Jak se objednat k psychologovi a jak probíhá sezení? Nebudeme vás soudit, vysvětluje psycholožka Tereza Hrušková (Rozhovor)

Seriózní zpravodajství je dobré si dávkovat, cokoli vyhnané do extrému nám ubližuje. Všeho moc škodí. Myslím, že každý z nás pozná, kdy už začínáme být zahlcení, kdy potřebujeme „stopku“. I já vím, že nechci sdílet jen a pouze to, a občas je normální chtít si na chvilku odpočinout od všeho toho špatného. My tu možnost stále máme, jinde už se od toho tak snadno nelze třeba oprostit.

Pokud influencer například na instastories přidává neustále jen své nepříjemné emoce, mohly by pohltit i jeho sledující, případně zintenzivnit jejich vlastní nepříjemné pocity. Záleží pak už jen na konzumentovi, co a jak chce konzumovat. Influenceři by si zároveň měli být vědomi toho, jak velký vliv i na emoce svých sledujících mají.

Když budu situaci na Ukrajině sledovat 24/7, tak to pouze umocní nepříjemné emoce, myšlenky. Ničemu tím nepomůžu, akorát se budu vyčerpávat. Zní to sice zvláštně, ale měli bychom si sledování zpráv dávkovat. Nastavení hranic je zkrátka klíčové – budu se informovat ráno a večer, do zbytku dne si rozložím svůj vlastní program, včetně odpočinku. Taky nejdeme cvičit s tím, že ve fitku strávíme celý den.

Jak o svých pocitech mluvit s ostatními?

Nejdřív si musíme být vědomi toho, co vlastně sami cítíme, jedině tak se v tom budeme schopni orientovat. Abychom věděli, co vlastně potřebujeme, a proč tady ta emoce s námi je. Abychom se ukotvili sami v sobě. Protože když pochopíme, co se v nás děje, dokážeme to pak i verbalizovat ostatním.

Není dobré své pocity potlačovat, jednou se stejně musí projevit. Projeví se třeba na těle – začnou nás bolet záda, jsme víc unavení, začneme se přejídat, nespíme dobře. Tělo signalizuje, že už má vybité baterky, že už nemůže. 

Jak na sebe v této chaotické době „nekašlat“?

Tak, jak věnujeme čas ostatním, je třeba si vyhradit čas i sám pro sebe. Klidně pokud máme nějaký kalendář, diář, tak si tam vyhradit deset, patnáct minut, hodinu, jen a jen pro sebe. Ať už půjdu cvičit, projdu se nebo si na deset minut zavřu oči v kanceláři mezi meetingy. I taková maličkost hrozně pomáhá. Je důležité umět si dovolit vypnout.

Občas utíkáme do jiné reality, do Netflixu, na Instagram, protože nám to poskytuje uspokojení, ale ve výsledku stejně potřebujeme ten „nerušený“ odpočinek.
 
Já také například doporučuji journaling. Na začátku dne, většinou hned po probuzení, si napíšu tři věci, za které jsem vděčná a tři důvody, čím bude dnešek skvělý. Dál si tam poznamenám, jak se cítím – ve spolupráci s Dollerem jsme vytvořili emoční tahák, kde jsou sepsané jednotlivé emoce. Je tam také kolonka na kvalitu spánku a na fyzickou a psychickou baterku. Na konci dne, většinou před spánkem, si pak zapíšu tři skvělé věci, co se v ten den staly a tři věci, čím bych ho mohla vylepšit. Dále tam jsou sekce „pohyb“ a „jídlo“. V ještě neoficiální verzi pak nechybí ani „nekašli na sebe happy hour“ – kdy zhodnotíme, zda jsme si v ten den udělali čas jen na sebe.

Budu se cítit lépe, když půjdu na procházku na čerstvý vzduch?

Moje klientka se mi svěřila, že jí všichni říkají, aby šla na procházku, že jí bude lépe. Celou dobu na té procházce ale cítila tlak, že už vlastně musí být v pohodě, takže si pobyt venku vůbec neužila. Akorát pořád přemýšlela nad tím, kdy už teda bude všechno OK, což jí vůbec nepomohlo. (smích)

Myslím, že každý z nás ví, co mu dělá dobře. My pak máme takzvaný záchytný „SOS systém“, který zahrnuje spánek, stravu – teď všichni vnímáme, že potřebujeme více cukru, aby náš mozek dokázal vůbec fungovat, a odpočinek – klidně i aktivní, emoční, informační. Základem ale je, jak jsem již zmínila, zastavit se, nadechnout, vydechnout a pak až reagovat.

Jak se cítíte vy jako psycholožka?

Já hrozně ráda říkám, že jsem také člověk. Takže i pro mne je současná situace velmi náročná. Cítila jsem se naprosto vyčerpaně, cítila jsem, že potřebuji všechno vypnout a být jen sama se sebou.

Nejprve jsem samozřejmě cítila výčitky, že nemůžu „vypnout“, že přeci musím pomáhat ostatním. Naštěstí mám kolem sebe skvělé lidi, kteří mi připomněli, abych na sebe nekašlala. Řekli mi, že tady o něčem kážu, ale sama to nedělám. Takže to, co zažívají moji klienti, do jisté míry zažívám i já. A je to naprosto normální. Psychologové nejsou žádní obrnění roboti bez emocí.

Takže i psycholog chodí k psychologovi?

Jasně! Například součástí psychoterapeutického výcviku je i naše vlastní psychoterapie. Takže my si tím sami musíme nejprve projít, abychom mohli pomáhat ostatním.

Existuje první pomoc pro chvíle, kdy nás přepadne nekontrolovatelný strach či panická ataka?

Zastavit se, sednout si – klidně na zem, a hluboce dýchat. Tím se ukotvím, uzemním. Pomáhá pak například vyjmenovat pět věcí, které vidím, čtyři věci, které cítím na těle, tři, které slyším, dvě, které cítím a jednu „chuť“, kterou cítím v puse. To odvede pozornost od toho, že jsme paralyzovaní emocí – a nemusí to být vyložené úzkost, může to být strach, nejistota. 

Panické ataky nás dostávají do „tunelového vidění“, kterým se v tu chvíli necháváme pohltit. Jedná se v tu chvíli v podstatě o velmi intenzivní úzkost. Trvat může chviličku, pár minut, ale i třeba půl hodiny. Já vlastně nevím, čeho se bojím – není tam žádný pavouk. Snažím se dostat do bezpečí, ale nevím, před čím utíkám. To je rozdíl mezi strachem a úzkostí.

Nedýcháme zhluboka, ale hyperventilujeme, proto se často dává dýchat do pytlíku. Začneme se potit. Lidé, kteří s panickou atakou mají zkušenosti, už zpravidla dokážou říci, že se blíží.

Když s ní naopak někdo zkušenosti nemá, může si myslet, že má infarkt – je proto běžné, že si zavolá záchranku. Vyvolává to v nás strach, že zemřeme. Takto paralyzovaného člověka musíme usadit, koukat se mu do očí, mluvit k němu a určovat nádech, výdech – aby se z toho zrychleného dýchání dostal zpět do uvolněného hlubokého dýchání.

Jak reagovat, když se nám někdo svěří, že není v psychické pohodě?

Nejdříve je důležité ocenit člověka, že našel sílu se nám svěřit. Máme tendenci hned začít radit, hned zmínit, jak to máme my, ale nejdůležitější je vyslechnout. Někdy to vážně je „jen“ o tom: slyším tě a jsem tu pro tebe.

Důležité je také se zeptat, co ten člověk od nás vlastně potřebuje. Potřebuje obejmout? Potřebuje, abychom tu s ním jen seděli a nic neříkali?

Větička „to bude dobré“ může někdy uškodit, protože dotyčnému řekneme, že to, co říká, není vůbec validní. Často se také uchylujeme k „to ještě nic není, já to mám daleko horší“, čímž dáváme jasně najevo, že neposloucháme a pozornost akorát strháváme na sebe. Je to samozřejmě pochopitelné, protože se toho také můžeme leknout a nevíme, jak správně reagovat. Méně je ale zkrátka někdy více, většinou totiž stačí být přítomen a umět vyslechnout.

Současná situace nás naučila, že emoce tu jsou a budou s námi a je důležité se s nimi naučit pracovat. Mohou nás pohltit, ale také nemusí – záleží jen na nás. Uvědomili jsme si, že psychický stav je důležitý, byť jsme mu nepřikládali velkou váhu. Starat se o svou psychiku není nic špatného, za co bychom se měli stydět.

Mladí lidé jsou často přetížení. Jak být produktivní, aniž by to ohrožovalo naše zdraví?

Busy je nové cool. Všichni toho stíhají strašně moc, chodí pozdě z práce, do toho mají ještě různé „side hustly“. Dělají tohle a támhleto. Společnost je za tuhle nadproduktivitu zároveň velmi oceňuje. My ale často nevidíme za oponu – že ten strašně produktivní týpek je vlastně celý víkend úplně vyčerpaný. Čím více je vyčerpaný, tím více se pak bude dalším činnostem vyhýbat, a ty budou narůstat a narůstat. Ocitne se v začarovaném kruhu, ze kterého se jen těžko vyskakuje.

Tady je dobré si plánovat odpočinek. A nastavit si jasné hranice, kdy co dělám – to souvisí s naším nastavením hranic pro ostatní, kam až jsme schopni zajít – co pro ně ještě uděláme, a co ne.

Pokud máme problém se začínáním věcí, do kterých se nám nechce, můžeme zkusit následující: otevřeme si třeba to učení, které neustále odkládáme, dejme pryč všechno, co by nás mohlo rozptylovat a nastavme si deset minut. Těch prvních deset minut je většinou klíčových, již stihneme něco vytvořit, a od rozdělané práce se nám často nechce odcházet.
  

Na sociálních sítích vidíme, jak pořád někdo cvičí, cestuje, má se dobře. Musíme si ale uvědomit, že se jedná pouze o výseč reality. Kdo z nás sdílí, že máme blbý den, že jsme tohle a tohle dnes nestihli, že se nám nechce? Většina sdílí pouze ty světlé momenty. 

Evidujete nyní více žádostí o pomoc?

Určitě. Máme žádosti o pomoc ze strany studentů, ale i vyučujících, kteří neví, jak se zachovat, když se student při hodině třeba rozpláče. 

Dle mého nám to krásně ukazuje, že na vysokých školách je potřeba více psychologů. Vidíme to teď u nás, kdy jsou kapacity zcela naplněné. A i my mezi klienty potřebujeme mít možnost vydechnout.

Ve firmách je pak nějaká forma psychologické pomoci dnes už poměrně běžná. Větší společnosti mohou mít i interního psychologa, většina má ale spíš externistu, se kterým spolupracuje. Zaměstnavatelé mají sezení u něj pak jako formu benefitů. Slyšela jsem, že jedna společnost zavedla tzv. „happy days“, kdy si lidé mohli vzít volno kdykoli v týdnu třikrát do měsíce a dělat si co chtějí. Většinou to moc dobře funguje, protože zaměstnanci stejně svou práci odvedou, ale jsou mnohem radši, když jim někdo nabídne flexibilitu – a i důvěru

Ukazuje se v poslední době, že vlastně není přebytek psychologů, jak se často uvádí?

Máme nedostatek psychologů, ke kterým můžeme v rámci našeho projektu „K psychologovi“ odkazovat. Ti dobří totiž dost často bývají nedostupní, jsou na ně dlouhé čekací lhůty. Zároveň je velmi málo psychologů, kteří poskytují své služby na pojišťovnu.

Samozřejmě jsou mezi námi psychologové, kteří jsou schopní, mají akreditované výcviky, a pak „pseudoterapeuti“ a „pseudopsychologové“. Psycholog musí mít vystudovanou jednooborovou psychologii a má titul Mgr. Psychoterapeut nemusí být nutně vystudovaný psycholog, ale má akreditovaný psychoterapeutický výcvik, který bývá většinou pětiletý.

A pak „pseudoodborníci“ nic takového nemají, ale stejně poskytují poradenství. U nás to totiž zatím není legislativně ošetřené. S dvouhodinovým nebo víkendovým kurzem mohou radit ostatním a napáchat tak více škod než užitku.

Jaký je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem?

Jak jsem uvedla, psycholog má vystudovanou jednooborovou psychologii, má magisterský titul a může poskytovat psychologické poradenství – ovšem nikoli hned po škole. Má povinnou roční praxi, kterou musí absolvovat, aby si mohl otevřít živnost na psychologické poradenství.

Psychiatr je lékař, to znamená, že vystudoval medicínu a potom se atestoval na psychiatrii. Jen psychiatr může předepsat léky a stanovit diagnózu. Někdy je pro lidi osvobozující, když konečně ví, co jim vlastně je a dokážou to konečně pojmenovat. Ve společnosti je pořád stigmatizované téma léků, které ovšem někdy bývají důležité jako takový „kickstart“, který nás nabudí a my na sobě můžeme začít pracovat.

Jak poznám, ke kterému z nich jít?

Ať už člověk dojde ke kterémukoli z nich, on ho případně odkáže dále. Já to někdy přirovnávám k plavání. Psychologická pomoc je takové plavání na povrchu, občas se ponoříme, ale zase vyplaveme. Jedná se třeba o pomoc s prokrastinací, se soustředěním. Při psychoterapii už jdeme více do hloubky, řešíme problémy, které nás trápí delší dobu. Pokud už se „potápíme“ a nemůže sami vyplavat na hladinu, může to být signál, že se jedná o závažnější psychické problémy. Tam už je vhodné navštívit i psychiatra.

Před tím vším zároveň stojí krizový intervent, kam se mohu obrátit, když potřebuji okamžitou pomoc „teď a tady“. Když si doopravdy nevím rady, co teď. Jedná se o krizová centra, linky či například chatové poradny. Terapie ani psychologické poradenství totiž není záplatou na okamžitou krizi – to je jen a pouze krizová intervence. Na krizovou linku může člověk kdykoli zavolat, do krizového centra kdykoli přijít. Jsou zdarma a vyškolený intervent se o nás postará. V centru je také psychiatr, který může i krátkodobě předepsat léky. Centra i linky lze přehledně nalézt například v aplikaci Nepanikař.

Krizová centra: Mapa pomoci

U nás ve službě „K psychologovi: pomáháme lidem na cestě za psychologem“ nám často už ten konkrétní popsaný problém v prvotním emailu ukazuje, jaký terapeut by byl vhodný pro daného klienta. Pak je to také o preferencích – když se někomu lépe svěřuje ženě, muži, starší, mladší, online, offline, na pojišťovnu, či je ochoten si zaplatit. Někteří klienti si také řeknou například o odborníka, který nemá problém s LGBT, bude je oslovovat tak, jak si přejí a podobně.
 
My následně klientům posíláme třeba až pět kontaktů s tím, že oni si projedou jejich webovky, kde by měla být praxe, vzdělání, akreditované výcviky, ideálně i informace o sobě a fotografie. Je samozřejmě normální a v pořádku, že si klient s odborníkem někdy nesedne. Může se to stát.

Potřebuji žádanku?

Ne, ani k psychologovi, ani k psychiatrovi žádanka není potřeba. Stačí se objednat. Samozřejmě náš praktický lékař může vystavit žádanku – a díky tomu se pak může klient dostat před čekací listinu. 

Jak překonat strach z návštěvy psychologa?

Pokud nám někdo píše do služby, osvědčilo se nám, že nedostanou nějaký automatický e-mail, ale odepíše konkrétní člověk, který jim s danou věcí může pomoct.

Je fajn na to nebýt sám, hledat pomoc společně se svým kamarádem, partnerem. Ten mě může i následně doprovodit do čekárny, dovnitř ale už nechodí. Většinou to nedělá dobrotu, člověk se plně neotevře – přítomnost narušuje bezpečný prostor, který si můžeme na sezení vytvořit. Pomáhá si také zjistit informace o tom daném člověku, ke kterému jdu – dnes je možné i si ho třeba nalézt na Instagramu.

Tak, jako chodíme na kosmetiku, jako chodíme na pravidelné prohlídky k našemu lékaři, bychom se měli také starat i o naše duševní zdraví. 
  

Důležité je ovšem si přiznat, že strach a nejistota jsou v tomto případě zcela na místě – přeci jen, jdeme se otevírat někomu, koho vůbec neznáme, koho jsme nikdy neviděli. Možná také otevřeme něco, co je opravdu bolestivé, něco, co se dlouhou dobu snažíme zametat pod koberec. Z toho také může pramenit nejistota. První sezení může být „strašidelné“, a proto oceňuji všechny, kteří naleznou sílu učinit ten první krok.

Co když nebudu vědět, jak začít?

Je důležité zmínit, že my jsme vyškolení na vedení rozhovoru, takže určitě na klienta nevyštěkneme: ‚Tak proč jste tady, co máte za problém?!‘ Nejprve se hlavně představíme, vysvětlíme, jak pracujeme, co naše sezení bude obnášet. Mně se osvědčilo říkat klientům, ať pustí jen to, co chtějí pustit. Kdyby jim cokoli bylo nepříjemné, tak ať to dají najevo, a ujistit je, že jsme tady pro ně a dát jim čas.
 
Nikdy se mi vlastně nestalo, že by klient celé sezení mlčel. 

Bude mě psycholog soudit?

Ne. Kvalitní a profesionální odborník svého klienta nesoudí. Nebudeme vás nálepkovat, ani vaše problémy zlehčovat.

Jak poznám, že je můj problém pro návštěvu psychologa „dostatečně velký“?

Návštěvu odborníka bych zvažovala v případě, že už mi nefunguje můj podpůrný systém, například chození na procházky, svěření se kamarádce a další. Problém mi pak začíná zasahovat do života, do běžných činností a nevím si s ním sám nebo sama rady. Je dobré říci, že ne vždy se jedná o půlroční terapie, poradenství, může to být na pár sezení, kdy si klient strukturuje, co se s ním děje a dostane nástroje, jak s problémem pracovat.
 
Výstižně to popsal jeden z mých klientů: ‚Na začátku jsem k vám přišel s hrozně těžkým báglem, a vůbec jsem nevěděl, co kde mám. Díky terapii jsem si to hezky poskládal, a když potřebuji něco najít, vím přesně, kde to je.‘

Proč se vlastně lidé bojí vyhledat pomoc?

U nás stále převládá ta historická představa, že když je někdo psychicky nemocný, tak je nebezpečný a je lepší ho zavřít někam do psychiatrické nemocnice. Zároveň je to tím, že psychický problém je „neviditelný“ – když si zlomím ruku, tak většina reaguje s lítostí, opečovává nás. Ale o psychických problémech se nemluví, je to tabu, za které se řada lidí stydí.
 
Myslím ale, že s (nejen) nastupující generací, která je otevřená, se to postupně mění k lepšímu.

Musí o návštěvě vědět rodiče, když mi ještě nebylo 18 let? Jak o tom s nimi mluvit?

Ano, musí. Samozřejmě pokud volám na krizovou linku, tak jsem anonymní.

Každý má rodinnou situaci jinou – někteří rodiče jsou velmi podporující a dítě za tak velký krok ocení. Jiní se k psychologické pomoci staví odmítavě a říkají, že na sezení přeci chodí jen blázni.

Já můžu mít jiný názor než moji rodiče. To ale neznamená, že jejich názor je ten špatný. Oni vyrůstali v úplně jiném světě než my – psychologická péče nebyla dostupná, nemluvilo se o ní. Řešením není jít proti nim, ale diskutovat, bořit mýty.

Někdy to také rodiče hodně vyleká a začnou si vyčítat, zda udělali všechno správně. V komunikaci můžeme začít tím, že se jim svěříme, jak se cítíme, a co bychom nyní potřebovali. Pokud zároveň nalezneme sílu, je dobré je ubezpečit, že to není jejich vina. Že se jedná o moje rozhodnutí, že na sobě chci pracovat.
 
Pokud rodič dítěti návštěvu psychologa vyloženě zakáže, hodně z nich pak využívá online chatové poradny, případně krizové linky. Odborníci jim zde mohou i poradit, jak o těchto problémech hovořit s rodiči. Psychologové jsou také často i ve školách, případně se dítě může svěřit paní učitelce, která má možnost odborníka pozvat do třídy.

Kolik za sezení zhruba utratím?

Existují psychologové a psychiatři na pojišťovnu, ti ale mají často velmi omezenou kapacitu. U soukromých pak záleží na dosažené praxi, vzdělání – já jsem například psychoterapeut ve výcviku, beru si proto méně. Není to tedy nijak striktně nastavené.

Může tu být terapeut za 500, ale i za 1200, 1500 korun. Záleží jen na něm a na jeho klientele. Když má někdo příjem například 100 tisíc měsíčně, pětistovka za sezení jej příliš nemotivuje vůbec přijít, pracovat na sobě. Samozřejmě by to ale nemělo být vyhnáno do extrému i na druhé straně, kdy nás vysoká cena stresuje.
 
Spoustě lidem se nelíbí, že sezení je mnohdy velmi drahé, ale zároveň si neuvědomují, že my za výcviky a další vzdělávání musíme platit. Například cena za psychoterapeutický výcvik se pohybuje kolem čtvrt milionu – musíme platit vlastní terapie, supervizory. I to se promítá do ceny.

Co vás vedlo k založení projektu „K psychologovi“?

Poté, co jsem dostudovala a získala titul, se mi začali ozývat kamarádi, jestli bych jim nemohla doporučit nějakého odborníka. Zároveň při práci na univerzitě mi studenti často říkali, že nikdo nesmí vědět, že ke mně přišli. Že by je odsoudili, mysleli by si o nich, že jsou blázni.

K psychologovi: pomáháme lidem na cestě za psychologem

Přemýšlela jsem proto, jak je podpořit v tom, že starat se o své duševní zdraví opravdu není nic špatného. Měla jsem to v hlavě asi tři měsíce a následně jsem jeden večer založila Instagram projektu. Hned od začátku jsem se setkala s obrovským ohlasem, první týden jsem odpovídala na zprávy do dvou do rána. Ukázalo se, že jsme přišli se službou, která tady chyběla.

Psychologové si všímají různých prvků v chování, které mohou ostatním uniknout. To ale neznamená, že všechny hned analyzujeme. I my si chceme od práce odpočinout.

Obrátit se na nás může úplně kdokoli. Pomocí kontaktního formuláře nám sdělíte, co vás trápí, a co potřebujete. Je tam ovšem upozornění, že se nejedná o krizovou intervenci, odpověď proto můžete čekat do čtrnácti dnů, většinou to však stihneme rychleji. K projektu máme všichni své vlastní práce, takže aktuálně to udělat jinak nejde.

Zároveň se jedná o bezplatnou službu. Ve sbírce na Doniu jsme sice vybrali 172 tisíc, ale trochu jsme se spálili na odměnách – ve skutečnosti nám tak půjde jen zlomek, cca 30 tisíc. Do budoucna se chceme projektu věnovat naplno, zafinancovat jej a postavit na vlastní nohy. Doufáme, že se nám to povede.