Svedla tím na sebe pozornost lokálního labelu Awful Records, který je známý hlavně svými alternativně rapovými interprety, jmenovitě Fatherem a dnešní megahvězdou Plaiboiem Cartim. Od té doby vydala další dvě alba. Skutečně na sebe upozornila ale až ve chvíli, kdy její loňský singl, právě citované Better Distractions, zařadil Barack Obama do svého playlistu nejlepších písní roku 2020.
Skladba dokonale vystihuje náladu a nastoluje tón její čtvrté desky, příznačně pojmenované I Know I’m Funny Haha (v překladu Já vím, že jsem vtipná, haha). Pohybuje se totiž textově velmi schopně na hranici suchého humoru a emocionální bolesti. V něčem tak připomíná internetové chatování s kamarádem, kterému napíšete něco opravdu upřímného o svém duševním stavu, ale pro jistotu na konec přidáte lol, aby se náhodou o vás nebál. Nebo aby si nemyslel, že se berete příliš vážně. Takový přístup k psaní se zohledněním na všudypřítomnou internetovou ironii by mohl po nějaké době vyznívat otravně a neupřímně, ale Faye tu definitivně dokazuje, že je jedním z nejnadanějších současných textařů.
Komedie a tragédie se tu nenápadně mísí stejně jako žánry od country přes R&B a dream pop. Aranže jednotlivých skladeb jsou navíc dokonalé, s přihlédnutím k poslednímu zmiňovanému žánru bych se nebál říct, že nás hudebně zavádí do jakéhosi snu, ze kterého se nebudete chtít probudit. Zvukově je vždy nádherný, jen texty nás občas stáhnou na moment do noční můry. Naštěstí se vždy vynoří do naděje. Ale ne do té sentimentální, to by si Webster nikdy nedovolila. Na to je až příliš vtipná.
Pivo ve sprše a světla v chodbách
„Chci ve své hudbě říct lidem úplně všechno, co cítím, ale zároveň si chci zanechat nějaké soukromí,“ vysvětlila svůj proces psaní v rozhovoru pro server Pitchfork. A v kontextu jejího posledního alba to mnohé vysvětluje. Dává nám totiž jako posluchačům nahlédnout do nejniternějších oblastí svého vnitřního života, ale když už to začíná být příliš emočně těžké, shodí se vtipem, nebo paradoxním prohlášením.
Dokonce i v té nejodhalenější skladbě, Both All the Time, se vyznává slovní hříčkou: „Je rozdíl mezi tím být sama a osamělá. A já jsem obojí úplně pořád.“ Aby nakonec dodala působivý, a přesto v něčem absurdní obraz. „Jsem nejosamělejší v noci. Po tom, co si dám pivo ve sprše. Jdu spát a nezhasínám světla. Předstírám, že tam se mnou někdo je.“
Po roce stráveném v lockdownu se do jejího psaní dá pro mnohé, kteří tuto dobu strávili sami, vcítit a prožívat to s ní. Kdo si z té nekonečné izolace nedával občas pivo ve sprše, nebo neprováděl něco podobně podivného, kecá, nebo je holt silnější než spousta z nás. To je ale jen jedna polovina Webstřina nádherného alba. V průběhu nahrávání totiž poznala svého současného přítele, který se k ní brzy nastěhoval, a spolu pak prožili zbytek lockdownu.
„Prostě jen tak trávit celé dny se svým nejlepším kamarádem, to je něco, co jsem nikdy předtím nezažila. Otevřelo mi to v mnohém oči,“ říká ve zmiňovaném rozhovoru. Nenadále štěstí bylo pro třiadvacetiletou umělkyni o to silnější, protože většinu svého dospělého života strávila neustále na turné a do té doby zažívala spíše povrchní vztahy.
Chci kvůli tobě plakat, ale v dobrém slova smyslu
Kdo by ale čekal, že se tak jednoduše rozdělí Fayin poslední počin na veselou a smutnou část, ten by ji podceňoval. Dokonce i v partnerském štěstí dokáže najít stíny pochybností. A hlavně schopně popsat těžké začátky vztahu. Klasický narativ, kdy jsou právě začátky ty nejkrásnější, tu písničkářka zpochybňuje mnohem realističtějším zpracováním plným nervozity a našlapování kolem sebe, když se ještě pořádně neznáte a nemůžete kolem sebe zatím být úplně sami sebou. Komplikované situace, kdy jeden usne a druhý se ještě nervózně převaluje, popisuje v silných zkratkách. „Já vím, že máš poslední dobou noční můry. A mrzí mě, že jsem zase usnula jako první.“
Faye si to navíc sama sobě komplikuje, protože si prostě nemůže pomoct a pořád se nachází v osidlech své hlavy, která přirozeně všechno zpochybňuje a každou jednotlivou věc promýšlí ze všech možných úhlů. „Kdo tě miloval jako první? A kdo jako poslední? Proč o takových věcech vůbec přemýšlím? Protože jsem vždycky byla ten typ, který vidí hlavně to špatné, a pak až to dobré.“
Ve výsledku je ale I Know I’m Funny Haha především milostný dopis. Nejen její lásce a nově nalezené harmonii, ale svým způsobem také samotě a všem věcem, které se v ní o sobě naučíme. A taky vší té bezmoci a tomu, co se v ní nenaučíme. Protože i to špatné si v jejím podání zaslouží svou záři reflektorů.
Hudba, která vzdoruje kategoriím
Nejsou to ale jen texty, čím je muzika živa. Nemohly by fungovat tak, jak se jim to daří, když by nebylo nádherných instrumentálních kompozic. Dominantním nástrojem je pedálová steel kytara, kterou si asociujeme nejčastěji s country žánrem, ale tady se na ni hraje tak rozmanitě, až často není poznat, že je to vůbec ona.
Místo toho, aby to písničkářku umísťovalo do jednoho žánru, jí to umožňuje plynule přecházet mezi nejrůznějšími styly. Někdy dokonce připomíná elektronický syntezátor, abychom se na moment mohli dostat až daleko do taneční sféry. Na skladbě Cheers se zase dostáváme do nefalšovaného rocku s ostřejšími kytarovými zvuky.
Zároveň je nutné říct, že tohle je hudba, která se musí vnímat v celé stopáži od první do poslední skladby. Nejdřív jsem poslouchal na přeskáčku jednotlivé písničky a byl jsem sice zaujatý, ale opravdu mě album strhlo a dostalo až ve své celistvosti, kde vyniká nejen zvukovým vývojem skladeb a přirozenými přechody mezi nimi, ale také postupně skládaným příběhem, který vypráví.
Její hlas je při zpěvu trochu nalomený, jako by vždy byla na pokraji breku, ale nikdy k němu nedojde, a naopak se často vzpíná k nečekané suverénnosti. Pokud jsou texty někde v mezistanici mezi melancholií a radostí, hudba je po většinu času povznáší do sféry, kde takové kategorie ani neexistují.
Poslední album Faye Webster je prostě zčásti nezařaditelné. Jisté je jen, že je nezapomenutelné a bez pochyb se už teď dostalo mezi horké kandidáty na desku roku, přestože to málokdo čekal. Je to právě tím, že je prostě a jednoduše zcela její. Je to už taková floskule, ale v tomto případě bych se nebál říct, že je těžko představitelné, že by stejný výsledek dokázal vytvořit kdokoli jiný než právě Faye. Vzhledem k jejímu věku toho od ní můžeme čekat do budoucna hodně. Už teď nám toho ale dala víc než dost.
