Dokáže i běžný člověk proniknout do světa vzdušné elegance?
Co se dozvíš po odemknutí?
- Se vzdušnou akrobacií mohou začít i lidé, kteří nesportují. Není určena jen pro akrobaty.
- Proč muži často tvrdí, že je to náročnější, než si mysleli.
- Jak se člověk dostane ke cvičení ve výšce pěti metrů.
- Jaká byla moje úvodní hodina.
- Jaké jsou benefity této umělecko-fyzické disciplíny.
Visím metr a půl nad zemí, omotaná v dlouhé modré elastické látce. „Takhle?“ ptám se trenérky na svoji pozici a doufám v její souhlas. „Naopak,“ odpoví mi trpělivě. Rukama pevně chytím akrobatickou plachtu a udělám kotrmelec dozadu. Trenérka mi přitom jemně drží záda. Najednou jsem otočená hlavou dolů a celá místnost se mi kýve před očima.
Snažím se napřímit nohy, ale plachta mě vězní v příliš těsném sevření. Poloha je natolik nepohodlná, že se z ní musím ihned dostat. Začínám váhat, jestli jsem si nevzala příliš tvrdý oříšek. Zhluboka se nadechnu a rukama se na plachtě zvednu nahoru. Uvolním tím látku obtočenou kolem svého těla, protože v rukách držím celou svojí váhu. Rychle toho využiju a narovnám nohy. Úspěch.
S úsměvem si oddechnu a konečně se spustím do svislé polohy. Ulevilo se mi. Mám ze sebe dobrý pocit, protože jsem zvládla fyzicky náročný cvik. Netušila jsem, že něco podobného dokážu. Teď si už jen spokojeně užívám houpání hlavou dolů. Najednou si uvědomuju, jak je to zábavné a maximální soustředění vystřídá smích.
„Připadám si jako netopýr,“ říkám trenérce, která se také směje. „Ještě pár minut a budu se moct orientovat echolokací,“ pokračuju. Do hlavy se mi začíná nahrnovat hodně krve a pomalu se z polohy začínám šplhat do základní pozice ve stoje. Cítím se nabitá. Myšlenka, že mám před sebou ještě téměř celou hodinu, mě těší a zároveň je pro mě výzvou. Co mě ještě čeká, když toto je jen začátek?
Výstup z komfortní zóny
Náročné sestavy předváděné ve výškách odjakživa berou lidem dech. Se vzdušnou akrobacií se setkáváme nejen v cirkusu, ale i na různých uměleckých vystoupeních. Svět vzdušné elegance však není vyhrazen jen pro profesionální sportovce.
Před pár dny jsem se o tom přesvědčila, když jsem cestou na oběd náhodou narazila na Centrum vzdušné akrobacie. Zvědavost mě zavála na jejich internetovou stránku, kde zakladatelka bratislavského centra a hlavní trenérka, Monika Šichmák Bočová, píše:
To pro mě znělo dostatečně přesvědčivě a rozhodla jsem se něco z jejich nabídky vyzkoušet. Na stránce měli na výběr devět disciplín. Zaujaly mě akrobatické plachty – nabídka na kurz na mě svítila v rozvrhu na webu každý den. V telefonu mi však nabídli i možnost nezávazné hodiny o samotě či ve skupince. Vybrala jsem si soukromou hodinu se zakladatelkou centra.
Dostala jsem radu obléct si dlouhé elastické legíny a tričko, které mi zakryje záda – abych si při tření látky o tělo neodřela kůži. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu, ale začínala jsem cítit vzrušující pocit z vystoupení z komfortní zóny.
Den D – úvodní hodina
Je pozdější ráno a já kráčím známou cestou, kterou chodím z práce na oběd. Tentokrát však cíleně odbočím k bílé vlaječce zapíchnuté do rohu budovy. Silueta ženské postavy, která visí ve vzduchu za jednu nohu na látce, naznačuje, co mě dnes čeká.
Otevřu dveře budovy a zakladatelka centra Monika mě přivítá s širokým úsměvem. Opadnou ze mě i poslední zbytky trémy a úsměv jí opětuji. Nejprve se mě zeptá, zda mi vyhovuje teplota místnosti a zda má zatáhnout závěsy na prosklených stěnách. Poté pokračuje otázkami na můj zdravotní stav, zranění a hledá případné kontraindikace.
Říká, že vynecháme úvodní kardio a mezi cviky budeme dávat větší pauzy – aby se mi nespustila tetanie, se kterou se momentálně potýkám.
Monika mě zavede na jógovou podložku a začneme s protahováním. Nechám si mikinu, aby se mi svaly pořádně zahřály. „Je důležité, aby ses dobře protáhla. Lidé to často podcení a při cvičení se jim natáhne sval, což může být nepříjemné. Většinou jde o hamstringy,“ říká Monika.
Po pár minutách základních cviků vezme do rukou jógové kostky, podepře se o ně dlaněmi a udělá mezi nimi roznožku. Mně se podaří jen taková „znehybnělá“, ale i ta stačí.
Rozcvičené se přesouváme k žíněnce, nad kterou Monika rozplétá zavěšenou modrou látku. „Toto je plachta, na které se cvičí. Má dva konce. V principu se do té látky musíš umět zauzlovat, případně vyšplhat po ní směrem vzhůru. Na začátek se tedy naučíš vázat uzly,“ říká. Já při poslouchání zkoumám, kam až plachta sahá a na čem je připevněná. Chystám se jí totiž svěřit svůj život.
Rozplétá plachtu přede mnou a nohu si několika pohyby zauzluje. Rychle se postaví na zavázané chodidlo a druhou nohu si o něj volně opře. Vyzve mě, abych po ní pohyb zopakovala a já se poprvé ocitnu půl metru nad zemí. Úžasný pocit.
Pomůže mi zavázat i druhou nohu do plachty a já se pokusím udělat ve vzduchu roznožku. Potom se vrátím do úvodní polohy ve stoje, převážím se dozadu a jednu nohu zvednu vpřed. Podivím se, že jsem ještě nespadla, ale dál už nepřemýšlím. Ačkoli je to zábavné, na každý pohyb se musím plně soustředit.
Level up
Monika mě nechá po ní zopakovat několik základních cviků, včetně „netopýra“ hlavou dolů, jako by zjišťovala, co dokážu. „Zjišťuju, co dokážeš,“ řekne nakonec. Dodá, že vidí, že jsem sportovala, a rozhodne se posunout laťku o něco výš. „Na první hodině se většinou k tomuto ani nedostaneme, ale pokud chceš, můžeš zkusit vylézt nahoru,“ navrhne mi. S nadšením souhlasím. Je to o dost těžší než lézt po pevném předmětu či laně. Nejdu vysoko, protože chci šetřit síly.
Když přecházíme do složitějších technik, musím více zapojit střední a horní část těla. Rotuju ze strany na stranu a po chvilce už ani nevím, která je která.
Když už začínám cítit svalovku, která se ke mně z budoucnosti blíží, Monika mi nařídí udělat pozici „jelena“. Asi se podvědomě zatvářím, jak se cítím, protože řekne: „Pokud nechceš, nemusíš. Dáme ti něco lehčího. Případně ti můžu pomoct.“
Řeknu jí, že to zkusím. Ona se ale stejně postaví ke mně pro případ, že bych potřebovala její pomoc. Jednu nohu dám dopředu a druhou dozadu. O levou, která je vpředu, se zapřu a ohnu ji v koleni. Sednu si na ni. Pravou vzadu narovnám. Plachtu si zachytím mezi nohu a rameno a Monika kontroluje, abych nespadla.
Chvilka pravdy. Pouštím ruce... 3... 2... 1... Jsem skákající jelen! Vůbec nevypadám ladně, ale nevadí mi to. Tento cvik je pro mě asi nejnáročnější na balanc z celého dnešního dne. V rukou a nohách ztrácím s postupující tetanií sílu a cítím, že začínám padat. Co nejopatrněji se spustím dolu na molitanovou žíněnku.
Když tetanie ustupuje, Monika mi ukazuje akrobatické sestavy v pětimetrové výšce a já pociťuju nový level respektu vůči její zručnosti. Propojení umělecko-fyzického aspektu této disciplíny je skutečně fascinující. V jejím podání to vypadá krásně a jednoduše, ale já chápu, kolik je za tím dřiny. S uznáním jí zatleskám.
To ve mně vzbudí otázku, zda do centra chodí jen ženy. Monika vysvětluje, že brány centra jsou otevřené široké veřejnosti bez ohledu na pohlaví, věk a dovednosti:
Zajímá mě, jaké další benefity kromě mentálního detoxu a hezčí postavy tato disciplína přináší. Monika zdůrazní silnou komunitu inteligentních lidí na úrovni.
Hodina se pomalu chýlí ke konci
Čas na závěrečné protažení a já jsem se opět najednou ve šňůře, tentokrát na zemi. Uvědomila jsem si, jak jsem zpocená. Rozhodně si potřebuji dát sprchu a převléct se. Náhradní tričko jsem si však nechala doma.
Monika mě opět podpoří a podá mi sportovní tričko z věšáku u vchodu. „Mnohokrát jsme se v centru setkali s problémy s oblečením. Nesedělo nám tak, jak bychom potřebovali, a hledali jsme řešení. Já rozumím sportu a moje nejlepší kamarádka Nikola Hílek módě – tak jsme spojily síly a vytvořily oblečení specializované na tento druh pohybu. Je elastické a vzdušné, tak jsme značku nazvaly Aérée – což znamená francouzsky vzdušný,“ říká Monika. Tričko má krásnou barvu a i když je přiléhavé, není mi těsné. Věřím, že i při náročných cvicích zůstane na těle tam, kde má.
Poděkuju Monice a rozloučíme se. Unavená pletu nohama a usmívám se. Endorfiny mi rozsvítily celou tvář. Trénink byl náročný, ale zábavný. Je skvělé, že se dá intenzita a forma cvičení přizpůsobit. Myslím, že takto si „to své“ najde opravdu každý – jako mě si na druhý den našla svalová herečka.
Vzdušnou akrobacii doporučuju těm, kteří oblíbili kombinaci námahy a zábavy. Perfektně to vystihuje i Moničino krédo: „Dělej to, co tě baví.“
