Podaří se našim dvěma zemím někdy zopakovat takový úspěch?
Už za pár dní se ve Francii rozhoří naplno boje o místo na fotbalovém výsluní. Evropský šampionát je příležitostí zazářit, a nebude na něm chybět ani Česko či Slovensko. Přesně před čtyřiceti lety se však stalo něco, na co si už dnes téměř nikdo nepamatuje, ale byl to největší úspěch naší reprezentace. Tehdejší reprezentace ČSSR totiž ovládla Euro 1976 a přivezla domů trofej, o jaké hráči do té doby (a také dosud) mohli jen snít. Jak k tomu došlo?
Nejprve se musíme vrátit do zmíněného roku 1976. Fotbal totiž tehdy vypadal úplně jinak než nyní. I když jsme měli několik hráčů vynikajících kvalit, nemohli jen tak přestoupit do Realu Madrid či Barcelony. V té době totiž stále vládl socialismus a samotný pobyt za hranicemi byl pro většinu hráčů svátkem. Nemluvě o jakýchkoli nadějích na přestup do západních velkoklubů.
Většina z nich tedy mohla na jakýkoliv přestup do atraktivnějších soutěží na západě zapomenout. To však mělo tu výhodu, že mnoho hráčů hrávalo spolu v domácích klubech. Tehdejší hvězdy naší reprezentace, kteří hráli na Slovensku, měli více prostoru na sehrání se a mnoho z nich hrávalo společně v klubech. Jen ze Slovanu tehdy reprezentovalo až 7 hráčů. Ti doplnili další skupinky z klubů jako Inter, pražská Dukla či Slavia.
Nesmíme zapomínat na to, že jádro tehdejší reprezentace tvořili Slováci. Ze základní sestavy finále jich bylo dokonce sedm (a osmý Jurkemik byl střídajícím hráčem). Špičce evropského fotbalu tehdy motal hlavy svými kličkami Marián Masný, legenda, kterou si dnes pamatuje opravdu málokdo. Ve své době však šlo podle pamětníků o jednoho z nejlepších křídelních hráčů v Evropě a možná i na světě.
Čtyřčlenná obrana byla také postavena na Slovácích - kapitánskou pásku si navlékl Anton Ondruš, na krajích operovali Pivarník a Čapkovič. Jediným zástupcem Spartaku Trnava byl záložník Karol Dobiaš, jeho kolega ve středu pole Jozef Móder byl zase hráčem Košic. Slovenská liga tehdy opravdu překypovala kvalitními hráči, z nichž velká část hrávala společně ve Slovanu. Z jejich souhry se tak dalo těžit i v národním mužstvu.
Samozřejmě, že významnou roli sehráli i hráči původem z Čech. Konec konců to, podle čeho si na tento úspěch občas vzpomeneme, předvedl ve finále záložník Dukly Bohemians Praha, Antonín Panenka. V útoku se k němu přidal i legendární Zdeněk Nehoda a velmi důležitým článkem sestavy byl i brankář Ivo Viktor. Bez nich by tento úspěch nebyl nikdy možný - nemluvě o trenérovi, kterým byl český mág Václav Ježek. Ten později trénoval dokonce Feyenoord Rotterdam či FC Curych.
Euro se v roce 1976 hrálo zcela jiným formátem, než ho známe dnes. Na závěrečný turnaj se kvalifikovala pouze čtyři mužstva, na která tak čekalo rovnou semifinále a později buď finále, nebo zápas o třetí místo. Hrály se tak jen čtyři zápasy. Cesta za pohárem tak byla značně kratší než dnes - bylo však neskutečně těžké se na turnaj kvalifikovat (Československu se to v devíti pokusech podařilo jen třikrát - vždy si však odnesli cenný kov).
Dalším problémem bylo, že na závěrečný turnaj se dostala jen opravdová špička. Ti nejlepší, kde neexistovala slabá mužstva a hrálo se úplně o všechno od první minuty. Týmy, které doplnily na turnaji ČSSR byly Nizozemsko, domácí Jugoslávie a obhájce trofeje, Západní Německo. Za Holanďany tehdy hrála dnes již zesnulá legenda a pravděpodobně nejlepší hráč své doby, Johan Cruyff. Jugoslávii hnaly dopředu tisíce domácích fanoušků. A Němci? Ti měli ve své sestavě hned několik superhvězd - od „Kaisera“ Beckenbauera až po gólovou mašinu Uliho Hoenesse.
Čechoslováky tak na Euru čekal velmi obtížný úkol. 16. června se na stadionu v Záhřebu měli setkat s Holanďany. Ti měli opravdu nabitý kádr a naši do zápasu nevstupovali v roli favorita. Ironií osudu však je, že v tomto zápase nevstřelili ani jeden gól - i přes výsledek 3:1. Kuriózním hrdinou se totiž stal kapitán Ondruš. V 19. minutě nádhernou hlavičkou usměrnil Panenkův přímý kop do brány - a o necelou hodinu později jen nešťastně přihlížel jak se míč po jeho zákroku kutálí do vlastní sítě. Naštěstí pro něj (a také pro všechny ostatní hráče a fanoušky), v prodloužení dokázali obranu Nizozemska rozebrat Veselý i Nehoda. Postup do finále byl na světě!
Ve finále nás čekalo Západní Německo, které také po prodloužení zdolalo Jugoslávii 4:2, když prohrávali už o dva góly. Hattrickem se v tom zápase blýskl Dieter Müller. Před zápasem se našim a Němcům dávaly vyrovnané šance - naše zdobil výborný týmový výkon v semifinále a i domácí publikum jim drželo palce. Na stadionu Crvene Zvezdy v Bělehradě finálovému zápasu přihlíželo přes 30 tisíc diváků. A že se bylo na co dívat - reprezentace ČSSR vedla totiž po gólech Švehlík a Dobiaše ve 25. minutě už 2:0! Střelec Müller se však opět ukázal a krásným volejem snížil na 2:1.
Přes hodiny hry naši reprezentanti hájili jednobrankový náskok a dařilo se jim to opravdu dobře. Němci však nejsou známi tím, že by se ve fotbalových zápasech spokojili s prohrou. Tak tomu nebylo ani 20. června v Bělehradě. V 89. minutě si na rohový kop naskočil nepokrytý Holzenbein a poslal míč za bezmocného Viktora. Tak jako všechny zápasy na tomto Euru, i tento šel do prodloužení. V něm však žádný další gól nepadl.
Penaltový rozstřel ve finále - to je vždy neuvěřitelná loterie, kde se hraje o to, kdo jako první ztratí nervy. Případně i o to, který brankář se vytasí s neuvěřitelným zákrokem. Naši reprezentanti však proměňovali jeden kop za druhým. Masný a Jurkemik s obrovským přehledem do pravého horního rohu, Ondruš do pravého dolního. Nehoda si dokonce dovolil vypálit míč přímo do středu, což však brankář Maier absolutně nečekal. Němci byli také suverénní - až do penalty Uliho Hoenesse. Ten bránu přestřelil.
Na bílý bod si po něm postavil míč hráč Bohemians Praha s nezaměnitelnými knírkem - Antonín Panenka. To, co předvedl, se stalo legendou. Jeho pokutový kop, který umístil do středu brány pomalým padáčkem rozhodl o tom, že Československá reprezentace vystoupila na fotbalový trůn tehdejší Evropy. „Vršovický dloubák“, jak ho nazýváme u nás, či jednoduše „panenka“ v zahraničí, se stal už navždy pojmem. Konec konců, Panenkovi a jeho penaltě jsme věnovali už i samostatný článek.
S pojmenováním Vršovický dloubák přišli českoslovenští novináři, protože Panenka působil v Bohemce, světové média mluvila například o padajícím listu a francouzští novináři přišli například s označením "fotbalový básník". Němci cítili křivdu, že v rozhodujícím okamžiku si z nich Panenka udělal legraci, avšak samotný brankář Západního Německa to při pozdějších setkáních s Panenkou vždy vzal s úsměvem při společném vzpomínání na šampionát.
Napodobit takovéto provedení pokutového kopu zkouší od té doby mnoho hráčů a některé vyšly opravdu excelentně. Zidane si tuto parádu dovolil ve finále Mistrovství světa proti Itálii, Sanchez nedávno ve finále Copa América, svou genialitu předvedl například i Pirlo, no a Messiho penaltu považuje samotný Panenka za tu úplně nejlepší, ještě lepší než jeho. U mě osobně však vyhrává originál, protože s tím přišel jako první, a to hned při nejdůležitějším okamžiku jeho kariéry.
Sám velký Zidane si troufl dokonce ve finále MS
K elegánovi Pirlovi taková penalta prostě pasuje
I Lionel se přidal a nezklamal
Finále Copa America? Pre Alexise žádný problém
Není však každý den posvícení
Panenka a jeho penalta se stali synonymem odvahy v momentě, kdy jde o všechno. Nic podobného si nikdo před ním nedovolil předvést - nemluvě o důležitosti situace, kdy se k tomuto kopu odhodlal. Po něm se o tuto penaltu pokoušelo obrovské množství hráčů. Messi, Zidane, Totti a další fotbaloví velikáni vzdali tímto způsobem hold záložníkovi, který tuto penaltu trénoval již několik měsíců před turnajem a byl rozhodnutý, že ji použije, pokud se k penaltě dostane. Je však něco zcela jiného zkoušet si to na tréninku (s brankářem Dukly se sázeli o horalky a pivo, jak sám říkal později) a ve finále Eura.
Snad pro všechny zúčastněné fotbalisty v dresu ČSSR se jednalo o největší úspěch jejich kariéry. Naše tehdejší reprezentace už měla na svém kontě třetí místo z Eura o 16 let dříve a tento výkon zopakovala i na Euru 1980. Po rozdělení na dvě země se České republice podařilo postoupit ještě do finále v roce 1996 - tam však již sjednocenému Německu podlehli v prodloužení . Do semifinále se jim podařilo proniknout i před dvanácti lety, tam však podlehli pozdějším překvapivým vítězům z Řecka.
A Slovensko? To se v éře samostatnosti na Euro dostalo až letos. Co tam na naše sousedy čeká? Především náročná skupina s Anglií, Walesem a Ruskem. 40. výročí finálového úspěchu připadá na den, budou jejich hráči bojovat o postup proti Angličanům - a jak lépe vzdát hold legendární výhře, než přidat další?
