„Šel jsem na vysokou školu, kde jsem z informatiky přešel na tělovýchovu, a než jsem ji stihl dodělat, tak se mi naskytla možnost dělat kaskadérství. A to je sen každého, kdo se věnuje pohybu,“ říká nám. „Bydlel jsem v Brně se spolubydlícím, jehož známý trénoval se šermířskou skupinou v Praze. Měli jet do Německa, jenže jim vypadl člověk a oni potřebovali někoho, kdo nemá problém spadnout z výšek, nebojí se koní a nejlépe se umí nějak pohybovat,“ pokračuje.
Spolubydlící si ale nemohl vzít dovolenou, jelikož nastoupil do nové práce. A Marek tak dostal příležitost. „Já jsem měl na výšce zrovna zkouškové, měl jsem naklikané termíny, a navíc nejsem zrovna člověk, který by se okamžitě sbalil a odjel s bandou neznámých lidí do Německa,“ představuje svůj charakter. Po dvou dnech přemýšlení se ale nakonec překonal a se skupinou Czech Stunt Fighter Association se setkal.
Tam mu byly vysvětleny základy. „Na místě se mnou byli docela spokojení,“ hodnotí, „akrobacii jsem dával. Hned mě nabodli takovým kopím, díky němuž jsme poté padali ze dvou metrů na půlmetrovou žíněnku. To nic nebylo. Proto jsem to skákal bez žíněnky na písek, automaticky do kotoulu. Překvapilo je, že jsem to zvládl, ale chtěli, abych se šetřil, protože potřebovali, abych vydržel alespoň dva týdny,“ směje se při vzpomínce na začátky.
Čekaly jej náročné dva týdny v Německu a Rakousku, poté školní realita. Když se mu povedlo udělat zkouškové, odjel další tří týdny v Rakousku v režimu dvě dvouapůlhodinové show denně a místo odpočinku se rozhodl ještě vypomoct se show na Halloween. To byl rok 2016.
„Strašně mě to chytlo. Tehdy mi chyběla bakalářka, tak to byl pro mě přelom, ale uvědomil jsem si, že není na co čekat. I kdybych to dostudoval, tak bych měl akorát papír. Nejspíš bych v tom prostředí pracovat nechtěl,“ povídá Marek, který se po půl roce rozhodl pro připojení ke kaskadérské skupině Heraldos. Tehdy se také začal zaučovat v práci s koňmi, jezdil na nich a také z nich padal. Schválně.
Film a další příležitosti
Do školy se už nevrátil. A pokud by na některou přece jenom nastoupit chtěl, byla by to škola pro kaskadéry v Norsku. Jenže to je v branži poměrně nedosažitelné a také ne nutné. Nicméně Sukup se své práci věnuje šest let a ani dnes netvrdí, že je profesionálem. Určitě ne na všechno. Kaskadérství je prý často o zaměření – někdo bojuje, někdo padá z výšky, někdo hoří. „Například ti, co teď natáčeli Johna Wicka, se specializují na bojová umění,“ zmiňuje velkofilm s Keanuem Reevesem.
„U nás v parku máme western a rytírnu, v nichž se dělají rozdílné věci. Máme pády z výšek, souboje, ježdění na koni, pády z koní, šerm a tak dál. V rámci rytířských turnajů si myslím, že kdybych dostal nějaké další angažmá, nebudu vypadat jako laik, ale profesionálem bych se nenazval,“ zmiňuje.
Na druhou stranu, se středověkým bojem před kamerou má on sám zkušenosti. Zahrál si ve velkém filmu. „Nakonec jsem tam ani nebyl vidět,“ směje se, když mluvíme o Janu Žižkovi, „ale aspoň jsem byl v titulcích, což opravdu dokazuje, že jsem tam byl.“ Se svou tehdejší skupinou Haraldos šermovali v závěrečné scéně, a přestože bojovali s hlavními postavami, k vidění bylo jen jeho torzo nebo zbraň.
