Neporažený slovenský boxer Kristián Daniel: Chci ukončit kariéru ve třiceti, když už budu milionář (Rozhovor)

Byly to samozřejmě úplně normální věci, ale nic takového jsem do té doby neznal. Byl jsem z toho jednoduše zmatený. Také mě udivilo, že tam měli lidé tenisky na cvičení a tenisky na normální nošení. Dále tam každý měl různé myšlenky, názory, sny. Začal jsem tedy chodit na tréninky pravidelně a můžu říct, že mi to změnilo celý život.

Jednou jsem přišel domů po tréninku a díval jsem se na internetu na to, kdo je nejlépe vydělávajícím sportovcem na světě. Ukázalo mi to Floyda Mayweathera. Tehdy jsem věděl, že budu boxer.

Kdy jsi měl první zápas?

Na zápasy jsem se ptal pořád, hned co jsem tam přišel. A první jsem měl už po dvou týdnech trénování. Bylo to v Brně a vyhrál jsem. Měl jsem v té době sice roztrhané boty, trčely mi z nich prsty ven, ale odboxoval jsem v nich následně asi tak sto dalších zápasů. Pamatuji si, jak mi je otec doma šil. A v zápasech jsem každého rozbíjel. Jednoho po druhém. Dávali nám v té době pět set korun za zápas, tak jsem zápasil pomalu i každý víkend. Nebylo to až tak mnoho, ale cítil jsem se jako pán. Přišel jsem domů, dal jsem část mámě, část jsem si nechal.

Takže ses rovnou naučil i jak hospodařit s penězi.

Ano, jasně. Ten potenciál, co se týká výdělku, jsem viděl hned. Jednou jsem přišel domů po tréninku a díval jsem se na internetu na to, kdo je nejlépe vydělávajícím sportovcem na světě. Ukázalo mi to Floyda Mayweathera. Tehdy jsem věděl, že budu boxer. Věděl jsem, že budu mít jednou doma vrtulníky, Rolls-Royce. Věděl jsem, že budu milionář.

Boxuješ od osmi let. Jakých úspěchů jsi dosáhl?

V amatérech mám na kontě zhruba 200 zápasů. Prvních zhruba 40 zápasů jsem byl neporažený. Vždy jsem na soupeře tlačil, šel jsem pořád dopředu a vyhrál jsem. Mnohdy jsem do toho ringu šel s kluky, kteří boxovali akorát tak přes Playstation, přičemž já jsem doma nejedl, musel jsem pořád něco pomáhat a šel jsem si tam na něm vybít veškerý hněv. Najednou nechápal a byl na zemi.

Potom ale přišel jeden týpek, který se mnou úplně vy*ebal. Uhýbal, dobře pracoval na nohou, dělal „side stepy“ a prohrál jsem. Zvykl jsem si ale i na takový styl, přizpůsobil jsem se a dostal jsem se znovu na vítěznou vlnu. Co se týká největších úspěchů, v amatérech jsem několikanásobný mistr Slovenska, vyhrál jsem reprezentační turnaje. Pro jisté problémy mě však z reprezentace vyhodili.

O co šlo?

Během toho, co jsem chodil domů, jsem se párkrát porval mimo ring. Zamrzelo mě to, protože to byla šance jít do profi boxu.

Co následovalo potom?Hodil jsem to za hlavu a boxoval jsem samozřejmě dál. Měl jsem zhruba nějakých dalších pět amatérských zápasů. Porazil jsem například šikovného a úspěšného Maria Zábojníka. To byl velký zápas a právě toto vítězství mi mělo zaručit to, že odstartuji v profi.

Měl jsem ale takový sen nebo představu, že prodám své auto Golf řekněme za 800 nebo 1000 eur, napíšu si jen nějakou ceduli v angličtině (neuměl jsem totiž dobře anglicky) ve znění „prosím vás, chci být mistr světa, pomozte mi“, půjdu do Ameriky a budu čekat před Mayweatherovým gymem, dokud mě nepustí dovnitř trénovat. Tam totiž stojí trénink sto dolarů.

No, můj sen byl prostě začít jako profík boxovat v Americe, protože to nikdo předtím nedokázal. Odmalička jsem se chtěl setkat s Floydem naživo, nebo aby po mém boku v gymu do boxovacího pytle boxoval Devin Haney (americký boxer, který je držitelem titulu WBC a od června 2022 má tituly WBA, IBF, WBO a Ring, poznámka redaktora). Později jsem ho připravoval na zápas.

Přišel jsem do Mayweatherovy tělocvičny a řekl jsem chlapíkovi mezi dveřmi, že chci být mistr světa. Zasmál se. Řekl jsem, že chci jít dovnitř s někým spárovat, že ukážu, co ve mně je.

Jak to nakonec dopadlo? Pomohl ti někdo, co se týče té cesty do Ameriky, nebo ses tam vydal sám? Předpokládám, že to muselo být finančně dost náročné.

Co se týče financí, přivydělával jsem si tím, že jsem dělal soukromé tréninky boxu nebo jako vyhazovač na diskotékách. Nejvíc mi ovšem pomohl můj sponzor Pavel Džegolia. Všiml si mého talentu, a protože ve mně viděl potenciál a měl také jistý kapitál, poskytl mi finanční pomoc.

Řekl si, že to riskne a zajistí mi cestu do Ameriky se vším, co je třeba. Ještě první týdny v USA za mě všechno řešil a vyřizoval. Jsem mu za to nesmírně vděčný. Tu cestu ale nejprve zkomplikovala pandemie koronaviru, a tak se vše oddálilo.

Pojďme tedy už k samotné cestě. Jak to proběhlo a co ti řekli v Mayweatherově gymu?

Jeli jsme do Států letos v lednu, kdy už to konečně bylo možné. Všechno šlo velmi rychle. Najednou jsem byl v letadle. Když jsem vystoupil v Las Vegas, skoro mě je*lo, bylo tam extrémní teplo. U nás byl leden a zima. Byl jsem zároveň strašně unavený kvůli časovému posunu. Úplně mi to rozhodilo denní režim. Řekl jsem si ale, že když už jsem tady, není cesty zpět. Musím to dokázat. Říkal jsem si, že nemám školu, nemám nic, box je jediná cesta.

Přišel jsem do Mayweatherovy tělocvičny a řekl jsem chlapíkovi mezi dveřmi, že chci být mistr světa. Zasmál se. Řekl jsem, že chci jít dovnitř s někým spárovat, že ukážu, co ve mně je. Trenér, který si říkal Bullet, mě tedy nakonec vzal dovnitř, že si mě tam vyzkouší.

Postavil mě proti Fernandu Vargasovi mladšímu. Hned jsem věděl, kdo to je, protože jsem ho sledoval na Instagramu. Lajkoval jsem mu předtím fotky, sdílel jsem jeho příspěvky a podobně. Najednou jsem s ním měl jít spárovat. Dali mi s ním deset kol s třicetisekundovými pauzami.

Nic podobného jsem v životě nezažil a byl jsem z toho hotový. Začalo to, a řeknu ti, bil jsem se jako tygr. A stalo se navíc to, že zrovna přišel Mayweather, který to celé začal sledovat. Bylo to ale pochopitelné, byl jsem tam tehdy jediný běloch mezi samými černochy. Navíc jsem přišel ze Slovenska, z Holíče, že chci být mistr světa.

Téměř všichni v gymu se na ten můj sparing dívali, protože je to zaujalo. V tu chvíli jsem dal ze sebe maximum. Byl to můj životní výkon, který už asi nikdy nezopakuji. Říkal jsem si „když to teď zkazíš, můžeš si sbalit věci a jít pěkně zpátky domů“.

Jaký byl výsledek?

Třískali jsme se s Vargasem hlava nehlava celých deset kol. Později už on sám ustupoval a nechápal, co se děje. Potom Floyd řekl Bulletovi, že pokud chci být opravdu mistr světa, musím tam zůstat.

Jak jste se tedy dohodli? Mohl jsi tam trénovat?

Ano, musel jsem tedy zůstat v Americe. Hned jsem dal vědět domů, co se vlastně stalo a jaký postup bude. Říkal jsem si, že jsem to dokázal. Ještě teď se mi chce plakat, když o tom mluvím. Řekli mi, že mám přijít ráno na trénink, a už to jelo. Já jsem sice nic pořádně nerozuměl, ale Džegolia, protože byl se mnou, mi všechno přetlumočil.

Funguje to vlastně tak, že s tebou podepíší smlouvu, trénují tě, vedou k zápasům a následně dostávají deset procent z tvé výplaty v případě výhry. Při velkých zápasech slavných boxerů jsou to milionové částky. Prostě se o tebe postarají a mají z toho následně peníze. Samozřejmě, že jsem musel dřít jako o život, což zase byla daň za to, že mi všechno hradili.

S Mayweatherem jste si udělali i společnou fotku, kterou jsi přidal na Instagram. Bavili jste se? Jak na tebe působil?

Pochválil mě, ale k nějaké dlouhé debatě nedošlo. Řekli mu, že neumím anglicky, tak se jen pousmál a podal mi ruku. Myslel jsem si, že bude namyšlený, ale nebylo tomu tak. Bylo to super. Šel z něj akorát přirozený respekt. Navíc měl s sebou členy ochranky, kteří byli vysocí pomalu až po strop.

Kde jsi v Americe bydlel a jak dlouho jsi tam zůstal? Musel jsi mít asi omezená víza.

Zůstal jsem tam tři měsíce, a když Džegolia odešel, byl jsem tam na všechno sám. Bylo to hrozně náročné, ale musel jsem to nějak dát. Každou chvíli za mnou přišel někdo v gymu a říkal mi: „Hey what´s up man?“ Já jsem jen říkal: „No speak English.“ (smích) Spal jsem jeden den u trenéra, další den jinde, kdekoliv. Vždy se mě někdo ujal a mohl jsem někde přespat. Prostě to byl boj.

Kolik věcí jsi s sebou vlastně měl?

Jeden kufr. Měl jsem troje tepláky, jedny rukavice, boty, suspenzor a přilbu.

Vešel jsem do ringu, zatlačil jsem na týpka, udeřil ho a najednou dostal ránu na žebra. Padl jak podťatý, nemohl se nadechnout a zůstal ležet. Rozhodčí to ukončil a všichni začali jásat, křičet. Trenér Bullet začal skákat radostí. Byl to nepopsatelný pocit.

Lidé se chodí do Vegas zejména bavit. Užil sis i ty nějakou zábavu?

Popravdě ne, musel jsem všechno obětovat boxu. Celou dobu to byly kolem dokola jen tréninky, jídlo, spánek. Potom přišel první profi zápas 5. března — právě v Americe — za který jsem dostal 3000 dolarů, což byla pro mě obrovská částka. Pamatuji si, jak jsem počítal bankovky, fotil si je a kochal se. Měl jsem mít zápas už po měsíci, ale nakonec se zrušil, už ani nevím proč. Nakonec jsem tedy debutoval až v březnu.

Byl jsem v ringu a připadalo mi to jako sci-fi. Seděl jsem před zápasem na židli a jeden týpek mi dělal tapy, druhý mi masíroval ruce, další nohy. Jiný mi dával vazelínu. Každý něco dělal. Byl to pro mě úplně nový vesmír. Normálně jsem se tehdy rozplakal. Uvědomil jsem si, že už se to děje, že jsem to dokázal a dostal jsem se až sem.

Ty rukavice mi připadaly najednou naprosto maličké, v profi máš osmičky. Cítil jsem se, jako kdybych měl místo rukou kladiva. Vešel jsem do ringu, zatlačil jsem na týpka, udeřil ho a najednou dostal ránu na žebra. Padl jak podťatý, nemohl se nadechnout a zůstal ležet. Rozhodčí to ukončil a všichni začali jásat, křičet. Trenér Bullet začal skákat radostí. Byl to nepopsatelný pocit. Mně asi až po dvou dnech došlo, co se vlastně stalo, že jsem vyhrál první profi zápas.

Jaký byl návrat domů?

Doma jsem hned obdržel cenu města Holíč za nejlepšího sportovce. Všichni se se mnou chtěli bavit, fotit. Hodně lidí mi psalo. Cítil jsem, že se něco děje, a bylo to super. Sdílel mě i Rytmus, když jsem přidal v Americe fotku s Floydem, tedy lidé to registrovali. Po třech týdnech jsem jel zpátky do Ameriky. Bylo to lepší v tom, že už jsem věděl, do čeho jdu. Měl jsem tam už pár kamarádů. Od té doby jsem měl v USA další dva zápasy, které jsem také vyhrál už v prvním kole na knokaut.

Teď jsi na Slovensku, kdy poletíš znovu do Států?

V listopadu, protože 24. listopadu mám čtvrtý zápas v Daltonu v Texasu.

Bude to opět knokaut v prvním kole?

Budu se snažit. (smích)

V jaké váze vlastně zápasíš?

Nyní zápasím ve velterové váze do 67 kilogramů.

Jaký je momentálně tvůj cíl?

Chci být mistr světa, mít všechny prestižní pásky jako WBC a WBO.

Chci ukončit kariéru v boxu ve třiceti letech, kdy už budu milionář. Budu pak už jen jezdit po světě, po dovolených. Koupím si nějaký ostrov a tak. Nechci zkoušet jiné bojové sporty. V boxu jsem doma, nemám proč to měnit.

Nepřemýšlel jsi i nad návratem do reprezentace a zkusit získat medaili na olympiádě?

Popravdě ne. Za pásy jsou daleko větší peníze. Miliony.

Z tvého Instagramu je vidět, že jsi také kamarád se světovým šampionem v kickboxu Čechem Vaškem Sivákem. Jak a kde jste se poznali?

Poznali jsme se v Ostravě na sparingu. Byla to úplná přestřelka. Když viděl, co ve mně je, hned se mě zeptal, odkud jsem, a tak jsme se začali bavit. Teď jsme kamarádi a chodíme spolu ven a podobně. Budu mu vlastně také pomáhat v přípravě na boxerský zápas s Tomášem Deákem ve Fight Nigth Challenge. Přijede dokonce k nám do Holíče na tréninky, sparing. Nemá totiž doma tolik takových sparing partnerů, jako jsem já.

Vašek je mistr světa v K1. Ty jsi nepřemýšlel nad tím, že bys po úspěšné kariéře v boxu vyzkoušel i jiné bojové sporty jako kickbox, thajský box či MMA?

Já chci ukončit kariéru v boxu ve třiceti letech, kdy už budu milionář. Budu pak už jen jezdit po světě, po dovolených. Koupím si nějaký ostrov a tak. Nechci zkoušet jiné bojové sporty. V boxu jsem doma, nemám proč to měnit. Dělám to, co umím nejlépe. A jednou budu mistr světa. Tak to bude. Trénuji s nejlepšími, se šampiony v nejlepších gymech. U Maywethera v Mayweather Boxing Clubu či v Top Rank gymu, kde trénuje například i Tyson Fury.