Sex, drogy & opera. Il Boemo elegantně pluje po rozpadlém zevnějšku Vojty Dyka

Kromě touhy po věhlasu toho ale o sobě Josef Mysliveček moc neprozrazuje a film se spíš prochází po jeho (ke konci filmu „zombifikovaném“) povrchu. Mysliveček své pocity nepopisuje nikdy a nikomu. Za celý film nevidíme scénu, kdy by odhaloval emoce a prožitky, jako třeba Freddie Mercury v Bohemian Rhapsody nebo Elton John v Rocketmanovi. S určitostí se nedozvíme, jestli své milenky miloval, nebo jen využíval, jestli tvořil ze srdce, nebo pro peníze. Myslivečkovo pravé já zůstává skryté za pomyslnou karnevalovou maskou, která symbolicky provází i řadu scén.

Místo sondy do skladatelova nitra se skrz skládání historických střípků snaží film ukázat, jak přibližně mohla Myslivečkova klasicistní Itálie vypadat. Můžeme si všimnout třeba absolutní nepropustnosti vysokých společenských vrstev i jejich povýšenosti vůči spodině. Na představeních hází zbytky jídla z lóže do hlediště, případně za zataženými závěsy za soundtracku nového „Myslivečkova bangeru“ souloží. I když muži dávají jasně najevo, že by vlastně místo opery vyrazili raději na lov. 

Podobné scény dobře ukazují, jak mohl být pro aristokracii i sebelepší skladatel jenom trochu lepším sluhou a jak ani přes veškerý svůj věhlas do urozených společenských vrstev vlastně nikdy nezapadl. Nejkřiklavěji to ilustruje scéna, kdy se Giuseppe Misliweczek setkává s neapolským králem Ferdinandem IV., který místo hudby probírá s rádoby filozofickým přesahem své vlastní výkaly. Maestro jen poslušně pozoruje královo dílo v nočníku a přitakává jeho ušlechtilým myšlenkám. 

Propracovaných žen pomálu

Celá Myslivečkova postava je i navzdory své povrchovosti velmi silná, ať už budeme řešit její zpracování, nebo herecké obsazení. Scénář hezky ukazuje jeho hrdost a touhu neztratit tvář. Můžeme to sledovat v drobných detailech. Například poslední kus majetku, který prodává, je meč a prakticky v celém snímku je vyobrazen v paruce a hezkém oblečení. Vojtěch Dyk do role navíc přenáší své znalosti z hudebního světa, svou italštinou neruší a diriguje s veškerou přirozeností.

Dykova dvojrole je hezky zpracovaná a celá scéna by mohla děj dobře dokreslovat.

Oproti Myslivečkovi se o trochu méně povedly ženské postavy. Urozené ženy hrály ve skladatelově životě a především kariéře velkou roli, jejich charaktery ale stojí v ústraní a většina konverzací, které vedou, se týká buď odporu k jejich partnerovi, nebo lásce k Myslivečkovi. Na umění, kterého si evidentně váží, se dostane jen zřídka. Je také škoda, že tvůrci roztříštili scénu, kdy si Caterina Gabrielli (Barbara Ronchi, zpívá Simona Šaturová) před nástupem na jeviště stěžuje, že si jí společnost neváží jako člověka, ale jen pro její krásu a talent (ve filmu několikrát padlo zmíněné spojení „děvky s darem od Boha“). Poměrně emotivní a důležitou scénu tu střídají humorné oslavy v zákulisí. Schyluje se totiž k zásadnímu bodu skladatelovy kariéry, a tak se na úkor budování napětí stáčí pozornost od hroutící se zpěvačky zase k Josefovi. 

Maestro výlev sólistky odmění fackou a vzhledem k tomu, že se Mysliveček v předchozí hodině jeví jako citlivý a uvědomělý člověk, nás to může šokovat. Na pěvkyni to ale stejný účinek nemá, a hlavní hrdina tak musí zdeptanou Caterinu ještě něžně přemlouvat, aby vystoupila. Film tu tedy nejde diváckému očekávání naproti a facka se může jevit jako zbytečná. Na druhou stranu nás šikovná dramaturgie nechává v Myslivečkově stresu pěkně vykoupat a do poslední chvíle netušíme, jak toto dopadne.

Mysliveček jako vizionář

Obočí pak dokáží občas zdvihnout i některé scény, které sice mají svůj jasný význam, ale v poměrně komplexním scénáři a rozsáhlém vypravování působí možná trochu líně. Jednou z nich může být návrat Myslivečka do Prahy kvůli dědickému řízení, kdy se potkává se svým dvojčetem (Vojtěch Dyk). Dykova dvojrole je hezky zpracovaná a celá scéna by mohla děj dobře dokreslovat. Ve filmu má ale čistě vysvětlovací funkci, kdy jeden Vojtěch říká druhému, že se jako skladatel příliš neuživí. Kdyby to náhodou ještě někdo nepochopil. 

Il Boemo nepopisuje skutečnost, ale skládá mozaiku toho, jak by se mohla stát. Nutno říct, že to dělá s citem a bez sklonu ke kýčovitosti.

Stejně tak působí i nákaza syfilidou. V zástupu žen, se kterými spal, si náhle u jedné všimne pro diváka doposud neviditelného pupínku, a to na tváři své milenky. Těžko říct, jestli by v tomto případě šla vymyslet ještě svižnější autorská redukce. 

Pro těch pár zkratek ale nemá smysl Il Boemo pranýřovat. Je nutné zdůraznit, že jde jen o výjimky a bohatě je kompenzují scény, na které je naopak radost se dívat. Když pomineme jednotlivá představení, moc hezky vyznívá například chvíle, kdy se Mysliveček setkává s mladým Mozartem. Od začátku je patrné, že český skladatel mladého génia chápe a tuší, že stojí před nastupující legendou. O to víc se povedlo, že film přes Mozarta v podstatě i končí a slavný autor Myslivečkovy pozdní romantické skladby předělal i v realitě. Celá Mozartova linka jen akcentuje, jakou měl Mysliveček smůlu v tom, že předběhl svou dobu, a narodit se jen o pár let později (nebo o pár let déle žít), býval by nemusel skončit v zapomnění.

Klasicismus bez kýče

Petr Václav o Myslivečkovi za dvanáct let příprav zjistil snad všechno, co mohl, a velmi umně spojil neznámé informace s každodenním životem tehdejší doby. Konkrétně Myslivečkova cesta na vrchol není nikde popsána, Václav ale pracoval s tím, že se český mlynář do vyšších italských vrstev mohl dostat buď přes vojnu, přes církev, nebo přes ženy. Stejně tak hezky popsal dětinské chování Ferdinanda IV., u kterého se dá pochybovat, zda se s Myslivečkem vůbec setkal. Jak sami tvůrci uvádí, Il Boemo nepopisuje skutečnost, ale skládá mozaiku toho, jak by se mohla stát. Nutno říct, že to dělají s citem a bez sklonu ke kýčovitosti.

Citlivě je Il Boemo vydařený i po režijní a vizuální stránce. Obsazení jednotlivých postav je v podstatě bez výjimky skvělé, každá postava svému herci sedí, lokace jsou vybrané dobře, a co je především důležité, kulisy neruší. Režisér Petr Václav ani kameraman Diego Romero nemají potřebu okouzlovat barevnými karnevaly, scenérií italských hor ani zdobenými divadelními sály, přestože by se to mohlo nabízet. Pozornost nechávají na hercích, na jejich výrazech a na dialozích. Je pravda, že minirole Karla Rodena, Lenky Vlasákové nebo Zdeňka Godly dostávají na kameře až moc pozornosti a místo easter eggu působí pro českého diváka spíš rušivě.

Jinak ale Il Boemo rozhodně nevypadá jako kýč a neotravuje vizuálními klišé. Veškeré záběry tvůrci předkládají naprosto přirozeně tak, jak bychom je možná mohli vnímat jako tehdejší současníci. Líbivým záběrům se kamera vyhýbá i v momentě, kdy na scénu přichází Myslivečkovy árie. Je osvěžující nesledovat dlouhé dramatické záběry na hypnotické smyčce, ovace diváků nebo poklony. Místo toho se film soustředí na to, co se děje v hledišti, což jen potvrzuje záměr poukázat na nepropustné společenské rozdělení.

A když už jsme u árií. I ty představují opravdu silné momenty celého filmu. Na první pohled se může zdát, že je jich ve snímku možná trochu moc a i kvůli nim trvá Il Boemo 140 minut. Projev Simony Šaturové, která propůjčila hlas Catarině Gabrielli, je dechberoucí, o to víc v prostředí kina. Vliv dirigenta Václava Lukse pak jednotlivé hudební části skvěle sjednotil a bezpochyby posunul hudební stránku filmu na velmi vysokou úroveň.

Celkově jde o povedený snímek a fakt, že se Česká filmová a televizní akademie rozhodla poslat na Oscary zrovna Václavovo dílo, rozhodně není žádná ostuda. Už kvůli tomu, že řada českých skladatelů má ve světě opravdu velké jméno a těžko říct, kdo jiný by nás mohl na nejprestižnějších filmových cenách reprezentovat. I kdyby se snímek nakonec na short list nedostal, rozhodně stojí za to se na něj podívat.  

Zapomenuté postavy české historie nás mohou jenom utvrdit v kulturním bohatství a rozšířit naše obzory tam, kam dějepis nedosáhne. Svých 140 minut Il Boemo utáhne, avšak je pravda, že relativně pomalé tempo a spíš lyrické zpracování života hudebního skladatele každému sedět nemusí. V této chvíli ale kromě diváckého zájmu musíme snímku popřát, aby sedl hlavně oscarové porotě. Světovou pozornost může českému filmu vrátit po dvaceti letech (Želary, 2003), Josefu Myslivečkovi po více než dvou stoletích.