Kolik stojí jeden rok na druhé nejlepší univerzitě světa a jak chce devatenáctiletá Tereza uzdravit české školy? Dozvíš se v rozhovoru.
Bakalovo stipendium pro nadané studenty jí uniklo jen o vlásek, přesto se Tereze Nekvasilové, které se během maturitního večírku splnil sen o druhé nejlepší univerzitě na světě, nerozplynul. Místo věšení hlavy začala hledat možnosti, jak první rok svého studia zafinancovat. Založila crowdfundingovou sbírku a doufá, že se najdou lidé, kteří by stejně jako ona chtěli zlepšit české školství. Má totiž plán a studium na prestižní univerzitě je cestou k němu.
Jak dlouho trvala tvá příprava na zkoušky a na školu obecně? Co všechno se dělo předtím, než jsi dostala přijímací dopis?
Celý proces přijímání na univerzitu v Británii začíná vyplněním takzvané UCAS přihlášky. Kromě základních informací o sobě se tam uvádí i příběh o vlastním životě a o tom, co uchazeče přivedlo až sem a proč se hlásí zrovna na vybraný obor. Entuziasmus je tady naprosto zásadní, člověk ho musí mít a ukázat. Já jsem nakonec svou přihlášku připravovala v podstatě 24/7 během dvou týdnů na antibiotikách a po operaci, takže to bylo poměrně zajímavé. Ale tím, že jsem věděla, co chci a že to je věc, kterou si moc přeji, jsem byla hodně motivovaná vše vyplnit co nejlépe.
Jaký byl další krok po UCAS přihlášce?
Oxford a Cambridge mají speciální přihlášku, kterou si spravují školy samy. Zrovna u Cambridge na můj obor chtěli poslat dvě odborné eseje, což je poměrně velký problém, protože české školství většinou nevede studenty k psaní odborných esejí, na rozdíl právě od Británie. Takže jsem musela napsat esej sama bez předchozí zkušenosti, což bylo poměrně dost těžké. Ale tím, že šlo o téma, které mě baví, tak jsem to nakonec zvládla. Jen po formální a citační stránce to bylo trošku náročnější.
Na základě UCAS přihlášky, poslaných esejí a rozsáhlé administrativy mi potom přišla pozvánka k pohovoru. V tu chvíli jsem byla úplně nadšená. Ale měla jsem i velký respekt, protože člověk na pohovoru mluví s největšími světovými experty ve svém oboru. Nakonec to ale bylo hodně inspirativní, zajímavé a vlastně úplně skvělé.
Pamatuješ si, co jsi zrovna dělala, když přišel finální verdikt?
Potvrzení o přijetí jsem dostala v den svého maturitního plesu 25. ledna, když jsem seděla u vizážistky, a úplně jsem se z toho složila a rozbrečela. Ona se potom chudinka bála, že mi třeba pokazila účes nebo tak něco. Tak jsem jí musela dovysvětlit, že brečím štěstím, že jsem přijatá na univerzitu v Cambridge. Večer jsem to potom oslavila s kamarády a s celou rodinou na maturitním plese.
Kdy jsi poprvé dostala pocit, že chceš na tuhle univerzitu, a začala ses připravovat?
Že se chci věnovat vzdělávání, tuším už od malička a postupně jsem si tím byla čím dál jistější. Protože jsem nějakou dobu žila s rodinou v zahraničí, mám zkušenosti s různými vzdělávacími systémy a začala jsem se o rozdíly mezi nimi zajímat. Asi ve čtrnácti letech jsem začala doučovat děti pro Člověka v tísni a zapojila se do několika vzdělávacích programů.
Jednoho dne mi docvaklo, že bych chtěla vzdělávání studovat na univerzitě. V ten moment jsem začala prohledávat všechny univerzity, kde je pedagogický obor a kurz, který by mě zajímal úplně nejvíc. Hodně mě lákala Skandinávie, která má vzdělávání naprosto úžasné a propracované, ale protože tam bakalářský obor není v angličtině, hledala jsem dál.
V Británii mě nejvíce zaujal obor právě na Cambridge, protože se na vzdělávání dívá z různých perspektiv a obsahem není jenom to, jak učit, ale je tam třeba i psychologie, která se za učením schovává, ale třeba i to, jaké má vzdělávání ekonomický, politický a sociální dopad.
Ty ve své sbírce mluvíš o tom, že chceš nakopnout české školství, jak bys to udělala?
