Kreslené akty, reakce na politické dění, portréty. To všechno zvládá Andy Frank skvěle. Nechybělo však málo a musel by se svého umění vzdát. Jeho příběh se dozvíš v našem článku.
Co všechno zvládneš obětovat pro své sny? Máš takovou motivaci splnit si to, po čem toužíš, že ti nevadí riskovat nejen momentální příjem, ale i klidnou budoucnost? Pokud ano, nejspíš se dokážeš ztotožnit s kreslířem, který se rozhodl pokračovat v tom, co miluje, s pouhým eurem na kontě. Umění, kterému se věnuje, totiž stojí za to.
Se seriálem Refresher Art jsme se vydali za východní hranici, na Slovensko do Bratislavy, odkud pochází šestadvacetiletý Andrej Sárközi. Umělecké okolí jej však spíše zná pod pseudonymem Andy Frank. Umění tvořil věru zajímavé, jedním důkazem za všechny může být fakt, že na svých kresbách začal vydělávat již na střední škole. Nicméně u umělce jsou životní změny časté a turbulentní. Někdy jsou světlé a pozitivní, na ně obvykle navazují ty, kdy se smráká a je nevlídno.
Jedno z těch méně pozitivních období pro něj přišlo nedávno, po pro umělce velmi náročném koronaviru a následné invazi na Ukrajinu a s ní spojené inflaci v celé Evropě. Andy se však nevzdal a s trochou toho štěstíčka může stále tvořit. A čemu konkrétně se věnuje? Na jeho plátnech uvidíš spoustu aktů, kromě toho na nich ale i reaguje na momentální dění nebo se inspiruje popkulturou.
Z hotelovky k lidem
Každopádně již tradičně nás zajímala jeho cesta úplně od počátku. Sárközi je původem z hlavního města Slovenska, a jak sám říká, je na to hrdý. Vztah k umění si vypracoval takovým způsobem, že už v 10 letech začal produkovat první kresby.
„Překresloval jsem si zvířata z encyklopedií a k obecnému překvapení se ty moje kresby podobaly knižnímu originálu. Rodiče mě tak přihlásili na základní uměleckou školu, kde jsem ale moc nepochodil. Jako dítě jsem se tam nudil a mnoho věcí mě nenaučili,“ retrospektivně hodnotí svou krátkou školní anabázi. Pokud bychom se ale bavili o prvním obrazu, který si údajně nechal i zarámovat, bude to kresba tenisty Rogera Federera.
„Vyvolal ve mně pocity, že když dokážu nakreslit Rogera Federera, dokážu nakreslit i další věci. Motivovalo mě to se v umění sám zlepšovat,“ zmiňuje.
Trochu seriózněji to s jeho malbou a kreslením vypadalo na střední škole, jak jsme psali v úvodu. Andy tehdy studoval hotelovou školu, kde měl super spolužáky. Proč? Měli dobrý vkus na umění. Kupovali si od něj obrazy, pročež on si mohl nějaké to euro přivydělat.
„V roce 2017 přišla také první výstava. Jelikož jsme jako hoteloví manažeři museli zorganizovat událost v rámci praktické maturity, spolužáky napadlo připravit výstavu mých obrazů. A toto byl ten moment, kdy mi umění definitivně přirostlo k srdci,“ vzpomíná Andy. Tehdy taktéž zjistil, že se jeho díla líbí nejen jeho spolužákům, ale i ostatním lidem, a hned prodal své první dva obrazy.
Nicméně umění tehdy nebylo jeho zájmem číslo jedna. On sám byl hlavně sportovec a sportoval vrcholově. Dělal atletiku, sprint na 100 a 200 metrů a svou budoucnost viděl na běžeckých oválech. „Byl to sport, ve kterém jsem se našel i vítězil, ale později se bohužel i zranil,“ vypráví nám hnutí osudu. „Moje záda mě donutila s atletikou v roce 2018 skončit a od té doby jsem se rozhodl, že se budu věnovat jen umění a studiu,“ povídá nám o svém rozhodnutí.
Na konci střední školy přišlo rozhodování: měl totiž možnost studovat Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. Pro ni se však, možná trochu překvapivě, nakonec nerozhodl. Své akademické snahy zacílil na Univerzitu Komenského v Bratislavě, kde studoval novinařinu.
Život, uhlík, akt
Mluvit o Andym jako o malíři však není správné. „Upřednostňuji spíše obecný výraz umělec, jelikož malíř se více zaměřuje na malbu se štětcem. Mé obrazy jsou kresby, tedy kreslená díla tužkami, ne malovaná. I když je pravda, že někdy také použiji štětec,“ říká nám. Uvědomění, že je vlastně umělcem se vším všudy, u něj přišlo v dobách, kdy se mu hromadily výstavy, které lidé navštěvovali.
„Později mě začaly samy galerie kontaktovat, abych u nich vystavoval,“ uvádí. Druhým indikátorem byl vlastní kreativní prostor. „Že si můžu dát nálepku umělce, mě napadlo v roce 2021, kdy se mi podařilo pořídit si vlastní ateliér,“ kompletuje.
Dále nás zajímalo, jakým způsobem o tvorbě přemýšlí. „Vždy si dopředu určím, co jdu kreslit. Zda to bude portrét, nahý akt, reakce na událost na Slovensku nebo ve světě či jiná kresba. Je to hlavně kvůli tomu, že jsem časově vytížený a nemám čas dělat pokusy, které nakonec nebudu vystavovat nebo se jimi nebudu chtít prezentovat,“ připomíná úděl žurnalisty.
„Vždy chci vytvořit stoprocentní dílo, někdy se to ale přece jen nedá…“ upozorňuje i na doby, kdy se nedaří. „V lednu letošního roku mi nevyšly tři akty, neměl jsem dobré období a zejména ani čas opravovat chyby. Vyšel mi až čtvrtý pokus. A tohle se mi nestalo asi dva roky,“ hloubá.
Proces je to tedy náročný. On sám ke tvorbě potřebuje, aby se mu sešlo několik atributů. „Musím mít uspořádané myšlenky, nebýt ve stresu, vědět, že je kolem mě všechno v pořádku, a hlavně mít chuť vytvořit dílo. Když tohle všechno splním, vím, že to bude dobré. Zda si to ale najde oblibu i u publika, je už druhá strana mince,“ ví Andy.
Publikum se snaží oslovit tužkou, uhlíkem, giocondami (umělecké tvrdé pastely, pozn. red.), rýsovacími pery, nebo dokonce i akvarely. „Při těchto technikách jsem jako ryba ve vodě. Samozřejmostí jsou akvarelové výkresy nebo výkresy s vyšší gramáží, některá díla jsou i na plátnech. Součástí mého umění je také rámování, ve kterém se přímo vyžívám,“ nadšeně líčí. V čem se ale nevyžívá, je malba štětcem jakoukoliv technikou. „Tady jsem zase jako ryba na suchu,“ konstatuje.
Inspirace pro jeho díla přichází se životem a životními obdobími. „Stejně mě ale inspiruje i lidské tělo, zejména ženská figura, symetrie, krása, půvab, křehkost, vůně či neverbální gesta nebo náhodná kolemjdoucí ve městě po půlnoci při cestě domů. Zkrátka život,“ shrnuje. Nevyhýbá se ani reakcím na momentální dění, nejvíc jej baví politika.
Slovenské prezidentské volby jsou za rohem. Kdo nahradí Zuzanu Čaputovou?
22. března 2024 14:00
„V tomto případě jde o reakce na jednotlivé události, které nelze vyrobit. Musí se stát populární mezi publikem. Je to ale náročnější druh umění, kterému jsem se nějakou dobu věnoval, teď mě láká spíše figurativní kresba,“ upřesňuje.
Umělec tvrdý chleba má, proto se nemůže uměním živit
Vzhledem k tomu, jak je Andy Frank verzatilní, nás docela překvapilo, když nám řekl, že jej umění živí pouze zčásti. Nyní jej finančně zabezpečuje obor, který vystudoval. „Jsem vystudovaný novinář. Magistra jsem ze žurnalistiky získal v roce 2022. Aktuálně mě živí novinařina, která zase živí mé umění,“ popisuje procesy. Zejména jde o placení nájmu za ateliér, kupování potřeb a další věci.
„Umění mě stále živí jen zčásti. Pokud bych ale za den nakreslil alespoň tolik obrazů, kolik napíšu za den článků, možná by mě umění živilo full-time,“ podotýká. Stejně by se ale před nastoupením na vysokou školu nerozhodl jinak. Rozhodl se totiž jít ve stopách svého dědy.
„Myslím si, že pokud bych studoval umění, tak by se mi kvůli různým deadlinům a extrémnímu množství zadání zhnusilo. Já chci kreslit, kdy to tak cítím já, a ne tehdy, kdy mi to nakáže někdo jiný,“ stojí si za svým. Kdo ví, kde by Andy Frank dneska byl, kdyby chtěl být umělcem na plný úvazek. Minulý rok jej zasáhlo opravdu těžké období. Zejména z finančního hlediska.
„Musel jsem prodat klavír, ale i jiné věci, abych utáhl placení nájmu za ateliér,“ uvádí s tím, že se modlil, aby lidé přišli na jeho výstavu. Kdyby nepřišli, přišly by místo nich problémy. Před klíčovou osmidenní výstavou v Bratislavě měl na účtu v přepočtu zhruba 30 korun. „Střídal se ve mně stres, že zkrachuji, s pocitem, že na výstavu přijde minimum lidí, že nebudu úspěšný, že jsem s uměním možná i skončil,“ popisuje své tehdejší pocity. On ale ve své umění věřil a přišel zázrak.
A to poměrně velký. „Moje loňská výstava mě finančně i umělecky zachránila. Po pár dnech jsem dostal nabídky na výstavy do Prahy a Barcelony. Doma jsem to obrečel. Byl to risk, ale vesmír to nakonec zařídil,“ dělí se s námi o pocity úlevy. Asi si dokážeš představit, že je rád, že to nezabalil. „Jsem za to šťastný,“ dodává s tím, že si je ale vědom toho, že nic nekončí.
„Má umělecká budoucnost bude záležet na mnoha faktorech. Chci například upřednostnit umění před novinařinou. Musím investovat do svého umění více času, což nakonec může přinést i udržitelnější hledisko v podobě finanční návratnosti. To ale nezjistím, dokud to nezkusím. Chci věnovat čas rozbíhání vlastního byznysu před byznysem někoho druhého,“ ujasňuje nám.
Když ne na plátně, tak na_stroji
Nejedná se ale o jedinou uměleckou aktivitu, kterou provozuje. Na Instagramu odkazuje i na sepsané myšlenky pod názvem na_stroji. „Tento projekt jsem mel v šuplíku téměř pololetí. Jde o mé myšlenky s umělecko-provokativním, romantickým, až erotickým podtónem, které píšu na psacím stroji po svém dědovi,“ zmiňuje aparát, který kvůli tomu musel nechat opravit.
„Napsané texty tedy nejsou vytvořeny v žádné mobilní aplikaci nebo Photoshopu, jedná se o originální font originálního psacího stroje,“ hovoří o autentičnosti. „Pokud by nevyšlo kreslení, pravděpodobně bych psal podobné umělecké texty, jak píšu zde. Myslím si, že bych z nich v budoucnu dokázal vytvořit výstavu,“ neskrývá ambice.
Co se týče dalších snů, přeje si železný základ. „Chci být šťastný v soukromém a vztahovém životě, což pozitivně ovlivňuje i mé umění. Z toho mohou vyplynout další krásné věci, kterými se nechám překvapit,“ říká nám.
Takže pokud tě zaujala jeho kresba, můžeš se na ni přijít podívat osobně. Vernisáž „Si bohyňa, vieš?“ proběhne v sobotu 25. března v Kavárně, co hledá jméno v Praze na Smíchově od 18:00, přičemž díla budou k vidění až do 3. května. „Návštěvníci na výstavě uvidí mé nejvýznamnější obrazy, které jsem vytvořil během dosavadního uměleckého působení,“ láká Andy.
A jako vždy připojil ke konci malý vzkaz. „Chtěl bych, aby si lidé vážili práce novinářů a umělců. Jde o jedna z mála povolání, která nám dávají naději, že demokracie ještě nezemřela,“ uzavírá.
