10 filmů, při nichž diváci omdlévali, zvraceli, utíkali z kina a umírali na infarkt

Stává se vám při sledování filmu, že vás některé scény natolik znechutí, že jej vypnete nebo odejdete z kina? Věřte, že nejste sami. Snaha šokovat a vyvolat v divákovi nepříjemné pocity tu byla už od samotného začátku kinematografie.

Stačí si připomenout snímek Un Chien Andalou z roku 1929 od režiséra Luise Buñuela. Jeho surrealistický výtvor už v té době divákům ukázal například záběr na řezání oka žiletkou.

V dnešní době bychom nad tím mávli rukou, v té době však šlo o těžko stravitelný zážitek pro sebeotrlejší diváky. 

Postupem let se s posouváním hranic přijatelného posouvala i brutalita a počet krvavých scén odvysílaných v kinech se násobil. K filmovému materiálu vzbuzujícímu nevolnost se dostávalo stále širší publikum, což si vybralo svoji daň.

Ne každý si totiž dokázal správě vypočítat hladinu své citlivosti, a tak jsme v posledních desetiletích byli svědky mnoha případů lidí, kteří se v kinosálech pozvraceli, omdleli nebo dokonce podlehli infarktu.

V některých případech šlo jen o marketingový tah, který měl nalákat diváky prahnoucí po šokujícím materiálu.

My jsme pro vás vybrali desítku příběhu o úmrtí, útěku z kinosálů, zvracení či omdlévání, kterým věříme, neboť jsou to buď podložené zprávy nebo dané filmy na svou dobu obsahovaly skutečně přelomově brutální a odporné scény.

Antikrist

I v moderní době lze natočit snímek, ze kterého budou lidé omdlévat. A komu jinému by se to mohlo podařit než dánskému mágovi Larsi von Trierovi.

Jeho snímek o rozkladu manželského svazku po úmrtí syna rozhodně nenaplňuje klasická schémata těchto typů filmů, a tak můžete být svědky obřízky, kterou si sama provede hlavní hrdinka, nebo krvavé ejakulace. 

Antikrist byl navíc uveden na festivalu v Cannes, čímž se pravděpodobně stal nejnechutnějším filmem, který byl kdy v tomto svatostánku představen.

Svědčí o tom i fakt, že čtyři lidé v kinosále během premiéry tohoto snímku omdleli. Nedivíme se.

Avatar

Asi každý filmový fanoušek si vzpomíná na obrovskou vlnu zájmu, kterou vyvolal Avatar od Jamese Camerona. Krásný příběh, který využil naplno technologii 3D, neobsahuje nechutné scény, ze kterých by divákům mělo být špatně.

Problémem v tomto případě bylo realistické zobrazení 3D, z něhož se divákům točila hlava, dělalo nevolno a bolela je z toho hlava. 

Specifickým případem byl 42letý muž z Taiwainu, který z přívalu adrenalinu dostal během sledování filmu infarkt.

Podle lékařů přemíra vzrušení měla neblahý vliv na jeho slabé srdce a přivodila mu srdeční zástavu. Po cestě do nemocnice byl již v bezvědomí a 11 dní po incidentu v nemocnici zemřel. 

Gauneři

V současnosti jsme si již na otevřenou a často groteskně přehnanou brutalitu a krvavost filmů Quentina Tarantina zvykli. Když však v roce 1992 premiéroval jeho první velký film Reservoir Dogs, nikdo na to nebyl připravený.

Obzvláště pak u scény, v níž Michael Madsen mučí policistu, tančí si u toho na „Stuck in the Middle With You“ a odřezává mu přitom ucho. Řada diváků se na to nezvládla dívat a raději opustila kinosál.

Jedním z nich však byl i člověk jménem Wes Craven. Režisér Vřískotu nebo Noční můry v Elm Street. Ten později v rozhovoru přiznal, že se na násilí na plátně nemohl dívat, a tak se rozhodl odejít.

Po cestě pryč jej zastavil jakýsi mladík, který se ho zeptal, zda je Wes Craven a zda z filmu odešel, protože pro něj byl příliš nechutný. Když na obě otázky přitakal, mladík se zaradoval, že právě vystrašil Wese Cravena.

Později se ukázalo, že to byl Quentin Tarantino.

Muž na laně

Příběh artisty Philippa Petita se v roce 2015 rozhodl převést na stříbrné plátno Robert Zemeckis.

Odvážný Francouz se v roce 1974 spolu s dalšími komplici vloupal do budov Dvojčat v New Yorku. Přes noc přes mrakodrapy natáhli lano, a když začalo svítat, artista budovy na nataženém laně bez jištění přešel.

Přihlížely tomu tisíce lidí a vše skončilo na policejní stanici. 

Převést největší artistický kousek všech dob na plátno bylo náročné. Především z důvodu, že Dvojčata po útoku z 11. září již nestojí, a tak musela být dodělána digitálně. Na čemž se mimo jiné podílelo i české studio vizuálních efektů UPP. 

I tak šlo o velmi realistický zážitek, který řada diváků neunesla a z ohromné výšky prezentované ve filmu se jim dělalo nevolno, načež odcházeli z kina.

Umučení Krista

Mel Gibson je tak trochu šílenec. V jeho filmech stříká krev na všechny strany a končetiny létají vzduchem. V roce 2004 se navíc rozhodl zmasakrovat jednu z nejposvátnějších postav naši historie – Ježíše Krista.

Jeho dvouhodinový opus o poslední cestě božího syna sice má své nepopiratelné kvality včetně historické přesnosti, nicméně, je pravdou, že více než hodinu stopáže tvoří mučení a bití ústřední postavy. Není divu, že to mnozí diváci nezvládli.

V době uvedení do kin se bohužel odehrálo i tragické úmrtí, když divačka v Kansasu dostala infarkt. Zemřít měla z šoku, který se dostavil během scény ukřižování Ježíše Krista. Podle zprávy navíc netrpěla žádnými předchozími problémy se srdcem.

Vymítač ďábla

Kulturní fenomén a film, který změnil hororový žánr jednou provždy. I dnes funguje stejně dobře jako v roce 1973, a to díky mrazivému soundtracku, hereckým výkonům a celkové atmosféře, ze které vám poběží mráz po zádech.

A teď si představte, že na takový snímek vyrazíte na začátku 70. let, kdy násilnost v mainstreamových filmech nebyla přítomna v takové míře jako dnes. 

Když si nyní přečtete novinové titulky z dob uvedení filmu do kin, dočtete se, že během promítání v New Yorku řada diváků hystericky uprchla z kina a další se potřebovali nadýchat čerstvého vzduchu nebo se pozvraceli přímo v kinosále.

Dnes těžko představitelný fakt byl v té době skutečností, a tak se nemůžeme divit, že pro uvedení ve Velké Británii byly u kinosálů preventivně přistaveny sanitky.

Záhada Blair Witch

V tomto filmu téměř žádné násilí neuvidíte, to je pravda. Diváckému obecenstvu se však žaludek nezvedal z obsahu filmu, ale kvůli stylu, jakým byl natočen. Jednalo se totiž o jeden z prvních šířeji distribuovaných filmů typu found footage.

A na to někteří diváci nebyli připraveni. Třesoucí se skákavá kamera na ně působila jako divoce roztočený kolotoč na pouti, ze kterého se vám chce zvracet.

A někteří návštěvníci skutečně obsah svého žaludku v kinosálech vyprázdnili. V prvním týdnu promítání se téměř pokaždé minimálně jednomu člověku udělalo nevolno.

Nakonec se tedy distributor rozhodl k filmovým poutačům přidat upozornění na fakt, že se divákům při sledování filmu může udělat nevolno.

Zrůdy

Dnes již kultovní a mnohokrát parodovaný snímek měl po svém uvedení drtivý dopad na kariéru jeho režiséra – Toda Browninga.

V roce 1932, kdy byl horor uveden do kin, nebyl nikdo na takový materiál připravený, a tak byl snímek zakázán v celé řadě zemí a pro svého tvůrce znamenal kariérní konec. Šlo však o mistrovské dílo, které ocenily až pozdější generace. 

Hlavními hrdiny totiž byli skuteční lidé s tělesnými vadami, přičemž mnozí z nich vystupovali v panoptiku. Hráli tedy sami sebe a navíc ve filmu plném násilných scén byli vykresleni jako ti dobří. To tehdejší obecenstvo nedokázalo přijmout a snímek odsuzovalo.

Dokonce se objevila i divačka, která tvůrce zažalovala, že kvůli šoku z promítání potratila. Horor nakonec musel být zkrácen o celou řadu scén. 

Zvrácený

Francouzský režisér Gaspar Noé se jednoho krásného dne rozhodl natočit film, který dolehne na divácké publikum takovým způsobem, že se jim bude z každé scény dělat nevolno.

Nerozhodl se k tomu využít jen příběhovou linku, nepříjemně houpavou kameru a dezorientující vizuál, ale i zvukovou stopu o frekvenci 27 hertzů, která není pro lidské ucho slyšitelná, ale dokáže v lidech vzbudit paniku a nevolnost. Ta se ozývá v pozadí filmu v prvních 30 minutách.

Děj sám o sobě je navíc velmi nepříjemný, odehrává se pozpátku a obsahuje jednu z nejvíce realistických a nejdelších scén znásilnění v historii filmu. Ta má neuvěřitelných devět minut.

Není divu, že při kombinaci těchto nepříjemných skutečností opustilo v první půlhodině promítání na festivalu v Cannes hned několik diváků, kterým se udělalo nevolno. 

127 hodin

Tento snímek nemá ani příliš děje, přesto vás dokáže zaujmout po celou dobu stopáže. Nejde ani o horor, ale obsahuje řadu scén, kterým bych přízvisko „hororový“ klidně udělil. A nebyl bych sám.

James Franco se jako hlavní hrdina filmu zasekne daleko od civilizace v národním parku v Utahu poté, co mu uvízne ruka pod obrovským kamenem. Po desítkách hodin zoufalé snahy vyprostit se, si rozhodne uříznout ruku.

Příběh podle skutečné události vás natolik vztáhne do děje, že vás scéna odřezávání paže naplní pocitem, že se to samé děje vám.

Podobné pocity zažili zřejmě diváci z celého světa, kteří omdlévali v kinosálech a houfně odcházeli na čerstvý vzduch. Jedna žena musela být odvezena do nemocnice poté, co u filmu prožila panickou ataku. 

Bonus: Lví král

Jedna z nejmilovanějších pohádek od Disneyho měla v době svého uvedení do kin na svědomí celou řadu emocionálně nalomených dětí. Jak si všichni určitě pamatujete, ve filmu se nachází scéna, v níž umírá Simbův otec.

Děti na premiérách po celých Spojených státech tato scéna natolik rozrušila, že je museli rodiče odvést z kina. 

Pro děti to byl zkrátka příliš intenzivní zážitek, který jistě nadělal vrásky na čele nejednomu rodiči. Odvádět plačící dítě z premiéry animované filmu, které chce vědět, co je to smrt, asi nebylo cílem Disney.