S rodinou z Libanonu o její cestě do Prahy, o grilování čerstvých ryb v půl páté ráno, vzpomínkách na „zábavnou zemi“ i na vyrůstání, do kterého zasáhla válka. A také o pobláznění Laylou.
Přicházím k restauraci, která se nachází na pražských Vinohradech. Mám v plánu se představit, přednést své plány na článek a domluvit se na termínu rozhovoru. Vcházím. Vítá mě muž, představuje se jako Mohammad. Vzápětí přichází jeho sestra Tala a maminka Salwa, která mi hned nabízí kávu nebo vodu.
Chvilku si povídáme a já přecházím ke svému úkolu: vysvětluji, že bych příští týden přišla na rozhovor. Došlo k lehké miskomunikaci – mysleli si, že rozhovor proběhne už dnes. Prý je tedy na mně, kdy ho uskutečníme. Váhám; nemám připravené otázky. „Pojďme to zkusit. Budu improvizovat,“ směju se.
Mít životní smysl
Salwa Trawi (60) a Majed Tafech (64), kteří žijí v Praze asi sedm let, měli v Libanonu kariéry.
Majed byl inženýr a měl svou firmu, Salwa má univerzitní titul a pracovala jako učitelka. To se ovšem po příchodu do České republiky změnilo. „Měli samozřejmě problém s jazykem, čeština je jeden z nejtěžších jazyků na světě. Takže pracovali, kde se dalo. Můj otec jezdil autem, moje máma hlídala děti,“ popisuje mi jejich syn Mohammad Tafech (32), zatímco sedíme u nich v restauraci.
Z Portugalska, kam se Mohammad, kterému všichni říkají jen zkráceně Mo, kvůli práci přestěhoval před deseti lety, jim proto každý měsíc posílal polovinu svého příjmu. Společně ovšem chtěli nalézt cestu, jak by si rodiče mohli vydělávat dostatek peněz sami.
„A ještě důležitější bylo, aby měli nějaký životní účel. Aby se ráno vzbudili a měli nějaký cíl. Smysl. Ačkoli jsi pak unavený, vyhořelý, máš stresující dny, máš nějaký životní účel. Podobně jako měli v Libanonu. Být většinu času doma a dělat nárazové práce ti srazí ducha,“ říká Mo.
Postupně se tak začal rodit nápad otevřít v Praze restauraci. Přidal se k tomu navíc i stesk po autentickém libanonském jídle; ani v Portugalsku, ani v Praze nebylo k sehnání. O myšlence tak Mo se svou nyní čtyřiadvacetiletou sestrou Talou mluvili dlouho, ovšem když Mo přišel s konkrétním návrhem, Tala byla nejdříve proti. V ten moment měla totiž jiné kariérní aspirace a vášně. Hudbu. „Věděla jsem, že se to bude vzájemně křížit, protože mít takovýto byznys vyžaduje hodně péče,“ říká. Mo prý ovšem umí být velmi přesvědčivý. Nakonec souhlasila.
