V rozhovoru pro Refresher mluví Julie Jarešová o svých studiích ve Skotsku a na Cambridge i o filmové materialitě, tedy přístupu, který popsala v eseji, za kterou v Británii získala prestižní akademické ocenění.
Julie odešla za studiem na britské ostrovy po maturitě před necelými pěti lety. Absolventka pražského gymnázia nejdřív zamířila do Saint Andrews, univerzitního městečka na východě Skotska. Na magistra potom pokračovala na Cambridge. „Když jsem přišla z českého gymnázia do Skotska, měla jsem pocit, že vím spíš obecné znalosti, tedy výuku v rozsahu všeobecného gymnázia. Vůbec jsem ale třeba neuměla napsat souvislý text,“ říká Julie. Zahraniční studium ji ale naučilo skvěle psát, i proto nedávno vyhrála prestižní oborové ocenění.
O čem je esej, za kterou jsi získala ocenění od britské filmové a filmovědní asociace BAFTSS (The British Association of Film, Television and Screen Studies)?
Pojednává o umělcích, kteří se zajímají o radioaktivní znečištění po nukleární katastrofě v roce 2011 ve Fukušimě a pořizují fotografie a videa, ale takovým způsobem, že pohřbívají filmový materiál. Filmový papír nebo pásmo zakopou pod zem a nechají tak finální obraz vzniknout reakcí radioaktivních částic, které reagují s fotosenzitivní emulzí. Filmové materiály radioaktivita ovlivňuje podobně jako naše těla. V eseji se zajímám také o to, co může v téhle debatě nabídnout nový materialismus a jak díla můžeme vnímat jako něco, co ovlivní lidské vnímání místa a času.
Poté, co fotografie vystaví, mě také zajímá, jakým způsobem jsou díla vnímaná. Vzniknou totiž taková barevná pole, která jsou označována jako krásná. Tohle označení pak může být další maskou, za kterou se skrývá naše přehlížení environmentálního znečištění. Nebo to taky můžeme vnímat jako jediný způsob, jak se mu stavíme čelem, jelikož radioaktivní znečištění je něco, co je pro nás neviditelné a časově funguje na úplně jiné úrovni, protože rozklad radioaktivního materiálu trvá šíleně dlouho. Díla tak mají schopnost nabourat, jak vnímáme sami sebe a svou současnou situaci.
To je neobvyklé téma, jak ses k něčemu takovému dostala?
Teď studuju na univerzitě v Cambridge obor, který se jmenuje Film and Screen Studies. To je magistr, ale tuhle esej jsem psala jako jednu ze svých bakalářských prací ještě na univerzitě v Saint Andrews, kde jsem studovala dějiny umění a film, což byl dvojoobor. Esej vznikla v tomhle kontextu. Moje profesorka, která práci vedla, doporučila, abych ji přihlásila do soutěže. Hrozně mě podpořila a napsala mi i referenci.
Zmínila jsi Cambridge. Jak vypadá studium na tak známé univerzitě?
Je to hodně náročné. Máme spoustu esejí, hodně psaní. Člověk musí být hodně rozepsaný a zvyknout si na to, že musí opravdu rychle zformulovat svůj vlastní argument a svůj vlastní názor na věci, ale co mi vlastně hrozně pomáhá toho dosáhnout, jsou takové týdenní schůzky s profesorem, tzv. supervisions, kde máš vždycky svého vlastního profesora, který se stará o tvou esej, takže s ním můžeš mít týdenní konzultace, což je super.
Jak se tam cítíš?
Jsem mezinárodní student, takže vlastně hodně zapadám do mezinárodní komunity, která je neuvěřitelně vřelá. I profesoři jsou mezinárodní, takže vůbec necítím – což se občas proslýchá –, že je to tu nepříjemné, uzavřené prostředí, do kterého se těžko proniká. Ale to se mi naštěstí ještě nestalo, takže se cítím dobře. Ale je to náročné, musím toho hodně obětovat. To je myslím na každém člověku, aby se rozhodl, co mu stojí za to a co už ne. Myslím si, že koho baví obor, který studuje, tak je to tady pro něj úplně ideální místo.
V čem se to liší od tvého bakaláře ve Skotsku a od vzdělání v Česku?
Ve srovnání s Cambridge bylo Saint Andrews hodně jiné. Byl tam méně individuální přístup, měli jsme tam více společných seminářů, takže výuka probíhala více ve skupině než individuálně. Možná to také bylo tím, že tam jsem dělala bakaláře a tady už dělám magistra, ale myslím si, že tady na Cambridge máš i na bakaláři hodně individuální přístup.
Co ti pro to dalo tvé bakalářské studium?
Saint Andrews mi dalo neuvěřitelně moc. Když jsem tam přišla z českého gymnázia, měla jsem pocit, že vím spíš obecné znalosti, tedy výuku v rozsahu všeobecného gymnázia. Vůbec jsem ale třeba neuměla napsat souvislý text. Nebo souvislý ano, ale takový rozplizlý! Také pro mě bylo těžké kritické přemýšlení a zvyknout si na to, že konstruuješ svůj vlastní argument na nějakou problematiku. To pro mě bylo úplně nepředstavitelné. Saint Andrews mi tohle dalo hned v prvních dvou měsících, kdy to ale byl velký šok, rána, setkala jsem se se svojí neschopností.
Video o oboru filmových studií, která jsou i Juliiným oborem.
Jak to vypadalo?
Rychle jsem se to naučila, také díky profesorům, kteří tam jsou neuvěřitelně podporující. Dají ti opravdu hodně, to byl největší přínos, ale také možnost studovat více předmětů najednou. V tom jsou Saint Andrews a skotské univerzity obecně hodně výjimečné. Nemusíš studovat jeden obor, ale první dva roky máš třeba klidně hned tři různá zaměření. Já jsem měla komparativní literaturu, angličtinu, zmíněné dějiny umění a film, takže jsem si to zkombinovala a pak jsem si mohla vybrat. To je za mě moc příjemný přístup ke vzdělávání.
Jak ses pak na škole dostala ke zmiňované filmové materialitě?Na Saint Andrews jsem potkala profesorku Kirsty Sinclair Dootson, která tam vedla seminář filmová materialita. Ten hodně inspiroval můj přístup v eseji, ale i můj současný přístup. Definoval, jak jsem začala přemýšlet o filmu a fotografii. Například jak jsou potřebné nerostné suroviny a materiály, třeba želatina, abychom mohli natáčet filmy nebo fotit na analog, ale samozřejmě i nerostné suroviny, které vyžadují naopak digitální technologie.
Je to nový akademický přístup, ta profesorka je neuvěřitelně průkopnická. Právě bez její podpory a přístupu k literatuře by esej nebylo možné napsat, proto to byla neuvěřitelná zkušenost.
Juliina vyučující Kirsty Sinclair Dootson na jedné ze svých přednášek.
Díky ocenění ses dostala i na konferenci od BAFTSS. Jaké to bylo?
Ta cena je fakt neuvěřitelná, vůbec jsem to nečekala, protože jsem esej napsala, když jsem studovala na bakaláři. V mé kategorii byli i magisterští studenti a studentky, takže jsem si říkala, to je jasné, taková obrovská konkurence. Jejich práce byly fakt neuvěřitelné. Získala jsem druhé místo, což jsem opravdu nečekala.
Co pro tebe tedy ocenění znamená?
Organizace, která ceny uděluje, je výjimečná tím, že kategorii pro bakalářské a magisterské studenty vůbec otevřela. Ukazuje to posun k uvedení pozornosti k bakalářským a magisterským studujícím, kteří tolik nemají možnost zviditelnit svou práci. Myslím, že je to super, když něco napíšeš, myslíš, že si to přečtou jeden dva profesoři, a pak nakonec můžeš skončit na takhle úžasné konferenci, soutěži. Myslím, že je skvělé, že se oceňují už studenti, kteří si dělají bakaláře nebo magistra.
Ve volném překladu Britská asociace pro filmová, televizní a screen studia (zkráceně také BAFTSS) je organizace, která sdružuje akademické profesionály*profesionálky v oblasti filmových věd. Mimo jiné uděluje prestižní ocenění za výzkum a publikace. Právě toho pro bakalářské a magisterské studenty se zúčastnila i Julie Jarešová, která získala druhou cenu. Díky nominaci se mohla zúčastnit i akademické konference od stejného sdružení, což se obecně v akademickém světě povede jen výjimečným bakalářským studujícím.
A jak ses tam cítila?
Ocenění mě motivovalo na konferenci vůbec jet. Myslím, že konference jsou většinou navštěvované až doktorandskými studenty. Takhle jsem si ale řekla, proč ne? Jako studentka magistra už bych přece mohla. Přineslo mi to hrozně moc. Naučila jsem se pohybovat se v akademických kruzích a bavit se s lidmi, kteří už mají velké množství zkušeností s psaním akademických článků. Je to úžasné popostrčení k tomu, aby si i bakalářský nebo magisterský student či studentka mohl věřit mezi profesionály.
Je úžasné ocenit práci, která je napsaná na jeden seminář. Hrozně mi to otevře akademický prostor, který může být hrozně limitovaný a zavřený lidem, kteří normálně nemají přístup k podobným cenám a konferencím, takže super! Je to pro mě i motivace pokračovat, přestože akademický svět ve Velké Británii trošku chátrá. Hodně se propouští, jsou velké cuty fundings (snížení financí, na kterých jsou výzkumy závislé, pozn. red.), takže ty podmínky nejsou ideální, hlavně pro profesory, kteří fungují na hrozných pracovních úvazcích. A to, že se tahle organizace rozhodla podpořit i studenty, kteří jsou důležitými členy akademického prostoru, je skvělé.
