Pasta Oner: Živelné graffiti je důkazem přítomnosti demokracie v zemi. Subkultury tohoto druhu obohacují městský život a do města patří

Neodmyslitelnou součástí naší stránky jsou i rozhovory s umělci, kterých máme na kontě už doslova desítky. Dnes přidáváme další a tentokrát s českým umělcem Pasta Onerem, který je jedním z nejznámějších průkopníků street artu a graffiti v našich končinách. Časem a přirozeným vývojem, jak sám tvrdí, propracoval svou tvorbu až do obrovských galerií a to, co ho baví, dělá na více než plný úvazek. Zároveň se Pasta už za pár dní, tedy konkrétně 31. května až 2. června, představí na pokračování obrovského projektu s titulem FASHION DEALã v bratislavské Staré tržnici. Kromě samotného Pasty se na tomto ročníku představí i mnoho jiných umělců, ale pro každého to bude na Slovensku premiéra, a proto jde o skutečně jedinečnou událost. Teď už ale samotný rozhovor.

Ahoj, Zdeňku. Jsem rád, že máme konečně možnost si s tebou o tvé zálibě a práci v jednom pokecat. Úvodem nám prozraď, jak se máš a co tě momentálně nejvíce zaměstnává.

Já se mám v podstatě pořád skvěle, bůh a vesmír mě miluje a já jsem za to moc vděčný. Aktuálně mě nejvíc zaměstnává práce na mé podzimní sólové výstavě v DSC gallery v Praze.

S graffiti jsi začal ještě v 90. letech, kdy jsi neměl ani občanský průkaz. Co tě k tomu vlastně vedlo? Byla to spíše nějaká potřeba vyjádřit se, nebo jste prostě jen kopírovali trendy ze zahraničí?

S graffiti jsem začal v roce 1993. Nemám rád slovo "kopírovat" a "trendy", to je jazyk dneška. Byla to doba objevování, po pádu komunismu tady nic nebylo, představ si, že žiješ desítky let na poušti a najednou z nebe začnou padat věci. Zvedáš je ze země a zvědavě si je prohlížíš. Některé už znáš, ale nikdy jsi je nedržel, některé se teprve snažíš pochopit.

Graffiti i street art vnímá mnoho lidí jako vandalismus a ničení veřejného majetku, s čímž jsou spojeny i jisté náklady a starosti pro samotné město. Díváš se nyní, s odstupem času, na tuto problematiku stejně, nebo máš na to jiný názor?

Živelné graffiti je důkazem přítomnosti demokracie v zemi. Subkultury tohoto druhu obohacují městský život a do města patří. Nikdo s tím nic neudělá. Je to městská evoluce. Posledních zhruba 10 let mě graffiti zajímá v podstatě jen ve formě ilegálního bombingu. To je podle mě real graffiti.

Stalo se ti někdy, že tě chytili policisté?

Samozřejmě.

Na který ze svých výtvorů, ať už jako writer nebo v rámci street artu, jsi nejvíce hrdý? Například zajímavou lokalitou nebo samotným výtvorem? Případně, dokázal bys někde najít i fotografii?

V roli graffiti writera jsem nejvíc hrdý na svoje throw-ups a paintrollers, těch jsem udělal hromady. V případě mural artu, na který se asi ptáš, je to moje zeď v Dejvicích v Praze.

Postupem času ses z ulice dostal i k té tradičnější formě umění, které se držíš do dnes. Zajímalo by mě, zda byl tento přechod na plátno přirozený, nebo ses to musel speciálně nanovo učit.

Obrazy maluju a vystavuju 15 let. Byl to naprosto přirozený vývoj.

Když už jsme u toho učení. Myslíš si, že kvalitní umělec by měl mít i vzdělání v tomto oboru, nebo to s tím absolutně nesouvisí? Resp. dá se umění naučit?

Velmi složitá otázka. Důležitá součást umění je disciplína. Tu postrádá většina umělců a pro ně je studium určitě přínosem. Je to velmi individuální.

Dá se podle tebe v Česku či na Slovensku reálné uměním živit? A teď nemyslím jen tebe, ale obecně. Nebo je to spíš náhoda a podaří se to jednomu z milionu?

Dá se. Podaří se to jednomu z tisíce.

Hrají v tomto případě roli i vlastnosti umělce? Musí být tedy schopen „prodat se“ a své dílo?

Samozřejmě. Být umělcem je konglomerát vlastností a dovedností.

Jako umělec již máš za sebou spoustu zajímavých i obrovských zakázek. Které tě bavily nejvíce a proč? Klidně buď konkrétní.

Je toho tolik, že nejde být konkrétní. Vrcholem mé práce jsou vždy sólové výstavy.

Dokázal bys popsat svou tvorbu dvěma či třemi větami?

Reflektuje a ironizuje současnou popkulturní společnost. Tradiční témata jako je fascinace světem bohatstvím, sexu, víry, luxusních značek a spotřební krásy zařazuju do nového a aktuálního kontextu.

Snažíš se dělat svá díla tak, aby byla, řekněme, „lehce stravitelná“ pro ostatní lidi, nebo ti je v konečném důsledku jedno, jak si je vysvětlí?

Takhle se o umění z pohledu umělce přemýšlet nedá a ani já to nedělám. Tvořím to, co cítím.

Už z pár dní se objevíš na dalším pokračování Fashion DEALã. Můžeš nám v krátkosti prozradit, co vlastně chystáš a na co se můžeme těšit?

V rámci FD jsem vymyslel projekt "Salon de Prague", na který jsem přizval dalších 6 kolegů, etablovaných pražských umělců, které v průběhu kariéry ovlivnilo graffiti. Každý se na výstavě podílí třemi plátny. Výsledkem bude stylově velmi pestrá výstava, jakou Bratislava ještě neviděla. Díky Yakshovi, který pochopil, jakou musí mít prezentace úroveň.

Myslíš si, že tato forma akcí přiměje lidi zajímat se o umění více, nebo si ho prostě prohlédnou, protože tam je?

To netuším. Je těžké pochopit dnešní mladý lidi, kdy fotka kafe ze Starbucks nebo tenisek má na IG tisíce likes a kvalitní výtvarné dílo sotva pár stovek.

Jaké jsou tvé plány v blízké i vzdálené budoucnosti?

Kromě intenzivní práce na další sólové výstavě jen odpočinek. Umět odpočívat je něco, co jsem se ještě nenaučil.

Na závěr ještě pár klasických Refresher otázek. Jako umělec asi nezažíváš takové ty nalinkované dny s harmonogramem, ale přece, dokázal bys nám popsat svůj pracovní den? Co všechno musíš absolvovat a kolik hodin denně/týdně se věnuješ tvorbě?

Vstávám okolo 8:30. Po sprše a snídani řeším maily a telefonáty, kterých jsou i desítky denně. Okolo oběda se rozjede kolotoč schůzek. Odpoledne jdu do ateliéru zkontrolovat práci asistentů a věnuji se tvorbě. Večer projdu druhou vlnu mailů.

Která hudební alba, ať už domácí nebo zahraniční, si aktuální pouštíš nejvíce?

Ještě mě nepustil Kedrick Lamar – DAMN., ale na shortlistu mám stále posledního Rosse, Drakea, nebo A$AP Mob. Je toho hodně. Vracím se taky ke kořenům a stále rozšiřuju svojí sbírku CD s hip hopem devadesátých let.

A co filmy, seriály a knihy? Klidně buď konkrétní.

Knihy čtu jenom o umění, v poslední době „Sedm dní ve světě umění“ a „Průvodce neklidným územím“. Filmy za poslední měsíc – Moonlight, Perfect Strangers, T2 Trainspoting nebo American Honey, to je podle mě nejlepší generační film od dob Kids. Ze serialů si z poslední doby pamatuju Taboo.

Vaříš? Co nejkomplikovanějšího bys nám dokázal připravit, případně, do které tvé oblíbené restaurace bys nás vzal?

Vzhledem k tomu, že veškeré moje koníčky se mi stali prací, jsem si už před lety našel koníček novej a to je právě vaření. Nejkomplikovanější jsou asi dobře udělané české omáčky, jako je celerová s kuřetem nebo svíčková s hovězím. Restaurací, co mám rád, je hodně, strašně záleží, o čem mluvíme. Mám rád koncepty od Ambiente (naposledy otevřeli Kantýnu), restaurace Zdeňka Pohlreicha (naposledy Next Door by Imperial) nebo La Bottega (poslední je La Bottega Linka). A pak mě baví ještě spousta bister, ale to je na dlouho.

Děkuji za vyčerpávající rozhovor. Na závěr ještě prostor pro tebe a pár slov našim čtenářům.

Ověřujte si informace z vice zdrojů, nevěřte blbostem a hoaxům, choďte k volbám, buďte tolerantní, věřte v demokracii a liberální společnost, postavte se rasismu a xenofobii!

Pokud tě tvorba Pasty zaujala a rád bys ji sledoval i nadále, tak stačí kliknout sem.