nebo dospívání, kterou si v sobě neseme a ovlivňuje náš život v dalších letech.
Pro třiadvacetiletou Natalii byla takovým člověkem babička, která negativně ovlivnila už svou dceru, matku Natalie. „Vyrůstala jsem s historkami o tom, jak byla mamka jako mladá hrozně hubená, a pak se něco stalo, a už taková nebyla. Jako kdyby to NĚCO, co se stalo, byla neskutečná tragédie, která změnila její život,“ vypráví Natalie s tím, že když dospívala a její tělo se přirozeně začalo měnit, stala se terčem kritiky i ona.
Bylo mi šestnáct, když táta upravil moje fotky z dovolené, aby tam prý nebyly vidět ty moje špeky. To, že byl schopný retušovat moje tělo vlastní rodič, mě hodně poznamenalo. (Natalie)
„Začalo to nenápadnými poznámkami o velikosti kalhot, nakonec to vygradovalo do situací, kdy mi pod záminkou dobré rady sdělila, že bych měla nosit černé kalhoty, které mě udělají hubenější, zatímco džíny, co jsem tehdy nosila, mě podle ní dělají tlustou,“ pokračuje Natalie a dodává, že kvůli těmto zážitkům dodnes při návštěvách babičky řeší hlavně to, co si vezme na sebe, aby se podobným slovům raději vyhnula.
Chtěla jsem se zavděčit a zhubla jsem. Místo pochvaly mi řekli, že vypadám jako chlap a nemám žádné křivky. (Ida)
Čtyřiadvacetiletá Ida vzpomíná, že ji širší rodina od dětství oslovovala „buřtíku“ a nešetřila uštěpačnými poznámkami o tom, že „asi ráda jí“. „Nikdy jsem nebyla hubené dítě, ale měla jsem velké množství svalů, protože jsem hodně sportovala. Na nich jsem ale měla tuk a moje okolí si to vyložilo tak, že co není vyrýsované, je prostě tlusté, bez ohledu na to, jestli je pod tím nějaký sval,“ říká Ida a pokračuje: „Hodně jsem pak cvičila a zhubla, dokonce jsem kvůli tomu přišla o menstruaci, jen abych se zavděčila. Těšila jsem se, že mě konečně pochválí, nebo že nebudou moje tělo konečně komentovat. Místo toho mi sdělili, že mám moc svalů, nemám žádné křivky a vypadám jako chlap.“
Od úspěchů k anorexii
Samostatnou kapitolu pak tvoří body shaming ve sportu. Asi nejvíce v tomto směru otevřela problematiku Gabriela Soukalová. Bývalá biatlonistka ve své knize Jiná uvedla, že právě negativní poznámky na její tělo byly u ní spouštěčem anorexie a bulimie. Trenér jí měl říkat, že je „tlustá jako prase“ a stavět před zrcadlo, aby se podívala, jak hrozně vypadá.
Své zkušenosti popisuje i Anna, studentka vysoké školy, která od sedmi let dělala sportovní aerobik. Tedy disciplínu řadící se mezi estetické sporty, kde se na váhu hodně dbá. „Nejhorší to bylo po prázdninách, kdy nás trenérka viděla po delší době. Začala nadávat, že jsme přibraly. Někdo kvůli tomu, že měl kila navíc, dokonce přišel o místo v týmu. Na soustředěních nám kontrolovali talíře, sladkosti jsme si musely pašovat potají.
To nebylo z žádného rozmaru, měly jsme extrémní energetický výdej a tu energii jsme potřebovaly nějak doplnit,“ říká Anna, která podle svých slov neměla i kvůli těmto zážitkům k anorexii daleko. V pubertě se prý neustále porovnávala s jinýma děvčaty a odebírala si porce jídla. „Každá druhá dívka, co znám, má s jídlem v aerobiku problémy dodnes,“ doplňuje.
„Psali o mně, že vypadám jak dva polské tiráky.“
S body shamingem a tím, jak je prezentují média, bojují také známé osobnosti. Jednou z těch, kdo musel ze strany novinových titulků body shamingu čelit, byla zpěvačka Ewa Farna. Pro časopis Marianne uvedla, že vyrovnat se s tím, jak o ní novináři píší, nebylo především v období puberty vůbec snadné. „Psalo se, že jsem jak dva polské tiráky, praská pode mnou pódium, že jsem slonice a podobně,“ říká zpěvačka v rozhovoru.
Body shamingu vystavuje Farna stopku i ve své tvorbě. Po vtipně laděném hitu Boky jako skříň přišla letos se silnou písní s názvem Tělo.
„Moje tělo bylo dlouhá léta ponižováno a kritizováno ostatními a já se stydím, že jsem dokonce o něm snad na chvíli zapochybovala. Moje nohy, i když ne zrovna štíhlé, mě dovedly až sem, a na bedrech už jsem také něco unesla, pod srdcem jsem nosila miminko. Mé tělo mi slouží tak bezvadně, cítím vůči němu hluboký vděk,“ sdělila Farna k písni.
S kritikou bojují i muži
Přestože s body shamingem se potýkají převážně ženy, nelze na něj zapomínat i u jejich mužských protějšků. Na to, že muži jsou co se týče požadavku na dokonalost pod tlakem stejně jako ženy, upozorňuje třeba Men of Manual, komunita zabývající se péčí o zdraví mužů.
„Muži jsou bombardováni tím, že by měli ve spodním prádle vypadat jako řečtí bohové. To má negativní dopady především na jejich duševní zdraví. V rámci Týdne duševního zdraví vyzýváme k rozmanitějšímu zastoupení mužů v médiích,“ vyzývá jeden z příspěvků na profilu komunity.
Prevence? Každý musí začít u sebe
Důsledky body shamingu mohou být pro ty, kterých se týkají, fatální. Od sníženého sebevědomí, přes psychické problémy, poruchy příjmu potravy, až po pokusy o sebevraždu.
V České republice existují projekty, které se proti body shamingu snaží bojovat, například kampaň Moje tělo je moje. Jeho zakladatelka Ridina Ahmedová je navíc autorkou podcastu Sádlo o společenském tlaku na ženský vzhled.
V základě ale každý z nás musí začít u sebe a uvědomit si, že stačí obyčejná, zdánlivě nevinná poznámka, se kterou se adresát může vyrovnávat celý život a může mít zničující důsledky.
