Na pokoření celého Německa stačil pár běžeckých bot
Nacistické Německo, jako jedna z nejvíce prosperujících zemí Evropy a světa hostila v roce 1936 Olympijské hry. Je to až tragické, že režim, který vyvolal největší válku v dosavadních dějinách, organizoval sportovní svátek na oslavu míru. Hitler a jeho kumpáni přitom už věděli, že vypuknutí další války je jen otázka času. Pro nacisty to však byla otázka prestiže. Rasová politika nepustila, a tak bylo důležité ukázat nadřazenost árijského plemene celému světu. Jak se říká, člověk míní, ale Pán Bůh mění, a tak se i v Berlíně zrodila hvězda, která měla z Hitlerova pohledu jedinou chybu - nebyla bílá.
Jesse
James Cleveland "Jesse" Owens se narodil 12. září 1913 v Oakville ve státě Alabama. Pocházel z chudé rodiny bývalých otroků. Jesse byl nejmladší z deseti dětí. Jeho otec pracoval jako dělník, ale když bylo Jessemu 9 let, otec přišel o práci, a tak se celá rodina přestěhovala do Clevelandu v Ohiu. Tam byly podmínky o něco přijatelnější a navíc tam nepanovala až taková tvrdá rasová segregace jako na jihu Spojených států. S tímto obdobím se pojí i Jesseho nové jméno. Ve škole, když ho učitelka vyvolala, aby se představil, odpověděl, že se jmenuje JC (James Cleveland). Pro silný jižanský přízvuk mu však nebylo dobře rozumět a tak všichni slyšeli "Jesse". Toto nedorozumění způsobilo, že jedna z největších sportovních legend americké historie je známá spíše pod přezdívkou než pod vlastním jménem.
Mladý Owens chodil v Clevelandu do školy, ale přitom se snažil pomoci rodině, jak se dalo. Otec a starší bratři pracovali v místní ocelárně, ale Jesse si přivydělával různými pomocnými pracemi. Roznášel letáky restaurací po městě nebo pomáhal v kuchyni těchto podniků. Už během studia měl zájem o aktivní sport a brzy si ho i všimli, jako velmi rychlého a talentovaného sprintera. Po nástupu na střední školu začal aktivně trénovat pod dohledem Charlese Rileyho, kterému Jesse přisuzoval své úspěchy i později. Na střední škole se seznámil i se svou budoucí manželkou - Minnie Ruth Solomon - se kterou měl tři dcery.
Jesseho sportovní kariéra poměrně rychle stoupala, což vzhledem k americké rasové nesnášenlivosti nebylo úplně normální. Přesto se jeho talent a rychlost nedali přehlížet. Kam přišel, tam způsobil obrovské změny a téměř vždy se kvůli němu přepisovaly tabulky rekordů. Ještě během střední školy vyrovnal světový rekord ve sprintu na 100 yardů (91 m) - 9,4 sekundy. Dařilo se mu i ve skoku do dálky a také ve skoku do výšky, ale jeho hlavní předností byl sprint. Trenérům i organizátorům bylo jasné, že jde o neskutečně talentovaného sportovce, který by mohl Spojené státy proslavit i za hranicemi. V roce 1935 vyhrál čtyři vrcholné akce (a vytvořil nebo vyrovnal několik světových rekordů - dokonce v průběhu jednoho dne) a rovněž tak v roce 1936, čímž se kvalifikoval na Olympiádu v Berlíně. Tam nakonec posbíral stejný počet medailí.
Německo
Situace v Evropě se začala výrazně komplikovat a pravicová hnutí získávala stále více popularity. Fašistické Itálii se podařila invaze do Etiopie, což bylo na Apeninském poloostrově vnímáno jako návrat Římského impéria. Etiopie představovala pro Italy a jejich národní hrdost obrovský úspěch a nikdo na nezamýšlel nad tím, že tato africká země je pro Itálii a jeho ekonomiku spíše přítěž. Nacistické Německo se zase zmocnilo oblasti Porýní, která byla od první světové války demilitarizovanou zónou. Wehrmacht si zase ve velkém "zacvičil" ve Španělsku, kde probíhala občanská válka. Nacistická armáda se do této války oficiálně zapojila pouze jako poradce, ale množství německé techniky a také jednotek svědčilo o tom, že německé vrchní velení vnímá španělský konflikt jako ideální prostor pro získání vojenských zkušeností. Nacistická strana byla u moci už tři roky a Hitler měl v plánu představit světu nové Německo.
Země, která se navzdory porážce v první světové válce dostala ze všech problémů a je připravena zaujmout postavení ve světové politice, které jí (podle nacistů) právem patří. Olympijské hry byly ideální příležitostí, aby nacistická propaganda představila znovuzrozené Německo. Šéf propagandy - Joseph Goebbels - měl jasný cíl a tento cíl byl ve skutečnosti nadřazený nad všechno ostatní.
Dokonce ani samotná Olympiáda a její výsledky nebyly pro nacisty tak podstatné, jako bylo důležité to, aby si svět uvědomil, co Hitler dokázal za tak krátkou dobu. Oslavy největšího sportovního svátku byly ideální příležitostí pro plnění plánu. Hitler a jeho nohsledé si však umínili, že nejen výsledky, ale i jejich ideologie musí být prověřeny. I k tomu se náramně hodila sportovní událost, na které si měřili síly nejlepší z nejlepších. Němečtí sportovci měli dokázat, že árijská rasa je skutečně nadřazená všem ostatním. V školících programech nacistické strany byli důsledně vybráni sportovci a sportovkyně, kteří měli svou zemi reprezentovat na vrcholových akcích. Hlavně kolem Himmlera se pohybovalo množství ideologických architektů nacistického režimu. Himmler byl sám posedlý výzkumem a dokazováním, že árijská rasa je skutečně nadřazená všem ostatním. V strukturách SS byly vybudovány propracovaná cvičná střediska, kde důkladně vybírali, zkoumali a systematicky připravovali německé sportovce. Podobná centra byla i pro školení důstojníků SS nebo pro školení řádových vojáků, kde byli členové vyškoleni po stránce ideologické, ale také po stránce fyzické.
Olympijské hry 1936
Jak již bylo naznačeno, Letní olympijské hry 1936 byly pro nacistické Německo velmi důležité hlavně z hlediska propagandy. Přitom o tom, že se budou konat v Berlíně, se rozhodlo v roce 1931, tedy ještě před tím, než se Nacisté dostali k moci. Kandidátem na pořadatele byla ještě Barcelona, ale nacisté se rozhodli, že Olympiádu naplno využijí ve svůj prospěch. V Berlíně byl vystavěn nový olympijský stadion, který byl se svou kapacitou 100 000 míst největším na světě. Nacisté připravili i rozsáhlý komplex ostatních sportovních center. Připravili nejmodernější tělocvičny a cvičiště, ale také zajistili vše pro plynulý pobyt sportovců i diváků. Z organizačního hlediska byly Olympijské hry 1936 skutečně dokonale zvládnuté.
Nacisté si dali záležet i na využití nejmodernějších technologií. Byly to první hry, které byly vysílány do celého světa. Rozhlasové společnosti se předháněly v tom, kdo získá nejlepší místa na stadionu, a tak byl i přes mnohé výpadky a technické problémym přenos z Olympiády přenášen do rádií ve 41 zemích. Na stadionech byl rozmístěn i kamerový systém a záběry z akce se tak dostaly do tzv. filmových týdeníků (jakýsi předchůdce současných televizních zpráv). Goebbels si v propagandě her skutečně liboval a pověřil dokonce Leni Riefenstahlovou, aby zpracovala dokument z Olympiády. Riefenstahlová s nacisty již spolupracovala a právě objednávky od šéfa říšské propagandy byly pro německou umělkyni jedny z nejdůležitějších a nejčastějších. Připravila dokumentární film Olympia, který se vysílal ve dvou částech: 1. Festival národů a 2. Festival krásy. Riefenstahlová byla známá novátorskými prvky v stále mladém filmovém průmyslu a své pověsti nezůstala nic dlužna ani během Olympiády. Kameru, například, umístila na předem vybudovanou kolejnici při trati, která se pohybovala v rovině se sportovci. Tyto techniky jsou v současnosti zcela běžné, ale v roce 1936 to byly naprosto průlomové prvky moderního sportu a později i moderní kinematografie. Riefenstahlová kromě toho použila i podvodní kamery, aby mohla snímat i vodní sporty, což byl stejně průkopnický skutek. Rovněž využila mnohé nové techniky ve střižně, jako například zpomalené záběry, které jejímu dokumentárnímu filmu přinesly slávu a tento film patří dodnes do top kategorií průkopnických filmových snímků všech dob. Olympiáda v Berlíně v roce 1936 přinesla řadu takovýchto novátorských prvků. Dalším z mnoha byl běh z Olympie do centra nacistického Německa. Byl to v podstatě první běh s olympijským ohněm v historii. Berlínská Olympiáda tak byla první, která byla otevřena zapálením pochodně, jak je to zvykem dodnes.
Navzdory těmto novátorským prvkům byla sportovní událost oslavující mír a lidskost výrazně poznamenána nacistickým režimem, a tak se zapsala i do historie. Kromě již zmíněných propagandistických cílů nacistického vedení, měla Olympiáda i další (z pohledu nacistů) "praktické" omezení. V německém sportovním výběru nesměli pochopitelně působit Židé, Romové či jinak perzekuováni občané. Židé měli dokonce zakázán vstup na sportoviště a nesměli se nijak podílet (aktivně nebo pasivně, tedy jako diváci) na celém průběhu Olympiády. Nacistické složky se snažily Židy co nejvíce "uklidit", aby nebyly na očích hlavně členům zahraničních delegací a novinářům. Nechtěly samozřejmě dopustit, aby byl obraz znovuzrozeného Německa poznamenán jakýmkoli negativním dojmem, neboť o perzekucích Židů se již mluvilo po celém světě. Mnozí židovští sportovci z jiných zemí se rozhodli Olympiádu bojkotovat. Právě z toho důvodu byly po celém Berlíně odstraněny antisemitské nápisy "Židům vstup zakázán", ale jejich pohyb byl kontrolován zvýšeným počtem bezpečnostních složek.
Jesse a Olympiáda
Nacistická propaganda a společnost si doslova dělala posměch ze závodníků černé pleti a vysloveně považovali za ostudu pro národ, pokud se nějaká země spoléhala na sportovce "podřadné" rasy. Jesse se proslavil tím, že na této Olympiádě vyhrál 4 zlaté medaile a vytvořil nové světové rekordy (běh na 100 m, běh na 200 m, štafeta a skok do dálky) a také tím, že mu Vůdce národního socialismu údajně odmítl podat ruku a poblahopřát k vítězství. Obecně se uvádí, že Hitler zuřil, když afroameričtí sportovci na Olympiádě sbírali cenné kovy jako jablka ze stromu. Pro Spojené státy získali sportovci tmavé pleti celkem 11 medailí, z toho 4 byly Owensovy. Teorie o podřadnosti afroamerické rasy dostaly na těchto sportovních hrách výrazné trhliny a nacističtí ideologičtí vůdci museli zmírnit své vyjádření, aby se zcela nezesměšnili. Hitler prý odmítl přijmout a podat ruku Jessemu, protože on jako příslušník podřadné rasy, jednoznačně ponížil nejen německé závodníky, ale ponížil i celou rétoriku národního socialismu, což bylo mnohem podstatnější.
Některé zdroje však uvádějí, že Owens nebyl pro Hitlera až takový problém. Hitler odmítl přijmout již v prvních dnech amerického medailistu Cornelia Johnsona a blahopřál pouze německým sportovcům, čímž téměř zadělal na obrovský skandál. Olympijský výbor nacistického Vůdce upozornil, že nemůže takto degradovat některého sportovce. Hitler měl přijmout všechny nebo žádného sportovce. Sice zuřil, že ho členové výboru poučovali, ale bylo zřejmé, že Německo si nemůže dovolit skandál, a tak se údajně rozhodl, že nepřijme žádného vítěze.
Tím se v podstatě vyhnul i kontaktu s Jessem. Skutečně tak při předávání medailí nepřišli do kontaktu, protože Vůdce opustil stadion pravidelně před oceňováním vítězů téhož dne. O to vroucněji blahopřál německým závodníkům během audiencí ve svém sídle. Owens sám to však bral sportovně a na Hitlera nevzpomínal se zatrpklostí. V druhý den her, kdy nastupoval na svůj první závod, si zavzpomínal:
„Když jsem procházel kolem kancléře, tak jsem na něj mávl na pozdrav a on mávl mně. Myslím si, že v tomto byli novináři k Hitlerovi nespravedliví.“
Dokonce v roce 1960 vyšla na povrch informace, že celá problematika ohledně lidské a sportovní urážky byla uměle podporována po skončení války. Jistý novinář se koncem 50. let setkal s Owensem, který řekl, že Olympiáda byla jedním z nejkrásnějších okamžiků v jeho životě. Hitler mu údajně rukou skutečně potřásl a poblahopřál mu k výsledkům. Tuto událost prý zdokumentovali i novináři, ale společenská objednávka po válce chtěla ukazovat Hitlera pouze v negativním světle, a proto se jim více hodil obraz Vůdce, který zuřil nad vítězstvím černocha Owense. Tento model událostí se však oficiálně nepotvrdil.
Ve spojitosti s Jessem a Olympiádou je velmi podstatná ještě jedna událost. Asi nejtěžší závod, jehož se na hrách účastnil, byl skok do dálky. Jessemu se nedařilo správně odrazit, a tak měl nejeden zkažený pokus. Po letech si zavzpomínal, že to byl skutečně "den blbec", když se mu nedařilo téměř nic. V tom k němu přistoupil německý závodník Luz Long, který mu poradil, jak změnit rozběh. Jesse nakonec skočil nový světový rekord 813 cm.
Po Olympiádě
Sportovní odborníci se shodují, že Jesse byl jedním z mála sportovců, kteří by byli schopni soutěžit i se současnými závodníky, kteří se připravují podle moderních tréninkových postupů. Navzdory enormnímu talentu se Jessemu po návratu do vlasti dostalo slávy hodné Usaina Bolta jen naoko. Od současné sprinterské ikony se lišil v tom, že na něj nečekaly výhodné reklamní kontrakty a jiné možnosti, kterými by zlepšil svou finanční situaci. Důvodem byla silná rasová segregace ve Spojených státech. Jesse se tak vrátil do kruté reality americké společnosti. Při jednom z večírků, například, v honosném hotelu v New Yorku, který se konal na počest vítězů Olympiády, kde byl Jesse celkem pochopitelně největší hvězdou, musel navzdory všemu použít nákladní výtah.
Společnost nebyla ochotna změnit svůj segregační postoj ani v tomto případě. Jesseho dokonce odmítl přijmout prezident Roosevelt, což je v případě úspěšných sportovců dodnes běžná věc a jejich audience v Bílém domě je samozřejmostí. Jesse si po letech zavzpomínal:
„Všichni vzpomínali, že mi Hitler odmítl v Berlíně podat ruku. Když jsem se však vrátil domů, nemohl jsem si v autobuse sednout dopředu, protože jsem černý. Hitler mě neurazil, to Roosevelt mě ignoroval.“
Jesse se po Olympiádě živil jako údržbář, ale také jako "cirkusák", když pro peníze a pobavení lidí závodil s koňmi, psy nebo auty.
Změna nastala až po vstupu Spojených států do války, když se Jesse stal symbolem boje proti nacistům. Vystupoval v různých talkshow, reklamách a také v náboru americké armády. Měl z toho docela slušný příjem, díky čemuž si zajistil živobytí. Uznání prezidenta se mu dostalo až po válce. V roce 1955 ho prezident Eisenhower jmenoval za čestného ambasadora sportu. Jesse nadále vystupoval v různých diskusních pořadech a v rozhlase, ale postupně se na něj jako na hvězdu zapomínalo. Zemřel na rakovinu plic v roce 1980. Německý sportovec, který mu během zápolení v roce 1936 pomohl, zemřel v uniformě Wehrmachtu v roce 1943. Za své sportovní gesto získal posmrtně medaili od zakladatele olympijského hnutí Pierra de Coubertina.
