Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
„Na jedno posezení jsem snědla i 5000 kalorií. Nepociťovala jsem ale žádné uspokojení, stále jsem měla hlad,“ popsala svou zkušenost se záchvatovitým přejídáním Ema v rozhovoru pro Refresher.
Záchvatovité přejídání (anglicky Binge Eating Disorder, BED) je jednou z poruch příjmu potravy (zkráceně PPP), při které lidé za krátkou chvíli sní velmi velké množství jídla. Své počínání nemají pod kontrolou a nedokážou jej ovlivnit, nemohou tedy ani přestat jíst tehdy, kdy už jsou sytí.
Záchvatovité epizody jsou velmi tísnivé a lidé, kteří jimi trpí, by je nepřáli ani svým největším nepřátelům. Přichází po nich pocity viny, studu, selhání a dokonce i znechucení nad sebou samým. Což ovšem opět posiluje začarovaný kruh toxického vztahu k jídlu, ze kterého není jednoduché vyskočit.
BED může postihnout kohokoli bez ohledu na věk či pohlaví. Podle odborníků zároveň důkazy naznačují, že by se mohlo jednat o nejčastější poruchu příjmu potravy. Refresher hovořil s Emou, studentkou magisterského oboru psychologie na univerzitě ve Skotsku, která se ze záchvatovitého přejídání léčí.
Zdroj: se svolením Emy
Neutišitelné myšlenky a neutišitelný hlad
„Epizoda začínala tak, že se mi v hlavě rojily neutišitelné myšlenky. Chtěla jsem od nich utéct například do seriálu, ale nedaly mi pokoj. Přicházely v takové míře, že jsem se zvedla z postele, vrátila se zpět a takhle třeba dvacet minut dokola. Pak už jsem to ale nevydržela, vzala jsem peněženku, tašku a šla do obchodu s cílem nakoupit si jídlo, abych se jím přejedla. Nekoupila jsem si jeden balíček chipsů, měla jsem plný košík,“ otevřela svou zkušenost Ema.
Ve Skotsku se všechno prodává po velkých baleních, místo jednoho Kinder Buena jsem si tak koupila rovnou čtyři. To samozřejmě epizodu přejídání ještě zhoršilo.
Na jedno posezení Ema snědla klidně i 5 000 kalorií. Žádné uspokojení ale nepociťovala, stále měla hlad. „Docházelo to až do bodu, kdy jsem se musela vyzvracet, nebylo to ale tak, že bych si musela strkat prsty do krku a nutit se. Ani zvracení mě ale v následné konzumaci nezastavilo,“ dodala.
Co se stalo po epizodě? Přišla hanba, vina, výčitky. „Rozplakala jsem se a utvrzovala jsem se v tom, že jsem selhala. Za trest jsem si naordinovala cvičení a detoxy,“ popsala Ema.
Jako jedny z hlavních spouštěčů záchvatových epizod Ema označila zvyk – byla například zvyklá zahánět nudu jídlem, stejně tak emoce: „Jsem smutná? Přejím se. Dostala jsem A? Na oslavu se přejím. Ale nejednalo se o takové to běžné přejedení, jaké známe asi všichni. Ztrácela jsem nad sebou kontrolu.“
Nedávala jsem tělu nutričně vyváženou stravu, jeden ze spouštěčů tak určitě byl prostý hlad.
Jak vysvětlila Ema, běžné přejídání je konzumace jídla ve větších dávkách, není ale časté. Dochází k němu například na oslavě – místo jednoho kusu dortu si dáme kusy dva nebo se přejídáme na „all-inclusive“ dovolených. Podstatné je, že člověk neztrácí nad jídlem kontrolu, je schopen odložit vidličku ve chvíli, kdy je plný.
„Ale podstata záchvatovitého přejídání je právě ztráta kontroly. Jedná se o jedení rychlé a kompulzivní, které doprovází nutkavé myšlenky – je to tedy i mentální boj. Záchvatovité přejídání je také typické tím, že se děje o samotě, a to právě kvůli pocitům viny a hanby,“ vysvětlila.
Porucha příjmu potravy se u Emy ve velkém rozjela po příchodu na vysokou školu. Posledních pět let se nesly v cyklu mezi dietami, restrikcemi a záchvatovitým přejídáním. A neustále dokola, dokola a dokola.
Zdroj: se svolením Emy
„Když jsem chodila do školy, byla jsem velmi namotivována a měla pevnou vůli. Stále jsem zkoušela nové a nové diety – vegan, intermitten fasting, keto. Pak jsem ale jela domů a vždy začala obrovská epizoda záchvatovitého přejídání, kdy jsem za měsíc přibrala klidně i sedm kilo. Jedla jsem všechno, co jsem si po tři měsíce během školy zakazovala,“ uvedla.
Ani jsem nevěděla, že se jedná o záchvatovité přejídání. Nejprve jsem si myslela, že je se mnou něco špatně – že mám problém s metabolismem, jelikož jsem nikdy nebyla sytá a jedla jsem i tehdy, kdy jsem neměla hlad.
Loni si ale Ema řekla dost a rozhodla se svůj problém řešit, přičemž jí pomohlo i studium psychologie, které jej pojmenovalo. „Uvědomila jsem si, že ano, mám sice problém, ale není se mnou nic ,vnitřně' špatně. Ulevilo se mi,“ dodala.
Odborníka, který by se touto specifickou poruchou příjmu potravy zabýval, ve svém okolí bohužel nenašla. Velmi kreativně tedy musela „vykoumat“, jak sama sobě pomoci: „Objednala jsem si odbornou literaturu a zároveň jsme na univerzitě probírali změny chování, včetně nejrůznějších strategií, které jsem pak aplikovala sama na sebe. Po epizodě jsem si zapisovala, co jí předcházelo, jaké byly důsledky a další techniky, které mi nesmírné pomohly.“
Linka bezpečí: 116 111 (zdarma pro děti, mládež a studující do 26 let)
I z toho důvodu se chce Ema záchvatovitému přejídání věnovat i profesně. I na příspěvcích, které přidává na sociální sítě, vidí, že tento problém není vyřešený. „Každý den mi píšou lidé, kteří jsou tam, kde jsem byla já před lety. A já nechci, aby si museli tím vším projít sami,“ řekla.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
co to je „toxická kultura diet“;
jak může ovlivnit život mladé ženy;
jaké strategie zvolit při léčbě ze záchvatovitého přejídání;
Jádro nezdravého vztahu k jídlu se u Emy vybudoval již v dětství a dospívání. S dietami poprvé začala už jako čtrnáctiletá, v době, kdy dietní kultura zažívala svůj vrchol – od cvičících videí na YouTube po zázračné pilulky a nebezpečné detoxy.
Nikdo nade mnou nestál a nedohlížel na mě, jela jsem freestyle. Nikoho nezajímalo, jak, hlavně, že jsem hubla. Všichni mě chválili, ale nikdo nevěděl, že jím minimum kalorií, trpím depkami, malátností, že si ordinuji detoxy každý týden.
V kruhu diet se Ema točila celé dospívání: „V 16, 17 letech jsme s mamkou ,fičely' na hubnoucích tabletkách. Měla jsem alergickou reakci – pálil mě jazyk a musela jsem je proto vysadit. Vyzkoušela jsem vážně všechno a nikdy se nechci vrátit.“
Dokonce měla osobní trenérku, která jí sestavila jídelníček, což zpětně vnímá jako „šílené“. A ještě „šílenější“ bylo, že podle něj měla jíst zhruba 1 000 kalorií denně. „Byla jsem dítě ve vývinu a ona mi předepsala jíst pouze lososa, hnědou rýži a brokolici. Dnes mi je jasné, že takové diety vůbec nejsou udržitelné,“ popsala Ema.
Celá dietní kultura na mě měla zlý dopad, když jsem jako malá viděla, jak máma i táta dietují. Vytvořila jsem si v hlavě vzorce, co je špatné a co dobré. A pak jsem skončila tam, kde jsem teď.
Vyzkoušela i populární keto dietu, kdy se po lžičkách ládovala „speciálním“ a velmi drahým olejem a ze sacharidů měla povolené možná jedno jablko denně. Byly i dny, kdy na snídani měla jen jednu jahodu. Dnes nechápe, jak to mohla zvládnout.
Kvůli keto jsem měla strach sníst i banán. Vím, že pro určité chronické choroby jsou takové diety prospěšné – keto bylo například původně zamýšlené pro léčbu epilepsie, ale pro zdravého člověka existují lepší a zdravější způsoby hubnutí.
Zpětně ale Ema rodičům ani blízkému okolí nic nevyčítá. S informacemi, které měli, pracovali podle ní nejlépe, jak uměli. Přesto je jí dnes jasné, že zvolený přístup ke stravě a cvičení nebyl úplně vhodný.
„Odjakživa jsem byla ,větší' dívka. Na základní škole jsem si začala uvědomovat, jak se ke mně v tomto ohledu chovají rodiče. Například mamka dávala sladkosti na poličku, na kterou jsem nedosáhla. Naopak má mladší sestra je hubená a žádné jídlo se jí nezakazovalo. Když měla pozdě večer hlad, dostala rohlík. Když jsem měla hlad já, neřekla jsem to – bylo mi jasné, že mi stejně řeknou, že už jsem měla dost. Z pohledu budoucí psycholožky vnímám, že toto na mě mělo velmi špatný dopad,“ dodala.
Zdroj: se svolením Emy
Toxická kultura diet kolem nás
A co to vlastně je ta „toxická kultura diet“, která Emu (a spoustu dalších) odkojila? Jedná se o koncept celkové dietní mentality – tedy, jak společnost smýšlí o jídle. Patří sem například označování konkrétních potravin za zlé a zakázané, absurdní pravidla typu „žádné ovoce po obědě“ či systém „čistého“ jezení od pondělí do pátku a vytoužených „cheat days“ o víkendu.
Ale co je to cheat day? Koho podvádíš? Sám sebe.
Promítá se ale i do cvičení, které někteří v dietní kultuře považují za trest. A celkového body image, kdy panuje úzus, že hubený člověk rovná se zdravý člověk – či, že BMI je relevantní nástroj.
Oprostit se od „labelování“ potravin na zlé a dobré je ale velmi těžké. Podle Emy se jedná o dlouhodobý proces, přenastavení mentality o 180 stupňů. „I po roce, kdy už vím, že jídlo je doopravdy jen jídlo, tak i přesto mě občas některé komentáře ,štípnou' a sem tam se vzadu v hlavě ozve takový slabý hlásek, který mi podstrkuje, že toto bych jíst neměla, protože je to přeci špatné,“ řekla.
Společnost zakázaného jídla a PPP
Vyléčit se ale z BED podle Emy lze, ona sama je bez epizod už sedm měsíců. Kromě přenastavení celkové mentality byla pro ni nejlepší strategií vytvoření takzvaného „snack boxu“ – krabičky s různými dobrotami.
Nemám tak potřebu se přejíst „zakázaným“ jídlem, protože vím, že si ho prostě mohu dát. To byl pro mě game changer.
Lidé, kteří trpí záchvatovým přejídáním, by podle Emy měli určitě vyhledat odbornou pomoc, pokud mají tu možnost. Říká, že je také nutné si „sám se sebou“ sednout a říct, co se vlastně děje před, během a po epizodě a zkusit přijít na její příčinu. Zda se jedná o nudu nebo roky strávené dietami a podobně.
První krok je vzít dietní mentalitu a hodit ji do koše – začít se dívat na jídlo jako na jídlo, nikoli jako na něco, co je buď dobré, nebo zlé. Diety a restriktivní stravování prostě nejsou udržitelné.
Nevyžádané rady ohledně hubnutí avšak Emě od „TikTok expertů“ – jak jím sama říká, chodí neustále. „Včera jsem si například dala gumové bonbony a hned mi začalo chodit: ,ty hubneš a jíš sladké?' Na jednu stranu se tomu zasměju, na druhou je mi jich ale i líto, protože jsou velmi hluboko ponoření dietní mentalitou. Ukazuje to obraz společnosti, že ,tam' ještě nejsme,“ dodala.
Zdroj: se svolením Emy
Záchvatovité přejídání je PPP. Tečka
Kolem záchvatovitého přejídání zároveň stále panuje velké stigma, podle společnosti zkrátka není na stejné „úrovni“ jako například anorexie. Poté, co Ema začala sdílet tuto problematiku na TikToku, jí začali někteří lidé psát, že nemůže mít poruchu příjmu potravy, protože tak „nevypadá“.
PPP jsou totiž stále velmi často asociované s anorexií, takže když já nejsem kost a kůže, nemám na ně „právo“. Anorexie a záchvatovité přejídání jsou dva stejné extrémy, ale jen jednomu přikládá společnost váhu
„Setkala jsem se také s tím, že jsem se někomu se svým problémem svěřila a dostalo se mi odpovědi: ,Tak jez méně.' Ale o tom to vůbec není, je to o mentalitě a psychice,“ vysvětlila Ema s tím, že poznámka o tom, aby člověk jedl méně, může spustit jen další kolotoč restriktivního stravování a záchvatovitého přejídání.
Další mýtus je, že stačí mít pevnou vůli – tu totiž člověk má, i když se drží restrikcí. Nejde také vždy o přejídání se sladkostmi a brambůrkami, jak si mnozí myslí. Například Ema se přejídala i sendviči, ale také ovocem.
Při uzdravování se z poruchy příjmu potravy je zásadní: - Naučit se jíst postupně všechna jídla, začít od nejjednodušších a postupně zařazovat i „zakázaná“ jídla, aby časem už žádná taková nebyla. - Jíst přiměřeně, pestře, nic si nezakazovat. - Udržovat pravidelnost v jídle – snídat, svačit, obědvat, svačit, večeřet. - Nehladovět, nevynechávat jídla. - Dovolit si udělat chybu a poučit se z ní. - Nevzdávat se, neodkládat se uzdravení „na někdy“. - Pátrat po skrytých příčinách poruchy příjmu potravy. - Pracovat na negativních schématech ohledně jídla a na vnímání svých potřeb a prožívání pocitů. Zdroj: Centrum Anabell
