„Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte.“
Upálení Jana Husa v roce 1415 rozpoutalo napříč českou krajinou hnutí, které pod praporem s kalichem usilovalo o dalekosáhlou reformaci katolické církve. Výbuch s nádechem revoluce začal v Praze, ale v následujících letech se rozšířil téměř po celé tehdejší české koruně. Brzy se do čela tohoto hnutí postavil člověk, který se tučně zapsal do dějin naší země - Jan Žižka z Trocnova.
Nejvíce ucelených informací se zachovalo o jeho posledních zhruba dvaceti letech života, o období do té doby máme jen útržkovité údaje. I přesto však víme, že se narodil kolem roku 1360 v zemanské rodině v malé vesničce Trocnov. Ještě jako mladý chlapec utržil sečnou ránu, která mu zjizvila levou polovinu obličeje a zásluhou níž přišel o oko. Těsně po dovršení dospělosti si vzal za manželku jistou Kateřinu, ta mu porodila dceru, o které nic bližšího nevíme. Jak začínajícímu hospodáři se mu moc nedařilo, není jisté, zda vlastní vinou, zda vlivem místní ekonomiky - v historických dokumentech je však jistý Jan Žižka vícekrát evidován jako dlužník, resp. jako prodejce svých majetků. Znovu se jméno Žižka zmiňuje až koncem první dekády 15. století, v úředních dokumentech středověké Jihlavy a Rožmberku, kde je uváděn jako člen zbojnické bandy, vedené jistým Matějem. V tomto období údajně vedl jakousi malou škodlivou válku proti stejnojmennému rodu Rožmberků. Jisté však je, že v roce 1409 mu král Václav IV. listem udělil milost a odpustil všechny „výtržnosti namířené proti království Českému.“ Právě díky zločinecké kariéře získal Žižka své později vysoce ceněné bojové a taktické zkušenosti.
Polské kroniky informují o tom, že v dalších letech působil jako žoldák ve vojsku tehdejšího polského krále Vladislava II., v jeho válce s Řádem německých rytířů. Toto období se překrývá i s jednou z největších rytířských bitev středověku - u Grunwaldu, kde dvouhlavý orel utržil od Polsko-litevské koalice hlubokou ránu v podobě 300 padlých rytířů a 8000 mrtvých pěšáků. Není však stoprocentně jisté, zda se ozbrojeného konfliktu osobně zúčastnil i český stratég. Další roky jsou opět skoupé na informace o Žižkovi, jistý jednooký Jan je však zmiňován v souvislosti s koupí domu v Praze. Tentýž člověk se uvádí i jako nižší šlechtic ve službě krále Václava. Zda jde o Jana Žižku není jisté, díky poměrně přesnému fyziologickému popisu je to však pravděpodobné. Neověřené informace také hovoří o jeho působení v různých evropských vojskách, minimálně do počátků husitského hnutí.
O tom, kde se Žižka poprvé setkal s Husovým učením, neexistují přesné údaje. Existuje však pravděpodobnost, že to bylo právě v době jeho působení v Praze. Každopádně, první doložená informace, která ho spojuje s „kalichem“, je jeho významná účast na První pražské defenestraci 30. července 1419. Na prvních husitských výbojích se pravděpodobně ještě neúčastnil v roli vojenského vůdce, přibližně v prosinci se však vydává na cestu za radikálním knězem Václavem Korandou starším. Zde se již začíná profilovat jako významný autoritativní vojevůdce, účastní se vyhnání katolického obyvatelstva a v následných dnech podniká agresivní výpady proti soustředěným ohniskům odporu, k tomuto období se datuje i jeden z jeho prvních větších bojových úspěchů. V bitvě u pevnosti Nekmíř jen s třemi sty muži porazil dva tisíce vojáků odpůrce kalicha Bohuslava ze Švamberku. Právě v tomto střetu je poprvé doložena taktika tzv. vozové hradby, kdy husité seřadili své bojové vozy do jakési hradby, přičemž si utvořili výhodnější postavení, protože bojovníci byli na stejné úrovni jako jízda a vyšší než obyčejná pěchota. V začátcích své velitelské kariéry podnikal útoky proti malým základnám a obcím katolíků. Podobný úspěch, jako v bitvě u Nekmíř, se mu podařil i 25. března 1420 v ozbrojeném střetu u vesnice Sudoměř, kdy porazil zhruba pětinásobnou přesilu české katolické šlechty. Ještě začátkem března téhož roku vyhlásil papež Martin V. křižáckou výpravu proti českým rebelujícím kacířům. Vojska vedená Zikmundem Lucemburským dobyla Hradec Králové a Kutnou Horu a chystali se na rozhodující útok na Prahu. U městských hradeb, na vrchu Vítkově, se však 14. července 1420 setkali se statečnou Žižkovou posádkou, která s pomocí pražských husitů nápor křižáků odrazila a ti od úmyslu dobýt metropoli upustili. Vrch Vítkov je dnes na památku českého vojevůdce pojmenovaný jako Žižkov.
Právě záchranou Prahy se Žižka dostal do povědomí svých spolubojovníků. Jeho jméno se stalo symbolem schopného velitele, pověst, kterou si v roce 1421 ještě utvrdil dobytím několika křesťanských sídel, kterými byly například Lomnice nad Lužnicí, Prachatice či Nová Bystrica. Obsadil i kláštery v Kladrubech, Chotěšove či Říčany, kde nechal po dobytí hradu upálit symbolicky jedenáct duchovních. V únoru se svými vojsky začal obléhat Plzeň, se kterou později uzavřel příměří, pod podmínkou, že město přijme husitské učení. I když k tomu nikdy nedošlo, spokojený Žižka odtáhl dál. Dobyl další významná katolické města - Chomutov, Litomyšl, Trutnov. Při obléhání hradu Rabí v červnu téhož roku utrpěl těžký úraz druhého oka, do kterého jej údajně zasáhla tříska, díky čemuž zůstal úplně slepý. Někteří však tvrdí, že tzv. slepecké vidění mu umožnilo vidět alespoň částečné obrysy blízkých objektů. Tentýž rok vypukla i druhá křížová výprava proti husitům a slavný hejtman začal budovat vojsko. Koncem roku se definitivně stal vojenským vůdcem všech husitů a v prosinci v bitvě u Kutné Hory porazil trojnásobnou přesilu krále Zikmunda. „Liška Ryšavá“ po potupné porážce ztratila iniciativu, opustila české území a ukončila krvavou kruciátu. Rok 1422 začal také úspěšně, když v bitvě u Habra 8. ledna drtivě rozmetal prchající křižácké vojsko pod vedením zkušeného italského vojevůdce Filippa Scollariho. Následně dobyl Německý Brod a celý zbytek roku strávil bojem proti roztroušeným křižákům a katolické šlechtě. V tomto období dochází i k vážnému rozkolu mezi husity, kteří se rozdělili na dva tábory - Žižkovy orebity a pražské husity.
Rok 1423 pro Žižku představoval konflikt na několika frontách. Snažil se konsolidovat husitské vojsko a dodat mu větší organizovanost, zatímco bojoval proti spojencům krále Zikmunda. V srpnu se dostal do konfliktu i s pražským táborem, v bitvě u Strachova Dvora se poprvé střetly husitské armády - slepý hejtman odešel vítězně. V průběhu brutálních bojů prý nešťastně svým palcem zabil kněze, nesoucího svatý kalich na oltáři. Do této doby se datuje i tzv. Žižkův vojenský řád - soupis taktických pokynů a pravidel pro husitskou armádu. Zde však opět narážíme na hluché místo husitských dějin. Začátek dalšího roku se Žižkovi stal téměř osudný, když ho pražané obklíčili v Kostelci nad Labem, avšak v poslední chvíli ho houževnatí orebitští spolubojovníci osvobodili. Musel se však dát na ústup, ale brzy opět přebral iniciativu - dobyl Český Brod, Kouřim a Nymburk. Poslední velké vítězství získal Žižka 6. června 1424, kdy rozdrtil pražská vojska v bitvě u Malešova. V následujících měsících přitáhl k Praze, kde 14. září, i díky velké kope grošů, dochází ke smíření obou táborů a sjednocení husitů pod jednotný prapor. Společná armáda se vydala proti habsburskému katolickému vévodovi Albrechtovi II., Žižka následně při obléhání hradu Přimyslav 11. října umírá na důsledky starší neléčené nemoci, která měla příznaky podobné moru.
Význam Jana Žižky v českých dějinách je nepopiratelný. I přesto jsou však novodobí historikové při hodnocení jeho osoby rozděleni na dva tábory, podobně jako husité. Podle jedněch to byl schopný vojevůdce a nezlomný vlastenec, jiní se spíše shodují v názoru, že šlo jen o obyčejného rebela, nelítostného vraha a lupiče, který nechal několikrát vypálit dobyté území a zmasakrovat tisíce místních obyvatel. V rámci objektivity je třeba také poukázat na hejtmanovu osobní nezištnost (což byla v tehdejších dobách nevídaná vlastnost), laskavost a skromnost. Během své dlouhodobé vojenské kariéry si ze všeho oprávněného majetku totiž pro sebe nechal pouze dřevěnou pevnost Řádu německých rytířů blízko Litoměřic, kterou později přestavěl a přejmenoval na Kalich. Významný je i jeho přínos ve vojenské oblasti vojenství a taktiky, minimálně kvůli jeho manévrům s vozovou hradbou a lehkou pěchotou.
