Pořadatel vánočních trhů na pražském náměstí Republiky nechtěl, aby mu „vánoční atmosféru“ kazili bezdomovci. Vyvolal tím otázky, jak město s veřejným prostorem pracuje. Nehostinná architektura necílí jen na lidi bez domova, problém by měl zajímat i tebe.
Bezdomovectví je celosvětový problém. V Česku počet bezdomovců v posledním desetiletí vzrostl zhruba na dvojnásobek. V roce 2019 bylo podle průzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí zhruba 23 830 lidí bez domova. Zatímco trend, kvůli kterému se lidé dostávají na okraj společnosti, stále roste, efektivní mechanismy, které by problém řešily, chybí a společnost se často uchyluje k zoufalým represivním pokusům o povrchové „řešení“ důsledků bezdomovectví namísto jeho příčin.
Jedním z nich je nepřátelská městská architektura, která je záměrně navržena tak, aby vytlačila bezdomovce z veřejného prostoru. Diskuse o podobných pokusech, které mají udržet lidi bez domova mimo ulice, se vedou dlouho. Naposledy jednu takovou o víkendu zažehnul pořadatel vánočních trhů na pražském náměstí Republiky, jenž umístil zábrany na sezení v blízkosti trhů právě z důvodu, aby mu „vánoční atmosféru“ nekazili bezdomovci. I přesto, že magistrát nařídil okamžité odstranění zábran, otázky nad tím, jak město s veřejným prostorem a lidmi bez domova pracuje, zůstávají viset dál.
Lavičky s opěrkami na ruce i bodáky
„Antisociální“ architektura i městský mobiliář, který znemožňuje život na ulici, nejsou pouze výsadou Prahy a Česka. Podobné pokusy lze pozorovat po celém světě. Od velkých amerických měst přes střední francouzská až po českou Ostravu. Komfort těch, kteří na ulici tráví volný čas, upřednostňují před komfortem těch, kteří na ní žijí.
Pod pojmem nepřátelská nebo anti-homeless architektura si lze představit mnoho. V New Yorku je to spousta bodáků v rozích a místech, kde by mohlo být člověku bez domova pohodlné posedět, ve francouzském městě Angouleme zase starosta Xavier Bonnefont na Štědrý den v roce 2014 zamykal lavičky do klecí, aby bezdomovci, podobně jako na pražských trzích, „nenarušovali svátky“. Téma nepřátelské architektury je v mediálním prostoru už opravdu dlouho. Přesto se nikam neposouvá.
„V Praze jsou bohužel bodáky taky. To už není příklad pouze New Yorku, je toho tady docela dost. Za nepřátelskou architekturu se dají považovat i lavičky, které se z veřejného prostoru buď odstraňují, nebo se tam umisťuje takový ten hybridní typ – buď rozřezených laviček, na které se vejde pouze jeden člověk, nebo laviček s přepážkami, aby si tam člověk nemohl lehnout,“ říká pro Refresher architektka a spoluzakladatelka organizace Architekti bez hranic Karolina Kripnerová a zároveň dodává, že nejde o žádný pozůstatek minulosti.
„Řekla bych, že oproti minulým letům této architektury přibývá. Té proměny laviček si v poslední době všímám více a i bodáky mi připadají jako takový trend současnosti,“ navazuje Kripnerová. „Taková ‚opatření‘ dopadají na celou společnost, bez laviček si nemůžeme odpočinout, viz fotka na hlavním nádraží,“ dodává.
Nepřátelská architektura ale nezůstává bez odezvy, její instalace vyvolává odpor kritiků, kteří tvrdí, že taková opatření zaměřená na zranitelné skupiny obyvatel jsou neetická, nepřiměřená, a navíc neřeší problém lidí bez domova, ale pouze odsouvá jeho důsledky.
Už v roce 2006 například umělkyně Sarah Ross navrhla oblečení, které mělo negovat konkrétní nepřátelskou architekturu v Los Angeles. Obleky umožňují nositeli, aby se na objekty, které mají odhánět od posedávání, vměstnal i přes překážky, kterými disponují. Ross chtěla projektem poukázat na architekturu, která ve veřejném prostoru slouží jako prodloužená ruka zákona využívající barikády k tomu, aby manipulovala znevýhodněnými lidmi.
Na vině je město i soukromníci
„Rozřezené lavičky bohužel umisťuje i odstraňuje město, a co se týká těch bodáků, tak to je převážně soukromý sektor,“ říká Kripnerová. „Je to však hrozně krátkodobé řešení, po kterém města sahají, když odstraňují lavičky z veřejného prostoru. Ten problém se v rámci tohoto rádoby řešení vždycky pouze přesune z bodu A do bodu B a cílem je ‚co oči nevidí – to srdce nebolí‘,“ dodává s tím, že na všeobecně známou poučku, že prevence je levnější a účinnější než spravování následků, které způsobí odsouvání problému, městští zástupci neslyší.
Na příkladu nehostinného prostoru, který vytlačuje ekonomicky znevýhodněné lidi, se architekti shodují a uvádí prostor u výstupu metra na Národní třídě vedle hlavy Franze Kafky od Davida Černého. Tento prostor byl dříve osázen stromy i lavičkami s výhledem na fontánu od Pavla Trnky. Místo se však začalo podle sochaře a autora pořadu Volavky a predátoři Pavla Karouse záměrně neudržovat a chátrat, čímž začalo zákonitě generovat sociopatologické chování.
Netýká se to jen lidí, kteří jsou na úplném dně, ale i střední třídy. Najednou velice rychle zjistí, že mizí místa, kde nemusí platit za odpočinek a relaxaci. – Pavel Karous
„Potom se nabídlo řešení a tím byla privatizace. Všechny stromky a lavičky se odstranily a dnes už si tam nemůžete sednout bez toho, aniž byste si tam dali minimálně kafe, a občan tak byl vytlačen zákazníkem,“ popsal situaci pro Refresher Karous.
Občan se mění v zákazníka
I přesto, že se město domluvilo se soukromým vlastníkem na tom, že umožní mezi obchodním domem Quadrio průchozí veřejný prostor, nezadalo žádné požadavky na to, jakou má mít podobu. Dle odborníků je neumístění veřejného mobiliáře byznysovým tahem, který má odlákat bezdomovce od restauračních zahrádek v těsné blízkosti.
„Město má páky na to, jak tomu zabraňovat, ovšem samo město tenhle konkrétní prostor prodalo developerovi za velmi nevýhodnou cenu,“ říká Karous s tím, že často selhávají úředníci, městští zastupitelé a politici v kontaktu s kapitálem, který má na daném místě zájem a obrovskou finanční moc, kterou může deformovat demokratická rozhodnutí města.
„Ta deformace veřejného prostoru tak, aby bylo nepohodlné pro lidi, kteří tam neutrácí peníze, neustále přibývá, stejně jako se neustále veřejný prostor privatizuje. Nesouvisí to jenom s tím nejviditelnějším projevem, jako že se našroubovávají zátarasy na lavičky nebo se na místa, kde se dá sedět, přidělávají kovové bodce,“ vysvětluje Karous proces, který vytlačuje občana z veřejného prostoru a nahrazuje ho zákazníkem.
„Netýká se to tedy jen lidí, kteří jsou na úplném dně, ale i střední třídy, která má hlouběji do kapsy a dává si pozor, aby v té městské krajině neutrácela peníze, když nemusí. Najednou velice rychle zjistí, že mizí místa, kde nemusí platit za odpočinek a relaxaci,“ dodává.
Nebezpečí – velké developerské firmy
Dle Karouse leží nebezpečí ještě mnohem dále než pouze v mobiliáři, který znemožňuje si na něj lehnout. „To, co vznikalo dřív, že se za Béma cíleně do veřejného prostoru protlačovaly zátarasy a že mobiliář na veřejných zastávkách se cíleně dělal antiergonomicky, se děje v mnohem sofistikovanější rovině v podobě celých změn územních plánů a struktur města,“ uvádí s odkazem na nové čtvrti, například kolem nádraží Bubny.
Město má být silným partnerem, který prosadí sociální udržitelnost. V tom Praha a česká města určitě selhávají. – Karolina Kripnerová
„Klasickým příkladem jsou zástavby kolem brownfieldů na vlakových nádražích, kde v tuto chvíli vznikají celé městské čtvrti pod diktátem developera bez jakékoliv korektivy města. Nevzniká tam žádná občanská vybavenost, ale jen parazituje na té již fungující, čímž strukturuje ta města tak, že ze své oblasti vylučuje lidi, kteří jsou na tom sociálně špatně. Je to jeho záměr. Je to privatizace zisků, ale socializace nákladů,“ uvádí.
„Když se podíváme na ty nové residenční čtvrti, tak by mělo být město rozhodně větším hráčem, než je. Město má být silným partnerem, který tam prosadí sociální udržitelnost. V tom Praha a česká města určitě selhávají,“ doplňuje Kripnerová.
„Je zajímavé, že existuje nějaký výstup z metra, kde se dá sednout, a když tomu zabráníte, tak je to tak viditelné a šokující, že se o tom dá vést diskuse. Ta nová města velkých hráčů, kteří vytváří parazitický development – u nich je struktura města už konkrétně stavěná tak, aby vám to vlastně ani nepřišlo zvláštní, že si není kam sednout. Existuje nový a nebezpečnější rozměr, než když se nějaký prodavač grogu snaží od svého stánku odehnat bezdomovce podomácku vyrobenými zábranami. Ten rozměr, že se vytváří celá města v tomhle duchu,“ upozorňuje Karous.
Řešení v rukou architektů i města
„Jasným řešením by bylo pomoci lidem v nouzi či bez domova, aby na tom nebyli tak špatně. To znamená, že by se třeba decentralizovala síť sociálních služeb a rozšířila se po celé Praze, a nejen do těch nejkritičtějších míst. Když se ale zeptáte zástupců, jestli by byli pro, aby se to umístilo do ulice v jejich katastru, tak oni řeknou – ne, ne, u nás ne,“ popisuje Kripnerová.
Dle Karouse mohou architekti k systémovému řešení přispět. „Hodně se vytratila profesní integrita architektů. Často se myslí, že architekt je prostě výkonný realizátor myšlenek developerů, ale on má i svou vlastní profesní integritu. S předáváním diplomu slibuje službu veřejnosti. V posledních třiceti letech se zapomnělo, že tuhle povinnost má. Povinnost, aby ty jeho stavby nedopadaly negativně na okolí,“ vysvětluje.
To potvrzuje také Karolina Kripnerová. „Architekti o tom minimálně můžou se zadavatelem a klientem mluvit a snažit se mu to vysvětlit. Otázka je, kolik jich to dělá. Kolik jich je po vůli toho, kdo je platí, a kolik z nich je ochotno se postavit do kontra pozice. Samozřejmě by to měli dělat, architektura je společensky odpovědná profese,“ dodává však, že by všechna tíha za nepřátelskou architekturu neměla ležet na architektech.
Další možná úroveň inkluzivního navrhování a pomoc k řešení problému leží v urbanistickém měřítku, kdy se architekti snaží jak v konkrétním domě, tak v konkrétní lokalitě nabídnout rozdílné byty – například o různé velikosti a hodnotě – pro různé skupiny obyvatel. Cílem je promísení sociálních skupin a dosažení heterogenity a rozmanitosti obyvatel v území.
Dobrý příklad
„Dobrý příklad je revitalizace dopravní smyčky pod Hlávkovým mostem. Tam bylo několik problémů najednou. Třeba špatný urbanismus 70. let, který si liboval v dovážení aut do města. V té době to ještě nikdo nevnímal jako problém a více aut znamenalo více modernity ve městě. Pak se ale rychle ukázalo, že meziprostory dopravních staveb vytváří prázdná místa, která generují kriminalitu. Ten současný plán zatáhnout do prostoru pod Vltavskou mladé lidi byl velmi dobrý tah. Není to ale systémové řešení,“ uzavírá Karous.
I přesto, že město proměnilo místo, kde se scházeli bezdomovci, na místo k volnočasovým aktivitám mladých lidí, se nedá mluvit o nehostinné architektuře. V podchodu zůstalo mnoho prvků, které může vedle aktivního trávení volného času využít k odpočinku kdokoliv. Město navíc s místními bezdomovci aktivně vyjednávalo a na všem se domluvilo.
„S tou komunitou dlouhodobě pracovali naši sociální pracovníci, kteří se s nimi domluvili. Někdo se přemístil jinam, někdo využil naše služby. Obecně se ale snažíme dát lidem možnost na návrat do běžného života, například skrze naši uklízecí službu U7. U těch, kteří jsou například zdravotně znevýhodnění, se snažíme jednat i o městských bytech,“ uvedl pro Refresher mluvčí Prahy 7 Martin Vokuš.
