Kdy jste naposledy záviděli? A proč? Jak jste se cítili? Kolik mentální energie vás to stálo?
Záviděla jsem zrovna minulý týden. Pozorovala jsem kamarádku, jejíž pleť je téměř za každých okolností čistá a jejíž útlá postava se zdá být imunní vůči všem dortům, těstovinám a toustům, které sní. Ačkoli k ní chovám hluboké a láskyplné pocity, nemůžu si pomoct: závist se ve mně téměř vždy do pár sekund od našeho setkání objeví a já musím svoje myšlenky vědomě (a mnohdy poměrně násilně) odvádět jiným směrem. Jak se to říkává? Mám v sobě dva vlky. Jeden z nich přeje všem blízkým osobám jen to nejlepší, druhý to ale chce i sám pro sebe.
Smrtelný hřích?
Na planetě Zemi asi nekráčelo mnoho lidí, kteří by nikdy tuto emoci nepocítili. Jenomže ačkoli patří do repertoáru emocí zřejmě většiny z nás, příliš se o ní nemluví.
V naší společnosti se závist často dává do souvislosti s morálkou. Viděli jste film Nesmrtelná teta? Tam je „závist“ ztvárněná – terminologií Československé filmové databáze – „ošklivou ježibabou“. A určitě jste také slyšeli rady jako „závidět se nemá“ či „přej a bude ti přáno“. Závist se dokonce řadí mezi sedm smrtelných hříchů (společně s pýchou, lakomstvím, hněvem, smilstvem, obžerstvím a leností).
Zřejmě nejsem sama, kdo v dětství slýchával, jak je závist odsouzeníhodná emoce. Podobně negativní asociace si s ní spojuje i devětadvacetiletá Klára. „Pocity závisti samy o sobě nejsou příjemné, a hlavně z toho mám pak strašné pocity viny a výčitky, že taková být nesmím a že to ze mě dělá špatného člověka,“ svěřila se Refresheru v dotazníku.
Klára pociťuje závist v mnoha situacích: „Závidím vztahové úspěchy, pracovní úspěchy, ale i menší příjemné zážitky, jako když někdo fajn napíše někomu jinému nebo když je někdo jiný pochválen. Také závidím lidem vlastnosti, vzhled, víceméně všechno. Závidím ostatním, že nezávidí,“ napsala a dodala, že ji tyto vtíravé pocity emocionálně zatěžují, mají negativní vliv na její duševní zdraví, komplikují její vztahy a do jisté míry prý i produktivitu.
Jsou ovšem výčitky či pocity studu namístě? Vezměme to popořadě.
V článku řešíme následující oblasti. Klidně přeskoč na to, co tě zajímá.
- Co je závist?
- Není závist jako závist
- Závist a vztah k sobě samým
- Jak vzniká sebehodnota
- Jak na vztahu k sobě samým pracovat?
- Co nejčastěji závidíme?
- Proč závidíme to, co závidíme?
- Závist a gender
- Jak nám společnost přisuzuje hodnotu
- Co s tím?
- Takže?
Co je závist?
Slovo závist pochází z latinského slova invidere, což znamená „zlovolně se dívat“. Prožíváme ji v momentech, kdy si uvědomíme, že někdo má něco, co chceme i my sami – třeba znalost světových jazyků, více lajků u selfíčka na Instagramu, úspěch v milostném životě, dobrodružnější léto, více peněz, bělejší zuby nebo právě pleť produkující menší množství kožního mazu.
Závist bývá se žárlivostí občas zaměňována. K závisti jsou ovšem vždy potřeba dva lidé, k žárlivosti tři. Závist totiž vzniká na základě porovnávání naší vlastní pozice s pozicí někoho jiného – signalizuje, že jsme byli předčeni. Pramení z touhy získat něco, co nemáme, nebo máme pocit, že toho nemáme dost. Žárlivost pramení ze strachu, že kvůli někomu přijdeme o něco, co nám již patří. Mohou jít ovšem ruku v ruce.
Závist je v lidech odjakživa. Jak píše chorvatská akademička Andrea Milic, porovnávání se s ostatními bylo od ranných lidských osad až po současnost nejdůležitějším mechanismem pro posuzování, jak se nám vede anebo nevede při sledování vysněných cílů.
I proto závidíme nejčastěji lidem ze svého okolí, pravděpodobně těm, kteří k nám mají blízko – skrze pohlaví, věk, třídu či povolání. Terminologií evoluční psychologie tak s těmito lidmi „soupeříme o zdroje“, v dnešní době třeba o peníze, status, přijetí nebo pozornost. Jinými slovy: závidíš spíš kamarádce než Natalii Portman.
