Broňa přežila zásah elektrickým proudem: „Viděla jsem své končetiny spálené až na kost“

Broňa vzpomíná, že měla šťastné dětství, i když se její rodiče poměrně brzy rozvedli. Pendlovala mezi početnou rodinou ze strany otce a matkou. Ač podle ní žádné dětství není dokonalé a sama musela dospět příliš brzy, když pomáhala s výchovou mladšího bratra, rodině vděčí za to, že se po nehodě dokázala zotavit.

Proč riskovala svůj život na nebezpečném místě, v depu odstavených vagónů? Mnozí lidé v té době vinili z nehody její rodiče a s podobnými komentáři se Broňa setkává dodnes, když se o své zkušenosti rozhodla mluvit veřejně.

Na místo ji tehdy zavedli dva kamarádi. „Jeden z nich se mi líbil, těšila jsem se, že s ním strávím čas a nějakým způsobem jsem se mu chtěla zalíbit. Druhý bydlel nedaleko a místo dobře znal,“ vzpomíná Broňa, které v té době bylo 15 let.

Mezi vagóny se hrávaly i mladší děti

Na místě mezi vagóny si prý v té době běžně hrávaly i mladší děti. Ačkoli měla Broňa pochybnosti, chlapci ji opakovaně ujišťovali, že je místo bezpečné a nic jim nehrozí. „Oni na vagón vylezli první. Já jsem sice váhala, ale po chvíli jsem je následovala. Když už byli na druhém vagónu, ucítila jsem intuici, která mě varovala, že bych měla odejít. Řekla jsem jim, že mi je špatně a jdu dolů,“ vzpomíná.

V momentě, kdy se otočila k odchodu, ji zasáhl elektrický proud a spadla na střechu vagónu. „Doslova mi před očima proběhl celý život – i situace, které jsem si předtím vůbec nepamatovala. Pak jsem slyšela kluky, jak říkají: ‚Musíme pryč, ona určitě umře...‘ V té chvíli ale rozhodlo, že se naše rodiny se znaly a rodiče věděli, že jsme spolu. Jeden z nich pak řekl: ‚Moje máma ví, že jsme spolu, nemůžeme ji tu nechat.‘ Byli jsme kamarádi a i pro ně to byl obrovský šok. Nevím, jestli by mě tam za jiných podmínek nechali, ale vím, že kdyby to udělali, určitě bych zemřela,“ vzpomíná Broňa.

Kluci zavolali policii, která jim zpočátku nevěřila. Později na místo nehody přišel jeden policista, aby ověřil, zda se neštěstí skutečně stalo. „Než jsem dostala první pomoc, uplynulo dlouhých 40 minut. Jen jsem se dívala na to, jak vypadám, a čekala, co se bude dít. Nemohla jsem mluvit a skoro ani dýchat. Policista vyšel za mnou nahoru a ptal se na základní informace. Teď vím, že se snažil zjistit, jak rozsáhlá zranění jsem utrpěla,“ popisuje.

Uvažovali, že budou muset vyřezat i kus střechy vagónu

Pak se sled událostí rozběhl. Na místo dorazili hasiči, záchranáři, železničáři i zvědaví lidé z okolí. „Ze střechy vagónu mě sundali až poté, co elektrikář potvrdil, že je místo bezpečné a že nikomu dalšímu nehrozí nebezpečí. Dokonce uvažovali o tom, že se mnou budou muset vyřezat i kus střechy vagónu, protože nevěděli, zda nemám spálená i záda,“ říká Broňa.

Život jí pravděpodobně podle slov lékařů zachránil záchranář, který ji uvedl do umělého spánku. „Kdyby to neudělal, pravděpodobně bych upadla do kómatu. Potom bych se už nemusela probudit,“ říká.

Narodila se podruhé

Z levické nemocnice ji následně vrtulníkem transportovali do nemocnice v Bratislavě. Podle lékařů měla extrémně vysoké zánětlivé hodnoty, tělo bylo v akutním stavu a bojovalo o přežití, hrozila sepse. Lékaři nasadili silná antibiotika a všichni netrpělivě čekali, jak na léčbu tělo zareaguje. První týdny byly rozhodující. „Opravdu dělali maximum, aby mě dali dohromady, takže moje největší poděkování patří zejména ružinovské nemocnici,“ říká dnes Broňa.

V nejtěžších momentech prý téměř nikdo nevěřil, že se z toho dostane. Zvládla však první dva týdny a s každým dalším dnem se její stav začal postupně zlepšovat. „Tehdy jsem se podruhé narodila – alespoň tak to říkají doktoři, protože řekli, že něco takového téměř nikdo nepřežije,“ popisuje.

„Pan doktor, kterému tolik vděčím, mi tehdy řekl, že jsem to zvládla díky svému tělu a svému srdci, a že za to mám být vděčná každé ráno. I proto mám nesmírnou chuť nikdy se nevzdávat,“ dodává.

Boj o návrat do života ji však ještě čekal. „Moji rodiče byli u mého probouzení, ale nepoznávala jsem je. Věděla jsem, že je to moje máma a můj táta jen podle jejich hlasu. To bylo nejhorší,“ říká mladá žena. „Doktor se mě jako první věc zeptal, jestli jsem se chtěla zabít. Odpověděla jsem mu: ‚Myslíte si, že kdybych se chtěla zabít, tak bych s sebou vzala dva kamarády?‘“

Od toho momentu ji čekalo několik operací, náročná léčba a dlouhá rehabilitace. Během plastických operací jí z nedotčených částí těla odebírali kůži, kterou transplantovali na popálená místa. Tam, kde se kůže neujala, ji doplňovali biologickou kůží.

Bolestivé přebaly

Nejhorší byla výměna obvazů u popálenin, které pokrývaly téměř polovinu Bronina těla. „Ty přebaly byly opravdu drastické. Později mě už museli uspávat, protože při tom prvním jsem doslova řvala na celé oddělení,“ popisuje Broňa bolestivé strhávání obvazů, které musela podstupovat každé dva dny.

V nemocnici, kde strávila víc než dva měsíce, se musela znovu učit hýbat, psát i chodit. „Zpočátku jsem cvičila každé dva dny, protože když byly obvazy mokré, cvičit jsem nemohla. Motivovali mě tím, že čím víc budu cvičit, tím dřív půjdu domů. Byla jsem tak odhodlaná, že jsem to přehnala a omdlela jsem, takže jsem musela začít znovu. Potom už to nebylo jen na mně. Zdravotníci převzali iniciativu a kontrolovali, jak cvičím, sedím či chodím,“ vzpomíná Broňa.

Říkali, že nepřežiju – a jsem tu. Říkali, že nebudu mít děti – a mám dvě. Dokud jsem tu a mám sílu, budu si hrát s dětmi na hřišti, užívat si na pláži i další radosti každodenního života.

Když ji koncem listopadu pouštěli z nemocnice, její zdravotní stav ještě nebyl úplně dobrý. Jak sama říká, pro její psychické zdraví to však bylo to nejlepší rozhodnutí. „Podmínkou lékařů bylo, abych dokázala ujít alespoň několik metrů po svých. Zároveň jsem nemohla odejít domů do Levice, ale musela jsem zůstat v Bratislavě. Teta, která bydlela v Ružinově, mě ubytovala, abych mohla docházet do nemocnice skoro každý den,“ vzpomíná Broňa.

Broňa byla v době nehody deváťačka na základní škole a kromě toho, že se musela vyrovnat se závěrem ročníku, ji čekaly přijímací zkoušky na střední školu. Kvůli náročné léčbě a rehabilitaci však poslední ročník absolvovala dálkově.

„Za tím, že dnes dokážu téměř plnohodnotně fungovat, stojí hodiny rehabilitací. Denně jsem trávila na cvičeních i čtyři pět hodin. Na ruku mi pokládali závaží, aby mi roztáhli kůži a tkáň, která se po plastice vytvořila, abych ji opět dokázala úplně narovnat. Pamatuji si, jak to bolelo a pálilo. Závaží mi na ruce nechávali 15 až 30 minut, aby to mělo žádaný efekt. To samé platilo i pro nohu,“ vysvětluje.

„Říkali, že nebudu mít děti – a mám dvě“

Když byla z nejhoršího venku, lékaři jí předpovídali vážné zdravotní problémy i v souvislosti s poškozením vnitřních orgánů. Předpokládali třeba, že v budoucnosti nebude moci mít vlastní děti. I když to Broňa v dospívání ještě příliš neřešila, později si uvědomila, že po dětech touží.

Dnes má Broňa dvě děti. Těhotenstvím a porodem ji opět prováděli zdravotníci v ružinovské nemocnici. „Lékaři si nebyli jistí, jestli budu schopná porodit – zda to půjde přirozeně, nebo zda bude potřeba císařský řez, při kterém by byly nutné i plastické zákroky. Předem se na tuto možnost připravovali. Celé těhotenství bylo pro nemocnici tak trochu překvapením. Sledovali mě velmi důkladně, měla jsem časté kontroly, aby viděli, jak se bude mé tělo chovat – jestli se přizpůsobí, zda bude možné porod vůbec zvládnout,“ popisuje.

Jak během rozhovoru zdůrazňuje, všechno to zvládla zejména díky své rodině, která stála při ní v každém momentu, i když se od ní kamarádi postupně odvrátili. „Z dětství v podstatě nemám žádné kamarády. Asi pochopitelně se jejich rodiče po nehodě báli, že pro jejich děti můžu být nebezpečná, že je dovedu do nebezpečné situace. Ale díky mým bratrancům, sestřenici a další rodině jsem nikdy neměla pocit, že jsem osamělá,“ říká.

Broňa s kluky, se kterými lezla na vagon, už není v kontaktu. „Ode dne, kdy mě propustili, jsem viděla jen jednoho z nich. Ani naše rodiny už nemají úzký vztah,“ říká. V policejní výpovědi uvedla, že do depa šla dobrovolně. „Protože moje výpověď byla klíčová, případ nakonec uzavřeli a chlapci vyvázli bez trestu,“ dodává.

Dnes je z ní veselá a extrovertní manželka a máma dvou dětí, která se se svým příběhem nebojí otevřít ani před veřejností. „Ani na chvilku jsem se nelitovala a ani od ostatních jsem neočekávala lítost. Přijala jsem to, co se mi stalo, a začala jsem bojovat. Uvědomila jsem si, že dnes jsem tu, ale zítra tu už nemusím být. Kdybych se vzdala, asi bych žila někde doma zavřená a neměla manžela ani rodinu,“ říká a dodává, že důležitou součástí její rekonvalescence byla pozitivně naladěná mysl a silná psychika.

Následky nehody, která se stala před pár lety, ji podle lékařů budou provázet i nadále. Už nikdy nebude moci darovat krev, trápí ji časté křeče, migrény i silné bolesti zad. Lékaři nemohou vyloučit, že nebude v budoucnu odkázaná na invalidní vozík. Přesto se Broňa nevzdává. Odvážně říká, že si svou svobodu a radost ze života nenechá vzít ani nepříznivými předpověďmi lékařů, ani pohledy cizích lidí na své jizvy.

„Říkali, že nepřežiju – a jsem tu. Říkali, že nebudu mít děti – a mám dvě. Dokud jsem tu a mám sílu, budu si hrát s dětmi na hřišti, užívat si na pláži i další radosti každodenního života,“ dodává.