Pro Adama jsi možná v soutěži Refresheru hlasoval i ty. Přinášíme ti jeho reality check z Kanady, kde se dozvíš, jak se mladému Slovákovi žije za oceánem.
„Na hodině práva se nám představoval náš profesor a po několika minutách jsme zjistili, že to je doktor, majitel čtyř mezinárodních firem a autor několika bestsellerů. Nečekal jsem, že mi někdy profesor bude vyprávět příběh o tom, jak se stal milionářem,“ říká Adam, který i díky Refresheru studuje digitální marketing na Canadian College ve Vancouveru. Jaký je jeho příběh?
Adam je 24letý student ze Slovenska, který momentálně žije v Kanadě. Odmalička hrál hokej, chodil na základní školu v rodné vesnici, později pokračoval na hotelové akademii v Prievidzi. Na vysokou školu odešel do Bratislavy a v té době se zároveň začal poohlížet po studiu v zahraničí.
Mladý Slovák kromě studia také tvrdě dřel v digitální marketingové agentuře. Přes den pracoval, v noci se učil. Zároveň ale cítil, že se nechce usadit, a lákala ho myšlenka zažít nějaké dobrodružství.
Ze soutěže Refresheru až do Kanady
Adama lákalo studium v zahraničí už dlouho. Okolnosti mu však odchod do zahraničí nedovolovaly. „Pamatuji si, že už jsem byl druhák na vysoké škole a během jedné nudné přednášky jsem si řekl, že to prostě musím udělat. Mám sice spoustu povinností doma, ale pokud to neudělám teď, tak už nikdy,“ popisuje Adam své myšlenkové úvahy o odchodu ze Slovenska.
Ještě během téže přednášky si na internetu našel agenturu Injoy, která zastupuje kanadské vysoké školy. Byl tak odhodlaný, že do ní zavolal hned o přestávce. Po krátkém telefonátu mu agentura zaslala e-mail, ve kterém bylo uvedeno i školné.
„Pohled na to mi hned vzal nadšení a věděl jsem, že tohle si nemůžu dovolit a nikam nepůjdu. Už jsem na ten e-mail ani neodepsal,“ vzpomíná Adam.
O rok později Adam narazil na internetu na soutěž Refresheru o stipendium ve spolupráci se stejnou agenturou. Zadání bylo jasné. Soutěžící o sobě měli natočit krátké video a uvést v něm, proč by měli vyhrát. Adam nezahálel, napsal si krátký scénář a zarezervoval si studio, kde ho natočil.
Týden, ve kterém soutěž probíhala, popisuje jako jeden z nejvíce intenzivních zážitků v životě. Přemýšlel nad tím, jak získat co nejvíce hlasů, oslovil přátele i rodinu. Časem však byl znechucený nejen z nátlaku okolí, ale také z vlastní tváře, kterou viděl všude na internetu.
„Tlak umocňoval i fakt, že jsem si po celou dobu průběžně vyměňoval první místo se soutěžící Zuzanou a po čase už nevěděl, kde získat nové hlasy. Zuzana mě poslední den předběhla, tak jsem se s bratrem rozhodl jít do ulic, oslovovat lidi a sbírat hlasy. Později jsem se dozvěděl, že Zuzana dělala totéž, takže jsme celý den byli od sebe jen pár hlasů a do poslední minuty jsme nevěděli, kdo vyhraje. Lovili jsme je do půlnoci,“ popisuje Adam boj o vítězství.
Po celém dni seděl Adam s bratrem na zemi před bratislavskou Bohémou. Minutu po půlnoci nebyli schopni slova, dívali se na displej telefonu a usmívali se.
„Svítilo tam číslo 1 679. Přesně tolik hlasů mi zajistilo výhru. Svému štěstí jsem šel naproti a získal stipendium. Poté, co jsem dokončil čtvrtý ročník na vysoké, jsem vyrazil za největším dobrodružstvím svého života,“ dodává.
Draze, ale blaze
Adam je v Kanadě už čtvrtý měsíc, ale stále má pocit, že uběhlo jen pár dní. Bydlí nedaleko centra Vancouveru, kde také studuje. O své první Airbnb ubytování se dělil se zmiňovanou Zuzanou, která se navzdory prohře rozhodla, že si školu zaplatí a do Kanady vycestuje. Hledání normálního ubytování však bylo pro Adama extrémně náročné.
„Denně jsem reagoval i na padesát inzerátů a poslal žádost o pronájem pokoje a za celou tu dobu mě pozvali jen jednou. Kluk, který ten pokoj pronajímal, mi řekl, že za první den od zveřejnění toho inzerátu mu přišlo přes čtyři tisíce zpráv. Mně se nedařilo dostat ani na prohlídku, natož ještě, aby mě později vybrali jako nájemce,“ říká.
Jednoho dne mu však Zuzana prozradila, že má ve Vancouveru kamarády, se kterými si hledá větší byt. Adamovi se tak naskytla příležitost bydlet s nimi. Našli si třípokojový byt v centru města, za který měsíčně platí čtyři tisíce dolarů, tedy zhruba 90 tisíc korun.
„Občas se cítím jako v seriálu Přátelé, protože bydlím v úplném centru metropole a z okna svého pokoje mám výhled na mrakodrapy a ruch města. Já vím, že pro mnoho lidí je to hrozná představa o pomyslné betonové džungli, ale já jsem teď mladý a užívám si života, který jsem vždy viděl jen v televizi,“ popisuje své bydlení Adam.
Slušní lidé a špičkové studium
Do Kanady šel Adam zejména kvůli studiu, proto tráví ve škole většinu času, ale neobešel by se bez práce. Škola pomáhá studentům najít vhodnou práci, napsat motivační dopis či životopis. Adamovi se podařilo získat zaměstnání ve startupu, kde dělá v oddělení logistiky a stará se o příjem a expedici produktů.
„Když jsem sem přišel, cítil jsem se trošku opuštěný, protože jsem tu byl sám. Od prvních dnů ve škole se to však změnilo. Většina mých spolužáků je z různých koutů světa a všichni jsou tu sami, takže byli ve stejné situaci jako já a chtěli si co nejdříve najít nějaké kamarády,“ popisuje Adam první dny ve škole a dodává, že spolu často chodili po škole na pivo, kde si vyprávěli příběhy a blíže se poznávali.
Po vycestování se život mladého Slováka zcela změnil. Nechal doma práci, rodinu a přátele a vykročil do neznáma. „Věc, která ve mně nejvíce rezonuje, je známé klišé, když někdo řekne, že musí poznat sám sebe. Nikdy jsem tomu nerozuměl, ale teď, když jsem odešel sám na druhou stranu světa, je mi to jasnější. Najednou všechno to, co mě do té doby ovlivňovalo, zmizelo a zůstal jsem sám. Zjišťuji, co v životě chci, neboť to chci já sám. A ne proto, že to chce okolí,“ říká Adam a radí všem, aby něco podobného zkusili.
Kanadu vnímá jako vyspělou zemi, která se od Slovenska liší několika věcmi. Je to podle něj zejména tím, že ve velkoměstě žijí lidé z celého světa. A právě to je podle něj klíčové. Lidé se navzájem respektují a s rasismem se během svého pobytu nikdy nesetkal.
„Místní mi stále potvrzují pověstnou kanadskou slušnost. Jsou nesmírně slušní a přátelští. Většina lidí, když vystupuje z autobusu, zavolá na řidiče, že děkuje za odvoz. Jsou to takové drobnosti, které zde vytvářejí přátelské prostředí,“ popisuje Adam Kanaďany.
Lidé z Kanady mají podle něj také mnoho společných vlastností se Slováky. V čem ovšem vidí největší rozdíl, je sebevědomí a představa o tom, jak svět funguje.
„Připsal bych to tomu, že u nás je stále cítit vliv komunismu, ve kterém naši rodiče vyrůstali, a jsme trochu méně sebevědomí. Zatímco lidé v Kanadě jsou mnohdy i podprůměrně šikovní, ale přesto se rozhodnou pustit do podnikání a jsou úspěšní, protože si věří,“ dodává.
Velký rozdíl vidí Adam i ve školním systému. Učitelé, kteří na školách vyučují, jsou podle něj osobnosti s velkým O. „Na hodině práva se nám představoval náš profesor a po několika minutách jsme zjistili, že to je doktor, majitel čtyř mezinárodních firem a autor několika bestsellerů. Přednášky vždy doplňoval o své zkušenosti, které byly nesmírně inspirativní. Nečekal jsem, že mi někdy profesor bude vyprávět příběh o tom, jak se stal milionářem,“ říká Adam a dodává, že výuka probíhá úplně jinak než na Slovensku.
„Jednou, když jsem prezentoval svůj projekt na startup, za mnou přišel po hodině tentýž profesor. Řekl mi, že pokud to se svým nápadem myslím vážně, chtěl by do toho zainvestovat. Zůstal jsem zcela beze slov, protože jsem byl většinou zvyklý na hodnocení typu: ‚Proč jsi ve své prezentaci neměl interaktivní přechody mezi slidy?‘ “ směje se.
Work-life balanc a mistrovství světa ve fotbale
Na otázku, zda Adam žije spíše párty život, nebo studentsko-pracovní, odpověděl ano. Přestože se na sto procent věnuje škole a práci, snaží se to vybalancovat i trávením času s přáteli a zábavou. Nechce si vybírat mezi černou a bílou. Zkrátka bere to, co mu život nabídne. Po dni stráveném v práci jde Adam s kamarády do baru, aby druhý den ráno mohl jít na přednášku. Za nejlepší zážitek považuje finále mistrovství světa ve fotbale.
„Jelikož mám spolužáky z různých koutů světa a většina z nich měla svou zemi na mistrovství, tak jsme chodili sledovat zápas do baru prakticky každý den. Takto jsme chodili až do samotného konce, kdy se ve finále utkala Francie s Argentinou,“ popisuje Adam zážitek.
Přestože finálový zápas začínal v 6:30 místního času, už v této časné hodině byl bar podle Adamových slov doslova natřískaný. Polovina lidí byla z Argentiny, druhá polovina byli domácí.
„Každý, kdo viděl ten zápas, ví, že to bylo napínavé. Padlo dohromady šest gólů a o vítězi rozhodly až penalty. Atmosféra byla strhující a já jsem se až během zápasu rozhodoval, čí fanoušek vlastně jsem. Rozhodl jsem se pro Argentinu,“ říká Adam a dodává, že se jeho rozhodnutí nakonec vyplatilo.
Když nakonec Argentina po penaltách vyhrála, v baru se strhly obrovské ovace. Lidé plakali a navzájem se objímali.
„Ani nevím jak, najednou jsme v objetí skákali a zpívali oslavné argentinské chorály na počest Lionela Messiho. Samozřejmě jsem neznal ani slovo, ale to mi nebránilo, abych zpíval spolu s nimi svými vymyšlenými slovy,“ říká Adam.
V ten den si uvědomil důležitou věc. Přestože ho fotbal nikdy nezajímal, stál na druhé straně světa a slavil historický úspěch Argentiny. Pochopil, že svět je opravdu obrovský a sahá daleko za tabuli se jménem jeho rodné vesnice.
„Víza mi končí na konci následujícího roku a já chci získat co nejvíce cenných zkušeností do pracovního a osobního života, ale zároveň chci napsat příběhy, které si asi nedám do CV, ale budu je u piva vyprávět kamarádům, až se vrátím domů,“ dodává na závěr Adam.
