Mluvili jsme s Alex, Ukrajinkou, která žije v Česku. Rodinu má ale ve válkou zmítané zemi. Jak dlouhotrvající konflikt vnímá? Je ve spojení se svými blízkými?
„Když jsem se trochu uklidnila, samozřejmě jsem měla pocit, že mám něco dělat. Spousta lidí se snažila nějak pomoct. Ten druhý pocit byl takový, o čem se možná nepřemýšlí. Pocit viny, že já jsem tady, když se válka odehrává u nás. Že já mám být tam a proč jsem tady,“ vzpomíná Alex v rozhovoru pro Refresher na své myšlenky bezprostředně po 24. únoru loňského roku.
Od té doby několikrát denně kontroluje mobil a vyhledává zprávy o své rodné zemi. Intenzivně myslí na svou rodinu, která se musela z Kyjeva přestěhovat kvůli bombardování. Její otec sice zatím do války neodešel a pokračuje ve své běžné práci, strýc se ale bojů účastní.
V otevřeném rozhovoru popisuje i rozdíly mezi východem Ukrajiny, kde byla některá města doslova vymazána z mapy, a Kyjevem, kde život pokračuje dál: „Moji kamarádi chodí i na drink. Ten život probíhá, nemůže se zastavit.“
Zároveň přiznává, že její rodina a přátelé patří mezi ty šťastnější. „Jsou lidé, kteří přišli o všechno. Moje kamarádka je z Mariupolu, hodně jejich známých i spolužáků nebo sousedů zemřelo. To město neexistuje.“
S ruskými kamarádkami jsem se přestala bavit
Co je ale všude stejné? Většinou je elektřina k dispozici dvě až čtyři hodiny denně, ale někdy se zkrátka vypne i mimo plán. Lidé se naučili žít s tím, že musí udělat vše během dvou hodin. Jak bychom se měli s lidmi, kteří si museli zvyknout na nový normál a zažívají válku, bavit?
„Když Ukrajinci s Čechy mluví o válce, potřebují jen vyslechnout,“ pokračuje v rozhovoru. A upozorňuje, že je důležité neopakovat ruské narativy. „S kamarádkami z Ruska jsem se musela přestat bavit. Mrzí mě to, ale když zpochybňovaly, co se na Ukrajině děje, nešlo to jinak,“ říká Alex, která v Praze studuje a má také zaměstnání na plný úvazek.
Na pomoc Ukrajině můžeš přispět zde.
