Do kin čerstvě dorazil snímek Marvels o ženských superhrdinkách od Marvelu. Jeho ostudné kvality bohužel odráží větší problém studia.
Čekal někdo, že budou Marvels dobrým filmem? Po zhlédnutí prvních ukázek vlastně ani ne. Těžko z toho přitom vinit jednoho konkrétního člověka. Režisérka Nia DaCosta, která předtím natočila povedený remake hororového Candymana, nemůže za marný scénář člověka, jenž předtím dělal dvě epizody seriálu, natočil jeden krátkometrážní film a produkoval podcast.
Proč film nenapsal někdo daleko zkušenější s více filmy na kontě? Protože by mu studio muselo zaprvé víc zaplatit a zadruhé by měl dotyčný velmi pravděpodobně vlastní představy o tom, jak má film vypadat a o čem má být. Což se Marvelu do krámu dvakrát nehodí. Nicméně pojďme zpátky na začátek. Jo, na úplný začátek.
Krátké opáčko
Když nebudeme počítat experimenty s Hulkem, zrodila se první myšlenka na propojený marvelovský vesmír až s filmem Iron Man z roku 2008. Studio si však bylo dobře vědomo, že musí našlapovat velmi opatrně, protože nic takového předtím nikdo nezkusil. Zpočátku se tak jednotlivé filmy od Marvelu soustředily pouze na dané hrdiny. A to tak, že pořádně – řešila se jejich psychika, stejně jako jejich fyzické možnosti. Zápletky měly hlavu a patu a příběh, byť do velké míry podle nějakých šablon, diváky většinou bavil. A čím víc superhrdinů se na velkém plátně objevovalo, tím větší to byla sranda.
S Avengers: Endgame potom přišel jasný peak – nejen z hlediska toho, kolik postav můžete vměstnat na plátno, aniž by prasklo, ale i tržeb. Marvel se zkrátka ocitl na vrcholu a zdálo se, že ho nikdo a nic nezastaví. A pak přišla expanze.
