Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Kliknutím na tlačítko tě přesměrujeme na news.refresher.cz
Refresher - Rozhovory

Jak se projevuje trauma u dětí alkoholiků: neschopnost říkat ne, potřeba kontroly, nízké sebehodnocení i hyperzodpovědnost

S psycholožkou Natálií Schwab Figusch o tom, co je to trauma, jak může děti traumatizovat vyrůstání se závislým rodičem a jak může trauma následně vstupovat do jejich každodenního prožívání.

Lucie Kotvalová
29. 12. 2022 6:00 Čas čtení: 10:21
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Jak se projevuje trauma u dětí alkoholiků: neschopnost říkat ne, potřeba kontroly, nízké sebehodnocení i hyperzodpovědnost
Zdroj: Freepik/syarifahbrit/volně k užití
Refresher - Rozhovory
1
Lucie Kotvalová
29. 12. 2022 6:00
Čas čtení: 10:21

Jak se projevuje trauma u dětí alkoholiků: neschopnost říkat ne, potřeba kontroly, nízké sebehodnocení i hyperzodpovědnost

S psycholožkou Natálií Schwab Figusch o tom, co je to trauma, jak může děti traumatizovat vyrůstání se závislým rodičem a jak může trauma následně vstupovat do jejich každodenního prožívání.

Lucie Kotvalová
29. prosinec 2022, 6:00
Čas čtení: 10:21
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Jak se projevuje trauma u dětí alkoholiků: neschopnost říkat ne, potřeba kontroly, nízké sebehodnocení i hyperzodpovědnost
Zdroj: Freepik/syarifahbrit/volně k užití
Odebírat newsletter REFRESHERu
10 nejlepších článků Refresheru, jednou za týden. Pokud tě emaily přestanou bavit, tak je kdykoli zrušíš. Zadáním emailu souhlasíš s podmínkami portálu.

„Z dětí alkoholiků a alkoholiček často vyrostou hyperzodpovědní lidé, kteří přebírají zodpovědnost za všechny kolem. V mnoha případech zanedbávají své fyzické i psychologické potřeby ve jménu péče o druhé. Nejsou schopní říkat ne, svou hodnotu vidí v uspokojování potřeb druhých a jejich těšení. Objevuje se u nich hypersenzitivita na podněty, jinými slovy lekavost,“ popisuje v rozhovoru pro Refresher psycholožka a psychoterapeutka Natália Schwab Figusch. 

 

V České republice pije rizikově odhadem 1,5–⁠1,7 milionu dospělých, z toho 800–⁠900 tisíc osob spadá do kategorie škodlivého pití. Vyrůstání s rodičem závislým na alkoholu tak v Česku není nic neobvyklého. Jejich děti se ovšem mohou potýkat s celoživotním traumatem – často nepovšimnutým či bagatelizovaným.

 

Co je to trauma?

Je to reakce našeho organismu na nečekanou, náhlou, zatěžující a stresující událost, kterou nejsme schopni zpracovat normálními obrannými mechanismy. Je to snaha našeho organismu přežít, vyrovnat se s něčím zcela nečekaným či nepředstavitelným. Jedná se o fyziologickou reakci. Přijde nečekaná událost a v reakci na ni se spustí naše neuroreceptorové reakce. Zároveň je to reakce mimo naši vůli, nevědomá reakce.

Trauma je jedno z nejopomíjenějších a nejvíce bagatelizovaných reakcí organismu v našich životech. Zcela nepřiměřeně se podceňuje, přestože ho zažije za svůj život každý z nás a může mít obrovské, naprosto nečekané a nepředvídatelné následky. Fyziologické, psychické i duchovní.

 

Pod vlivem jakých událostí může trauma vznikat?

V reakci na zneužívání, živelní katastrofy, nehody, psychické i fyzické týrání, zanedbávání, nenaplnění potřeb či třeba na ztrátu někoho blízkého.

 

Jaké jsou druhy traumat?

Každé trauma vzniká na základě nějaké události, je ovšem rozdíl, zda je tato událost jednorázová, nebo se opakuje dlouhodobě. V takový moment se může chronifikovat a může vzniknout komplexní vývojové trauma.

 

Jak se jejich dopad liší?

Komplexní trauma není zdravotní pojem, protože není zanesen do mezinárodní klasifikace nemocí. Popisuje ovšem trauma, které započne v ranných stadiích života, takže ovlivňuje celý rozvoj dítěte. Má vliv na sebehodnocení, sebevědomí, rozvoj základních emocí. Na celý emoční a bio-psycho-sociální aparát. Je velice těžce léčitelné, protože zasáhne náš vývoj od raného dětství až po dospělost. Čím dříve v životě dítěte trauma započne, tím jsou jeho následky vážnější a komplexnější, protože zasáhne celý jeho vývojový systém.

 

Když se ovšem v dospělosti odehraje jednorázové trauma, člověk má již vybudovaný psychický, fyzický i sociální aparát, který mu pomůže trauma řešit.

 

Trauma může znít jako poněkud zprofanovaný či možná pro někoho abstraktní koncept. Jaké jsou biologické a psychické procesy, které se v člověku při traumatu odehrávají?

Při traumatizující události se spustí neurologické, senzorické, biochemické, hormonální i psychické mechanizmy. V důsledku toho se objeví buď reakce úniku, útoku, nebo zamrznutí. U poslední zmiňované se do krve vyplaví spousta adrenalinu, zvýší se svalová dráždivost, dech se stane zrychleným a mělkým, rozšíří se zornice, začneme se potit, celý organismus zaplaví spousta energie, která je určena k přežití. Jenže člověk je často nehybný, paralyzovaný. Není kam utéct, jak s tou energií naložit.

Podobná reakce se u těchto lidí navíc opakuje i v situacích naprosto minimálního ohrožení. Když se objeví nějaký spouštěč, nějaká asociace, která nám traumatizující situace připomene. Spouštěčem může být jakýkoli zvuk, vůně, světelný podnět, prostředí, obraz. Ty mohou připomenout a znovu spustit tento proces přežití. To je velmi závažné, protože opakovaně dochází k posttraumatické reakci, přitom nejsme ohrožení. Náš organismus ovšem vyhodnotí, že jsme.

 

Jaké jsou nejčastější reakce na traumatizující situaci?

Nejčastější reakcí je zamrznutí. Náš organismus se stane natolik zahlceným, že se stane paralyzovaným. Tělo znehybní, neumožňuje nám pohyb. Často je nám znemožněna i verbální tvorba, člověk v ten moment oněmí.

 

Může se objevit i disociace, kdy se oddělí emoce od těla. Oběti sexuálního násilí to popisují tak, že se v ten moment vznášely nad svým tělem. Přesně věděly, co se jim děje, ale necítily to. Disociace se také může opakovat i v rámci každodenního života. Jedná se o jakési denní snění, kdy mysl utíká od nežádoucích vzpomínek a od záplavy negativních pocitů.

 

Pod vlivem traumatu může dojít k jakémusi přenastavení fungování našeho mozku. Jak se to následně projevuje v chování a myšlení?

Člověk je zvýšeně dráždivý a lekavý, i malý podnět vyvolá silnou reakci organismu. Neustále je připravený k obraně svého života, který ovšem již ohrožený není. Je vyčerpaný, unavený, má poruchy pozornosti. U dospělého člověka mohou probíhat emoční poruchy – úzkosti, deprese, velké poruchy sebehodnocení.

U žen se často projevuje sebedestruktivní chování, například sebepoškozování. U mužů se může projevovat agresivita, výbuchy vzteku a zlosti, ničení věcí, konflikty. Často se objevuje disociace nebo amnézie. Často mi chodí lidé, kteří řeknou: „Měl jsem fantastické a krásné dětství, ale vůbec nic si z něj nepamatuji.“ Vznikají i poruchy příjmu potravy, dochází k nevnímání vlastních potřeb.

 

Trauma je zákeřné i v tom, že nemusí být na první pohled vidět, že?

Ano, vůbec si ho nemusíme všimnout. Často si říkáme, jak je ten člověk silný, že na traumatickou reakci nijak nezareagoval. Jenže ty následky traumatu se mohou posunout, odložit a projeví se až o desítky let později.

 

„Trauma je léčitelné, není to rozsudek na doživotí,“ říká Natália Schwab Figusch.
„Trauma je léčitelné, není to rozsudek na doživotí,“ říká Natália Schwab Figusch. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

Nemají na čem stavět

O traumatu v kontextu dětí alkoholiků a alkoholiček se tolik nemluví. Jak může děti traumatizovat vyrůstání se závislým rodičem?

Důležitou roli hraje kodependence. Jeden rodič je závislý na alkoholu a jeho partner či partnerka se stává závislým zase na něm. Často se za tím skrývá obava ze samoty, z opuštění, nejistoty. Kodependentní rodič umožňuje závislému zůstat v rámci této párové i rodinné dynamiky.

 

Veškeré potřeby rodiny jsou pak určovány tím, jak je na tom momentálně závislý rodič. Jak se cítí, jak se chová. Rodina si dává pozor, aby ho něčím nevyprovokovala. Závislý totiž často ze své závislosti obviňuje všechny kromě sebe. To vše má devastující účinky na děti, které v takové rodině přebývají.

 

Jaké konkrétně?

Postupně dochází k emočnímu zanedbávání, nejsou pokryty jejich emoční potřeby. Mnohdy nejsou pokryty ani jejich fyzické potřeby či potřeby lásky, sounáležitosti a bezpečí. Takové děti vyrůstají v chaosu, bezřádu, bezrežimu, nestabilitě. Často jsou svědkem psychického či fyzického domácího násilí. Dochází ke snižování lidské důstojnosti rodinných členů, takže tyto děti mají pak nižší sebehodnocení a sebevědomí.

Všechny potřeby celého rodinného systému určuje závislá osoba a spoluzávislá osoba řeší buď pouze potřeby své, nebo zejména potřeby závislého partnera. Toto je model, ve kterém jejich děti fungují a který znají. Takové děti jsou pak opakovaně traumatizované. Vidí rodiče, který je opilý, neovládá se, vinu často přenáší na to dítě. Alkoholismus a závislost v rámci rodiny mají obrovské následky.

 

Jak vyrůstání v takových podmínkách následně ovlivní osobnost či život těchto dětí?

Značně. Z takových dětí často vyrostou hyperzodpovědní lidé, kteří kodependentně přebírají zodpovědnost za všechny kolem. V mnoha případech zanedbávají své fyzické i psychologické potřeby ve jménu péče o druhé. Tomu se říká people pleasing – nejsou schopní říkat ne, svou hodnotu vidí v uspokojování potřeb druhých a jejich těšení. Objevuje se u nich hypersenzitivita na podněty, jinými slovy lekavost. A bohužel se u nich často vyvíjejí závislosti – na alkoholu, tlumicích lécích či psychoaktivních látkách.

 

Jaký vliv to může mít na sebehodnotu dítěte?

Naše já se vyvíjí v předškolním věku. Trauma pak vstupuje do celého procesu individualizace (stávání se vlastním já) a socializace (pronikání do vztahů s ostatními). Právě děti závislých rodičů mají tyto dva procesy narušené. Rodič nám vlastně nedává to, co potřebujeme – lásku, uznání, podporu. Nepovídá si s námi, často se dostaneme do sociální izolace.

 

Představme si Maslowovu pyramidu potřeb. Pokud nám někdo nepokrývá základní fyziologické potřeby, tedy potřebu bezpečí, sounáležitosti, lásky, přináležitosti, jak se mají vyvinout naše vrcholné potřeby, jako je sebeaktualizace, tedy stávání se tím, kým se máme stát?

 

Takže pokud dítě vnímá, že není milované a přijímané, je pravděpodobné, že bude mít nízké sebehodnocení?

Ano, protože nemáme na čem stavět. Ta báze se nám v raném stadiu našeho vývoje rozbortila v chaosu, nepředvídatelnosti a marasmu.

 

Mnozí lidé zřejmě ani neví, že jsou traumatizovaní, a důsledky traumatu mohou považovat za součást své osobnosti. Je možné vůbec rozpoznat, do jaké míry je jejich já tvořeno traumatem?

Ano. Trauma nás nedefinuje, ale znesnadňuje nám proces individualizace i socializace. Je to možné rozpoznat, když si začneme uvědomovat, jak se v našem životě trauma projevuje. To je možné rozpoznat díky dobré psycholožce či psychologovi nebo například díky nějakému dobrému vzoru – jednomu z rodičů, kamarádce, partnerovi či učitelovi.

Proto je o prevenci traumatu důležité mluvit jak ve školkách, tak na základních i středních školách. Protože i učitelé jsou velmi významné, formativní a vztahové osobnosti, které mohou ovlivnit to, do jaké míry traumatizace prostoupí do osobnosti dítěte.

 

Najít si ale v dospělosti dobrého psychologa je velmi důležité. Traumatizace má specifický obraz, který dobrý specialista odhalí a umí s ním pracovat.

 

Natália Schwab Figusch je psycholožka a psychoterapeutka s privátní praxí Terapie Zlatnická. Specializuje se na psychodynamickou psychoterapii traumatu dospělých v rámci individuálních, párových a skupinových sezení. Profesně se podílela na cyklech Moje terapie a Hranice násilí Rádia Wave a vystupovala v podcastech Respektu, Nily, pořadu Balanc a Diagnóza F.

Ve své praxi se staví za oběti sexuálního a partnerského násilí. Žije s manželem a třemi dětmi v centru Prahy.

 

Jak trauma souvisí s potřebou kontroly?

To je dáno téměř fyziologicky. Takový člověk se snaží zamezit jakékoli nepředvídatelnosti, jakémukoli opakování toho blesku z čistého nebe. Často se člověku honí hlavou katastrofické scénáře, přemýšlí nad tím, co všechno by se mohlo stát. Vyhýbá se jakýmkoli spouštěčům, které mohou opět vyvolat traumatickou reakci. Ti lidé musí mít mnohdy pod kontrolou úplně všechno, aby se tomu vyhnuli.

Mnoho mých klientů jsou vysoce vzdělaní, inteligentní, často fantasticky vypadající lidé, duševně i fyzicky, na kterých byste absolutně nepoznala, že jsou traumatizovaní. Pak ovšem zjistíte, že mají potřebu mít pod kontrolou absolutně všechno ve svém životě.

 

Jak s potřebou kontroly pracovat? Jak ji pouštět?

V psychodynamické terapii máme rčení: „Dokud obranné mechanismy fungují, tak je nepouštíme.“ Dokud je nemůžeme nahradit něčím zdravějším, adekvátnějším, více adaptabilním, tak se jich nevzdáváme. Spíše se nejdříve snažíme pochopit, že potřebu kontroly či moci máme, uvědomit si, proč a v jakých oblastech našeho života.

 

Může trauma ovlivňovat i profesní či jiné životní rozhodování?

Ano, čím více je traumatizace neuvědomělá, tím masivnější bude mít vliv na to, jak se rozhodujeme.

 

Z dat za rok 2021 vyplývá, že v Česku 1,5–⁠1,7 milionu dospělých pije rizikově, z čehož 800–⁠900 tisíc osob spadá do kategorie škodlivého pití. Pravděpodobně bude i poměrně mnoho dětí, které vyrůstají s rodičem alkoholikem. Takovým dětem se může dařit hůře ve škole, v práci, mohou mít úzkosti, deprese, poruchy pozornosti. To vše je v kontextu systému, který klade velký důraz na výkon a produktivitu, značně znevýhodňující. Takový člověk totiž musí držet tempo s ostatními, ačkoli to pro něj může být mnohem náročnější. Neměla by toto společnost či školský systém více reflektovat?

Naprosto. S tím by se mělo pracovat od mateřské školky. Od tří let. Roli hraje i vysoká politika a její opatření – zvyšování ceny alkoholu, snižování jeho dostupnosti zejména pro mladé lidi, dostupnost léčby a krizové intervence, opatření proti řízení pod vlivem, omezení reklamy.

V rámci preventivních programů by se mělo mluvit nejen o škodlivosti alkoholu a nelegálních drog, ale měly by se dělat výcviky pro učitele na všech stupních vzdělání, aby byli schopni traumatizované děti rozpoznat a nabídnout jim pomoc. Aby uměli identifikovat osobnostní změny, všímali si zhoršení prospěchu, změn v chování, izolace. To jsou věci, které by pedagogové měli umět vnímat. Měli by se to učit na pedagogických fakultách.

 

Prevence je základ. Pokud nedochází k prevenci v primární rodině, mělo by se to dít ve škole, díky učitelům, školním psychologům či speciálním pedagogům nebo třeba u doktorů. Jedna z těchto důležitých vztahových osob v životě dítěte by měla mít nejen empatii, ale i odborné vzdělání, jak si těchto věcí všimnout a adekvátně intervenovat.

 

Tělo nese svědectví 

Dá se trauma vyřešit?

Určitě. Trauma je léčitelné, není to rozsudek na doživotí.

 

I komplexní trauma?

Ano. Je ovšem potřeba léčit nejen psychické následky, ale i ty fyzické. Trauma s sebou často nese zdravotní následky. S traumatem je spojováno až 200 druhů fyzických onemocnění – bolest hlavy, bolest břicha, autoimunitní onemocnění, ale bohužel i onkologické nemoci. Trauma v takovém případě není příčinou, ale jedním ze spouštěčů. Psychosomatizace je u traumatu masivní. Doktoři by proto měli řešit i psychosomatický podklad onemocnění. Trauma má totiž zničující důsledky pro lidský organismus.

 

Jaký je první krok při řešení traumatu?

Uvědomění, pojmenování, nasdílení. Spuštění toho procesu. Když uděláme první krok, můžeme udělat další. I ono samotné pojmenování může být velmi úlevné a léčivé.

 

Jak se s traumatem pracuje na terapii?

Já dělám psychodynamickou terapii, což je terapie mluvením. Není ovšem třeba znát celý příběh, pamatovat si úplně všechno, abychom traumatizaci odhalili. Nejsme dokumentaristé. Často za nás mluví naše tělo. Na terapii pojmenováváme fyziologické i emoční příznaky, somatické i psychické onemocnění. Odhalujeme, co lidé cítí, proč to cítí, jak vnímají svět kolem sebe, co prožívají. Tělo nese svědectví o prožitém traumatu.

Pak se pracuje s jednotlivými příznaky – s disociací, dráždivostí, úzkostně depresivními příznaky, flashbacky, sny, denními děsy i nočními můrami a přehnanou potřebou kontroly a moci.

 

Jdou ovšem zvrátit i ty instinktivní reakce, to jakési přenastavení mozku?

Těžce, ale do jisté míry ano. Zejména u komplexního vývojového traumatu některé věci už napravit nejdou, ale to neznamená, že nemůžeme napravit vše okolo. Využívají se metody, které minimalizují ty symptomy.

 

Uveďme příklad, například zvýšenou lekavost. Když se pojmenuje, zvědomí a popisuje, tak je možné nastavit trochu jinak její podmiňování. Pomalu se mění nazírání na situace, které by nás dříve lekaly. Kdybychom třeba viděli muže v respirátoru, který je nepředvídatelný a nevidíme mu do tváře, tak se můžeme naučit si danou situaci zintelektualizovat. Řekneme si, že je například pandemie covidu, proto má ten člověk masku. Uvědomíme si, že to není někdo, kdo by nás chtěl ohrozit. Takové situace nás poté přestanou tolik lekat. Je to přeučení se jiným reakcím.

 

Jaké jsou alternativy, pokud někdo na terapii nemá prostředky? Co může člověku pomáhat?

V tom je také důležitá státní politika. Je potřeba víc pojišťovnou placených psychologů, psychiatrů a odborníků na duševní zdraví. Ale nyní má VZP fantastický počin v rámci psychosociálního programu, přispívá 5 000 korunami a do toho projektu se zapojuje stále více psychoterapeutů. Postupně a pomalu se zvyšuje dostupnost psychoterapeutické a psychologické péče.

 

Rozumím, že je v léčbě traumatu terapie asi zásadní, ale pokud k ní prostě někdo v daný moment nemá přístup, co jiného může člověku pomáhat?

Důležité je svěřit se osobě, se kterou se cítím bezpečně, které důvěřuji a která je kompetentní. Může pomoci i četba odborné literatury, poslouchání různých podcastů s odborníky, čtení médií, která se tomuto tématu věnují.

Je možné zahojit vztah s někým, kdo nás traumatizoval, pokud se jedná o blízkou osobu, se kterou nějaký vztah udržovat chceme? Například v případě rodiče alkoholika a jeho dítěte.

Já se domnívám, že některé vztahy zahojit nelze. Protože lidé, kteří nás měli chránit, kteří nás měli vychovávat, kteří nám měli dát to, co nám nikdy nedali, často setrvávají v té závislosti dodnes. Vinu často dávají na všechny ostatní kromě sebe, neléčí se, nemají adekvátní sebereflexi. Dítě závislého člověka tak opakovaně najíždí na to samé zklamání, rozrušení a případně i retraumatizaci. Nejdříve proto doporučuji vyléčit sebe sama, postarat se o sebe, zajistit své potřeby a až pak se vrhnout na případnou nápravu vztahů s druhými. Násilí ovšem nikdy neodpouštět.

 

Ano, některé věci odpustit nejdou. Pokud se ovšem jedná o vztah mezi dítětem a závislým rodičem, kde nedocházelo k násilí, závislý člověk se léčí, probíhá u něj adekvátní sebereflexe... Je v takovém případě zahojení vztahu možné?

Ano, je.

 

Jak se náš život změní, pokud trauma začneme řešit?

Naprosto zásadně, ve všech oblastech života. Jsem stoupencem teorie posttraumatického růstu. Pokud vyléčíme traumatizaci nebo jsme v procesu jejího léčení, tak se obrovsky zlepší náš wellbeing i mezilidské vztahy v našem životě. Nastává růst z hlediska hodnotového, světonázorového, filozofického i osobnostního. V lidech se často probudí obrovská lidskost, víra, chápavost, tolerance. Stáváme se tím, kým máme být, a často i někým lepším.

Upozornit na chybu. Pokud spatřuješ v článku nedostatek nebo máš připomínky, dej nám vědět.
Zdroj: drogy-info.czNáhledový obrázek: Freepik/syarifahbrit/volně k užití
NAHORU
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Dostávej nejlepší obsah mailem
Nestíháš všechno sledovat? Pošleme ti do schránky nejčtenější a nejlepší obsah.
Žádný spam. Kdykoli se můžeš z odběru odhlásit.
Posílat e-mail
Nejčtenější články
Nyní
24 hod
7 dní
30 dní
Více z tématu refresher
více článků
Sponzorované články
více článků
Další news více news
Mohlo by tě zajímat
Přejít na úvodní stránku
Domů
Sdílet
Diskuse
Hledat
Zapni upozornění a už ti nic neunikne!

Chceš vědět, co se děje, a mít přehled? Dostávej upozornění o nejžhavějších zprávách na Refresheru.

(Příklady: Hořel Notre Dame, Zemřel Mac Miller, Trailer na Avengers)
(Příklady: Sagan skončil první, Nový zákon s vlivem na moderní lidi, Dnes nás čeká zatmění slunce)
Pokud chceš, abychom ti poslali téměř všechny novinky, vyber tuto možnost.