Bezejmenná z Valašska tvoří cover arty k písničkám. Nanashi seznamuje veřejnost s uměleckými směry generace Z

„Byla bych ráda, kdyby se více dbalo na individualitu,“ rozvádí. „Co se týče uměleckých škol, tak samozřejmě souhlasím s tím, že je potřeba, aby se člověk učil i teorii. Netlačila bych ale tolik na děti nižšího věku a spíše je vedla k tomu, co je nejvíce baví,“ apeluje na ZUŠky. O praxi na středních uměleckých školách prý nemluví, protože žádnou nenavštěvovala.

Čas šel dál a Nanashi se dostala až do posledního ročníku gymnázia, kdy se začala věnovat počítačové grafice. Svůj „výtvarný skill“ si vyšperkovala sama. Nejprve přišel Photoshop a následně se začala zajímat o umění i více teoreticky – dokonce začala studovat obor dějiny umění na Karlově univerzitě. Po půlroce ji ale zaujal obor uměnovědná studia na Palackého univerzitě v Olomouci, jejž dokončila minulý rok. Studium, a zejména klasická hudba, v ní zažehlo druhou velkou uměleckou jiskru – zájem o hudbu a produkci.

Co pro ni bylo na počítačové grafice největším lákadlem? Údajně nekonečné možnosti. „Vyhovuje mi metoda pokusu a omylu. Tím, že jsem detailista, tak si potřebuju vždy všechno vyzkoušet, zjistit, jak to vypadá, abych pak měla k dispozici co největší množství výsledků, ze kterých si vyberu ten, který se mi líbí nejvíce. A nemusím u toho řešit žádné přemalovávání ani skvrny od gumování, čemuž se při fyzické tvorbě vyhnout nejde,“ vysvětluje.

Zn. hudba hledá grafiku

Láska k umění se po uplynutí nějaké doby spojila s láskou k člověku. Jak Hana sama říká, o covery se začala zajímat hlavně díky svému příteli, hudebnímu producentu rainerovi. „Lidé, se kterými spolupracoval, již měli hotové tracky na vydání, ale neznali žádné grafiky a chtěli pomoct song vizuálně uchopit. Tak jsme to zkusili spolu,“ říká jednoduše.

Na svou první práci si nevzpomíná, má však v živé paměti chaos, který ji tehdy doprovázel. „Nevěděla jsem, kde začít, a hlavně jak se vcítit do vkusu klienta tak, aby mi to nemusel stokrát vracet. Ale tahle dezorganizace a nejistota jsou přece jen normální, když člověk dělá něco poprvé,“ ospravedlňuje své pochopitelné pochyby. Dnes má prý vcelku zajetý systém.

„Daný song nebo album si vždycky v klidu ve sluchátkách několikrát poslechnu a u toho na papír brainstormuju motivy, které mě napadají, barvy, které to ve mně vyvolává, a taky útržky textů,“ mluví o svém postupu. Často jí prý u toho pomáhá i Pinterest. Mysleli jsme si, že by jí v tvorbě mohl hodně napovědět text, jenže ona jej při prvním poslechu údajně prakticky nevnímá. „Prvně vnímám hlavně hudbu a to, jaké mi předává emoce,“ nechává se divoce unášet vibem.

Co se týče stylu, zatím si prý není jistá, kam by se zařadila, jelikož ráda zkouší nové věci a techniky. „Ráda si hraju s texturami, do kterých zasazuju prvky, které mi track evokuje. Je mi hodně blízká technika koláže, ze směrů poté expresionismus, surrealismus nebo poetismus. Ovlivňuje mě také estetika dreamcoru a weirdcoru. Naopak minimalismus mě dost nudí,“ tvrdí. Na dreamcore a weirdcore jsme se pochopitelně museli zeptat.

„Dreamcore je v podstatě surrealismus, ale v internetové bublině generace Z. Zároveň bych ale řekla, že je dost zjednodušený, protože surrealistické obrazy jsou většinou propracované do nejmenšího detailu, kdežto dreamcorová estetika pracuje spíš s obecným feelingem, kterým obrázek dýchá, a není tam tolik podnětů,“ ochotně vysvětluje. Jejím slovům můžeme věřit i z odborného hlediska, sama totiž pracuje ve zlínské galerii Kabinet T, která se zaměřuje na contemporary art. Umění má proto v krvi.

„Ten feeling je většinou nostalgický, hodně se vychází ze starých her. Weirdcore je v podstatě to samé jako dreamcore, ale motivy čerpá spíš z nočních můr než kouzelných snů,“ dodává. Není divu, že se podobné umělecké směry dnes využívají k transformaci zvuku do vizuálu. „Baví mě, když můžu transformovat co nejvíce hudebních informací do těch vizuálních,“ potvrzuje nám Nanashi.

Anime, Japonsko a Yung Lean

Ono barevno, sny, noční můry a další podobná inspirace nám protočily panenky. Není proto divu, že se sem hodí i barevný svět japonského animovaného filmu. „Inspiruji se také tematikou anime a obecně Japonskem. Jejich krásné písmo mi mnohdy poslouží i jako ústřední prvek coveru místo klasické latinky,“ přibližuje nám. Sama se prý japonsky učí.

„Když se mi to do coveru hodí, tak do něj zakomponuju slova, která mi track evokuje, nebo v japonštině napíšu rovnou celý název,“ dodává ale, že s kontextualitou japonštiny je v této situaci spíše ke škodě, takže se doslovnému překladu raději vyhýbá. Zároveň zmiňuje švédský rapový celek drain gang, jenž se dříve vyznačoval podobnou východní estetikou. Hana tvrdí, že jeho covery jsou „promyšleny do každého detailu“.

Prý se jím, a také jednou z největších hvězd švédského hiphopu Yung Leanem, nechává inspirovat. Zajímalo nás tedy, jestli i ona dává svým coverům hlubší význam. „To záleží. On si totiž každý pod spojením hluboká myšlenka představuje něco jiného. Pro někoho může být to, co má pro mě u coveru ‚hloubku‘, bráno jako plytké a naopak. Takže těžko říct,“ dodává.

Nakonec jsou to ale sami umělci, kteří Nanashi nejvíc inspirují. „Ať už ti kolem mě, nebo ti, kteří ani nevědí o mé existenci,“ specifikuje. Mimoto jí také pomáhají sny – noční i denní. „Oboje bývají dost barvité. Obecně mi někdy přijde, že je moje představivost jako na LSD,“ varuje.

Ona inspirace prorostla až do výše zmíněné hudby, mezi niž také rozděluje svůj volný čas. V říjnu vydala své album Nana, které v sobě má prý prvky hyperpopu, dreampopu i alternativního rocku. „Zároveň je tam track, který je třeba celý klavírní, nebo dokonce i jeden smyčcový,“ konstatuje, že neví, jestli ji baví spíše výtvarné umění nebo hudba.

„Ale musím říct, že mě momentálně více naplňuje hudba. Pro mě je jednodušší transformovat myšlenky do songů než do artu. Perspektivu vidím v obou odvětvích, chce to jen čas a výdrž,“ domnívá se.

3D grafika a soundtracky do her

Zlínská umělkyně doufá, že ji umění jednou bude živit. Tedy její umění. A samozřejmě má i sny, kterých by chtěla jednou dosáhnout. „Co se týče toho výtvarného, tak to teda není úplně sen, ale spíš cíl. Jednou bych chtěla fakt dobře zvládat 3D grafiku a zapracovávat ji do svých vizuálů a klipů, které si momentálně režíruju a stříhám,“ uvádí jeden z nich. 

„Co se týče hudební stránky, tak kromě takových asi obvyklých věcí, jako že chci jednou mít možnost hrát na fesťácích nebo koncertovat třeba i za hranicemi, bych chtěla vytvořit hudbu do nějaké hry. Protože třeba soundtracky z těch starších her, které jsem hrála jako dítě, jako je třeba Terraria nebo Jazz Jackrabbit, mě doteď strašně baví a láká mě si to vyzkoušet,“ překvapuje.

A kdyby měla ještě možnost zabrouzdat do dalších uměleckých sfér, koukla by se na zoubek literatuře. „Četla jsem vždycky moc ráda a taky jsem napsala pár krátkých povídek a básniček, ale dál to nikdy nedošlo,“ tvrdí nám.

Co jsou ale nyní ty reálné projekty, na kterých pracuje? „Cover teď zrovna s nikým v procesu nemám, ale budu vydávat svůj hudební cover na Red Bottom Sky od Leana, takže k tomu budu dělat i cover art. V dubnu či nejpozději v květnu budu vydávat první track ze svého druhého alba, na které se můžete těšit v létě,“ prozrazuje, na co se nejvíc soustředí.

Stále je ale nutné myslet na to, že umění, přestože jsme vlastně každým dnem čím dál blíže budoucnosti, potřebuje čas. „Ať už tvoříte cokoliv, tak se hlavně nenechte odradit neúspěchem nebo malým dosahem. Dneska má v tomhle extrémně zrychleném světě každý pocit, že se to hned všechno vrátí, ale trvá to a chce to spoustu trpělivosti. Mnohem důležitější než talent je pracovitost a vůle se rozvíjet,“ vzkazuje na závěr.