Hudba potřebuje i vizuální kabát. Naše respondentka ji obléká do věru futuristického hávu.
Měli jsme tu malíře, měli jsme tu kreslíře. Dnes se posuneme v uměleckých vodách blíže k současnosti. Hudební nahrávka, v případě, že se nenahrává do šuplíku, se neobjede bez pořádného vizuálního kabátu. Jistě, nejedná se o žádnou novinku moderní doby, co je však zbrusu nové, je přístup, jakým se k jeho tvorbě přistupuje, co znázorňuje a jak se vytváří.
S nastupující vlnou hudby generace Z se mění i způsob, jakým se umělci a umělkyně vizuálně prezentují. V posledních letech je možné využít výkon stolních počítačů k umělecké tvorbě, která vypadá nejen dobře, ale hlavně profesionálně, prakticky v každé domácnosti. A o tom jsme si chtěli popovídat.
Proto se připrav na velkou dávku umění. Ostatně život umělkyně, kterou ti představíme, se točí prakticky pouze kolem něj. Jmenuje se Hana Kovaříková, její umělecký pseudonym je Nanashi a prezentuje se jako hudebnice, producentka a tvůrkyně digiartu. Do své tvorby otiskuje vliv Japonska a jeho populární kultury, stejně jako dreamcoru a weirdcoru, což samo o sobě zní cool.
Že to má Nanashi, což v japonštině znamená „bezejmenná“, v ruce, si všimli už její rodiče ve velmi mladém věku. Podle ní ji proto podporovali a snažili se ji vést tímto směrem. Bohužel jiný, rodinný umělecký vliv neexistoval a umění obecně prý nikoho moc nebralo. „Jsem ráda, že se to teď mění díky mojí desetileté ségře, která krásně kreslí a maluje, a máma se snaží její talent co nejvíce rozvíjet,“ začíná Hana.
Co se začátků týče, pamatuje si zejména na své portréty. „Tím, jaký mám vztah k hudbě a filmům, jsem vždycky měla hromadu idolů. Ať už to byli herci, herečky, nebo zpěváci, které jsem chtěla zvěčnit. Kreslila jsem je tehdy jen tužkou nebo uhlem a měla jsem opravdový pocit zadostiučinění, když se alespoň trochu podobali předloze,“ směje se.
A proč vlastně Nanashi? „Když jsem vydávala svůj první song, tak jsem hledala nějaký pseudonym. Tehdy jsem ještě vůbec netušila, jaký styl chci dělat, jakým směrem se bude jak moje hudba, tak život ubírat, a celkově jsem měla období, kdy jsem neměla na nic žádný konkrétní plán,“ prozrazuje.
„Následně jsem to našla mezi japonskými jmény, tam se to používá běžně. Skrz to, že jsem měla japonštinu vždycky ráda, jsem si řekla, že kouknu na nějaká tradiční japonská jména a Nanashi se mi zalíbilo. Přišlo mi to trefné,“ konstatovala. Instagram na covery k písničkám má ale pojmenován po své oblíbené postavě z anime Darling in the Franxx Nine Lota.
ZUŠ, zabiják kreativity
Vstupní branou do uměleckého světa tak pro ni byla ZUŠka. Na základce, kde se začala pořádně výtvarně vyjadřovat, proto simultánně chodila i do umělecké školy. „Vydrželo mi to ale jen asi rok a půl,“ vypráví. „Byla jsem malá a chtěla si kreslit věci a postavy, které se mi líbily, mé oblíbené hrdinky z animáků a tak podobně. Tudíž z teorie, kterou do nás tehdy tlačili, jsem si moc neodnesla. A když se mi čím dál méně chtělo do projektů, které se prostě ‚musely‘ vypracovat, tak jsem odešla,“ krčí rameny.
„ZUŠková anabáze“ v ní mnoho pozitivních pocitů nezanechala. I když si v rámci výtvarných kroužků vyzkoušela i další druhy umění, například modelování či šití, rozhodla se jít vlastní cestou. Možná i proto, že má na školství jasný, rázný názor. „Obecně na všech školách, nejen na uměleckých, je podle mě velký problém příliš důsledné dbaní na dodržování osnov, které často kreativitu spíš udusí,“ myslí si. A i když si uvědomuje, že změna je v nedohlednu, má jisté návrhy, co změnit.
