„Permanentní pomoc pro oběti domácího násilí v Česku chybí,“ říká advokátka Pavla Špondrová. I s nastavením ochrany pro oběti by mohla pomoci ratifikace Istanbulské úmluvy, ta se ale stále odkládá na neurčito.
V lednu měla vláda projednávat ratifikaci Istanbulské úmluvy, která by měla pomoci v prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí. Česká republika mezinárodní úmluvu podepsala, z mnoha důvodů však zatím nedošlo ani k jejímu projednání vládou, ani k její ratifikaci a začlenění do českého právního systému.
O tom, proč tomu tak je a co je vlastně obsahem dokumentu, jsme se bavili s advokátkou Pavlou Špondrovou. „S násilím se ve svém životě setká každá druhá žena,“ vysvětluje Špondrová, která současně působí i jako ombudsmanka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
V rozhovoru vysvětluje i vyvrací některé mýty a dezinformace, které se kolem úmluvy objevují ve veřejném prostoru.
Chránit slabé je tradiční hodnota
Zároveň dodává, že by i po předsednictví České republiky v Radě EU mohl být na ratifikaci čas, jelikož je v Evropě poměrně málo zemí, které jsou na tom jako Česko. „Jestli nejsme schopni se shodnout na tom, že nikdo nemá být obětí násilí, tak nevím, k jakému kulturnímu okruhu bychom chtěli patřit,“ říká Špondrová.
Vysvětluje i to, proč například v konzervativním Polsku k ratifikaci už dávno došlo. „Konzervativci se před úmluvou mají na pozoru, přitom chránit slabé je tradiční hodnota,“ říká.
