Nová adaptace slavné knihy Šógun od Jamese Clavella dorazí na Disney+ už 24. února. Proč by ses na ni měl*a začít těšit?
Píše se rok 1600.
Portugalští katolíci už dekády profitují z obchodování s Japonskem. Jeho přesnou polohu však před svými úhlavními nepřáteli – evropskými protestanty – přísně tají.
Mezitím v Ósace. Dosavadní panovník zemřel a zanechal po sobě potomka, jenž je příliš mladý na to, aby vládl. Vlády se tak ujímá pětičlenná rada sestavená z lídrů nejmocnějších klanů. Ti se nyní ocitají v nelítostném boji o moc.
Každý z nich přitom touží po zisku titulu, který by jejich vládu učinil absolutní…
Tak přesně těmito slovy začíná nová adaptace stejnojmenného knižního díla spisovatele Jamese Clavella (1921–1994), jehož román se v minulosti už jednoho oceňovaného televizního zpracování dočkal.
Tentokrát si Šoguna neboli Šóguna – jak se správně překládá i kniha – vzala do parády stanice FX známá například pro seriály Fargo, Zákon gangu nebo Atlanta. Tedy všeobecně uznávanými úspěšnými díly, které většinou stojí za diváckou pozornost. V případě Šóguna to ovšem platí dvojnásob, což ti můžeme potvrdit, protože nám v Česku distribuující Disney poskytlo všechny epizody s předstihem. Jaké to bylo?
Žijeme a umíráme – cokoli dalšího je mimo naši kontrolu
Hlavním tématem seriálu (a potažmo i knihy) je zamýšlení se nad životem a smrtí. A jak odlišně se na ně dívají různé kultury, což minimálně zpočátku nejvíce odráží hlavní postava britského navigátora Johna Blackthorna (Cosmo Jarvis), jenž vejde v povědomí jako Anjin-san.
Právě ten má po ztroskotání na pobřeží Japonska několik velice blízkých střetů se smrtí a pár epizod trvá, než mu dojde, podobně jako Dorotce z Čaroděje ze země Oz, že „tohle není Kansas“, v tomto případě tedy civilizovaná Evropa. Paradoxně je ale mezi místními za barbara naopak považován on sám.
O balancování mezi životem a smrtí, osobním obětování se a hledání vůle žít navzdory tomu, že člověk přišel o všechno, je každopádně celá desetidílná série a hezky to rámuje samotný děj, který už jinak vykazuje všechny známky toho, co by měl správný velkolepý historický seriál mít. Tedy politiku, pletichaření, zvraty, akci a samo sebou lásku. Zní to povědomě?
To proto, že prakticky stejné ingredience měla i slavná Hra o trůny. Právě k té se potom zákonitě bude Šógun přirovnávat nejčastěji. Sice tady nejsou draci ani jiné fantasy prvky, ale z hlediska příběhu – jak je vystavěn, jakými nečekanými směry se ubírá a o jak brutálním a nelítostném světě vlastně vypráví – je to v mnoha směrech podobné. A nebál bych se říct, že mnohdy ještě o chlup lepší.
Hrdinou proti vlastní vůli
Jeden velký rozdíl by se tu pak ale přece jen našel. Zatímco v první sérii Hry o trůny bylo těžké určit, kdo je přesně protagonistou, zejména když v předposledním díle ten nejočividnější nečekaně zemřel, zde jsou karty rozdány poměrně jasně hned od začátku. Vedle výše zmíněného Anjin-sana je to Joši Toranaga (perfektní Hirojuki Sanada), postava inspirovaná skutečným vládcem Japonska Tokugawou Iejasuem (1543–1616). Podle něj seriál získal i svůj název, jelikož byl zakladatelem a prvním šógunem Tokugawa šógunátu (nová vládnoucí dynastie), pod nímž feudální Japonsko vzkvétalo více než dvě stě let až do roku 1868 a začátku období Meidži.
Ale zpátky k hrdinům seriálu. Ačkoliv Anjin-san a Toranaga pochází oba z opačných konců světa a jejich spojenectví se zdá být zpočátku nejen nesmyslné, ale pro řadu vedlejších postav rovnou nemyslitelné, postupem se přece jen sblíží a stanou přáteli a právě dynamika jejich vztahu je to, co ovlivní veškeré další dění. Nicméně by asi byla chyba k seriálu přistoupit s tím, že si zde okamžitě utvoříte silné pouto k charismatickým hrdinům. Takhle jednoduše ti Šógun nedá prakticky nic.
V případě Blackthorna, jehož hraje ne moc známý Jarvis, se jedná o na první pohled neohrabaného, vulgárního a ne moc sympatického hrubiána. Zpočátku o něm navíc nevíme nic víc, než že nenávidí katolíky – náboženství zde hraje velkou roli, což je důležitá motivace, chybí ale další. Časem se však jeho linka zpřehlední, díky svým činům si získá respekt jak Toranagy, tak i své překrásné překladatelky Mariko (Anna Sawai) a postupem času se dostane pod kůži i divákovi. A byť jde do velké míry o archetypální postavu, Jarvisův herecký projev z ní pomáhá vytvořit přece jen něco unikátního – hrdinu proti vlastní vůli, jenž je však sám o sobě tváří v tvář všem politickým soupeřům na rozlehlé a komplikované šachovnici zcela bezmocný. Právě on však pomáhá seriálu držet se nohama pevně na zemi a zachovávat si jistou autentičnost.
Oproti němu je Toranaga přesným opakem. Mistr intrik, který je přede všemi neustále o několik tahů dopředu, což je ovšem jeho jedinou výhodou, protože jinak se ihned zkraje ocitá v dosti svízelné situaci. Možná ještě zajímavější je však postava oné Mariko – ženy vystavené krutému osudu, jež touží po pomstě, jakou jí však může přinést jedině smrt.
Za zmínku pak jistě stojí i Kašigi Jabušige (Tadanobu Asano), jeden z Toranagových vazalů, jehož problém s loajalitou bijící se s jeho čestností nabízí poměrně zábavné momenty v jinak bezútěšném příběhu.
Epická výprava
Jednou z největších předností nového seriálu je pak zcela jistě výprava. Štve tě, jak všechny seriály vypadají stejně, jsou točeny před zeleným plátnem (nebo hůř, s Volume), takže ve výsledku vše působí ošklivě digitálně? Dřív se to alespoň mohlo svést na rozpočet, jenže dnes, kdy ceny seriálů často převyšují ceny filmů, zkrátka diváci očekávají to nejlepší. Dobrou zprávou je, že Šógun vypadá naprosto fantasticky.
Strhující záběry z plavby po moři střídají úžasné scenérie, záběry na důmyslně postavená města, exotickou krajinu, ale i veškeré interiéry doslova srší atmosférou skutečného středověkého Japonska, takže je zkrátka velmi snadné nechat se atmosférou seriálu pohltit a unášet.
Co se akce týče, ačkoliv se může Šógun chlubit gigantickým rozpočtem a skutečně masivním měřítkem, nějaké obří bitvy nečekej. K pár potyčkám a střetům zde dojde a jsou i expertně, a hlavně poutavě natočeny, meč je ale většinou až to poslední, po čem zkušení taktici jako Toranaga v boji sáhnou.
Ačkoliv se pak na seriálu vystřídalo více režisérů, kameramanů, a dokonce i hudebních skladatelů (hudba je dalším aspektem, který Šóguna posouvá o laťku výš nad současnou konkurenci), na jednotlivých epizodách to prakticky není znát. Přechody mezi nimi jsou ladné, i když binge materiál to zrovna není. Zde je totiž třeba zmínit, že celý seriál je namluven japonsky, a tak je jeho sledování – nejen kvůli těžkým tématům, ale právě i z tohoto důvodu – poměrně náročnou činností. Takovou, jež ovšem divákovu trpělivost odmění tím nejlepším možným způsobem.
Na Disney+ pak seriál nejspíš vyjde i s dabingem, potenciál na binge by tím pádem mohl zase o něco stoupnout.
Verdikt
Stejně jako my i první recenze na Rotten Tomatoes hlásí velkou spokojenost. Seriálu v době psaní svítí 100 % pozitivních recenzí s průměrným hodnocením 7,8/10. Asi pak chápeme některé výtky (úchvatné obrazy a duchaplné dialogy nejsou vždy podpořeny dějovými zákruty), ty naše by se týkaly určité zkratkovitosti ve vyprávění, především by se ale vázaly až k samotnému finále, o němž však nesmíme nic říct.
Zamrzela nás i menší role Nestora Carbonella coby Vasca Rodriguese, kterému stačilo jen pár scén na to, aby si jeho i dynamiku mezi ním a Blackthornem divák zamiloval. Kéž by dostal více prostoru a kéž by se lince s obchodními cestami a Portugalskem věnovali tvůrci o něco více. Zde to nebylo úplně cílem ani smyslem předlohy, pokud by ale skutečně chtěla stanice FX konkurovat popularitě Hry o trůny, prostor na to zde rozhodně byl/je.
Přesto je Šógun naprosto úchvatnou podívanou, která jakmile tě jednou chytne, už tě nepustí, a po deseti hodinách budeš odcházet jako nový člověk. S trochu bolavým srdíčkem, novým pohledem na život a smrt a především se šílenou dávkou respektu k historii, která je zde vskutku mistrovsky vykreslena. Tenhle výlet si prostě nesmíš nechat ujít.
Šógun dorazí už 24. února na Disney+.
