Titanfall s číslovkou 2 je konečně tady a my se robotickému kolosu důkladně podívali do plechové tlamy na zoubek. Jak se tedy nová hra studia Respawn Entertainment povedla?
Před dvěma lety jako burácivý dopad kovového kolosu po střemhlavém letu z nebe rozechvěl půdu pod nohama fanoušků herních stříleček akční titul s vše vypovídajícím názvem Titanfall, pod který se podepsali bývalí členové týmu Infinity Ward, původní tvůrci her ze slavné FPS série Call of Duty. Debut relativně mladého studia Respawn Entertainment dokázal díky své originalitě a zábavné dynamické hratelnosti překonat už i tak nemalá očekávání stran jak kritiků, tak i samotných hráčů a úspěch zaznamenal i po komerční stránce. Není proto divu, že si pro nás autoři nakonec upekli také pokračování, a ačkoliv mohl leckdo nabýt pocitu, že již ví, co od hry může očekávat, tvůrcům se daří hráče mile překvapit snad ještě více než v případě prvního dílu. Titanfall 2 jasně dokazuje, že v diskuzi o kandidátech na akční hru roku má rozhodně co říci a všechny případné pochybovače je připraven zadupat mechanickýma hnátama hluboko do hlíny.
Recenzování hry proběhlo na verzi pro konzoli PlayStation 4 a všechny níže přiložené screenshoty pocházejí z vlastního hraní
Singleplayer
Jednou z výrazných novinek oproti prvnímu, ryze multiplayerovému dílu je příběhová kampaň pro jednoho hráče a ano, zde je možné vznést námitku, že jakýsi pokus o vyprávění děje se objevoval již v jedničce, ovšem zatímco tehdy se jednalo spíše o soustavu docela obyčejných týmových zápasů poslepovaných animačními sekvencemi, zde již můžeme hovořit o zcela plnohodnotné, samostatně stojící složce hry.
Hráč se ocitá v kůži Jacka Coopera, pěšáka Milice, jehož touhou je stát se jednoho dne certifikovaným Pilotem, tedy speciálně vycvičeným vojákem se schopností ovládat hřmotné a po zuby ozbrojené bojové exoskeletony. Jeho výcvik je však náhle přerušen útokem znepřátelené korporace IMC a dřív než se naděje, už se dere ven z havarovaného modulu na planetě Typhoon přímo do žáru bitvy. Po víru rychlých událostí je Cooperovi záhy přidělen Titan jeho velitele, osobitý plecháč s označením BT-7274, který bude hráče doprovázet až po zbytek hry, v níž se ve zkratce (SPOILER ALERT) snažíte zabránit zničení domovské planety své frakce.
Nemá smysl nesměle přešlapovat nad horkou kaší, skočme proto do ní rovnou po hlavě - příběh jako takový je v mých očích jednoznačně největší slabinou celé kampaně. Hlavní zápletka je krajně nenápaditá, většina kladných i záporných postav je zcela zaměnitelná a vyprávění je dosti nepřehledné, takže se v jednom kuse budete sami sebe tázat, co to přesně děláte, kdo že má vlastně být tady ten a tamhleten neřád nebo o co tady sakra vůbec jde. Slabému scénáři navíc nijak nepomáhá ani bezduchý protagonista, který může zároveň sloužit jako takřka bezchybná ukázka generického amerického hrdiny.
Naproti tomu titul nejzajímavější postavy v rámci celé kampaně si paradoxně nezaslouží nikdo jiný víc než hráčův robotický pobočník BT, jehož suchý humor a osobité charisma si snad ani nelze nezamilovat. Býtý vám jednoduše velmi brzy přiroste k srdci a stane se z něj zčásti i kus vás vlastních. Je skoro až s podivem, s jakou bravurou se autorům daří postupně budovat pouto mezi člověkem a strojem, které navíc působí natolik nenuceným, přirozeným dojmem. K tomu přispívají také nově přidané dialogové volby, které ačkoliv nemají pražádný vliv na jakékoliv herní události (děj je od A do Z lineární), umožňují hráči do jisté míry tvarovat a prohlubovat vztah mezi protagonistou a jeho věrným Titánem, případně se díky nim můžete dozvědět něco málo o daném prostředí některého z levelů, v němž se zrovna nacházíte.
To nás hezky plynule přivádí k největšímu kouzlu kampaně pro jednoho hráče, kterým jsou právě jednotlivé úrovně a s nimi spojená fantastická pestrost jejich obsahu. Každá z nich totiž oplývá vlastní unikátní atmosférou a na hned několika místech autoři hráči nečekaně představí zcela nový fantastický herní prvek, jen aby zanedlouho zase nadobro zmizel a posléze jej nahradil opět další. Tvůrci se tak ani v nejmenším nezdráhali vystřílet nábojový pás plný senzačních nápadů, přičemž v podstatě s každým z nich se trefili přímo do černého a hratelnost se díky tomu daří udržovat neustále svěží a nesmírně zábavnou. Jedním z kouzel je však nechat se jimi takříkajíc zaskočit z nedbalkách a nedovolil bych si vás tudíž o toto potěšení připravit. Dodám snad jen tolik, že zejména jedna z misí (po dohrání jistě budete vědět, kterou mám na mysli) mi s ohledem na svůj víceméně jednoduchý princip, ale geniální provedení zůstane v paměti vyrytá ještě opravdu dlouhou dobu. Za vyzdvižení pak stojí také nadmíru dobře provedený level design, který vás nepřestane udivovat snad v žádné z devíti úrovní.
Prim zde hraje intenzivní akční hratelnost, kterou se daří výtečně dávkovat s jednoduchými, ale zábavnými platformovými puzzly, při nichž hráč využívá pro hru charakteristický wall-running (běhání po zdi) kombinovaný s double-jumpem (dvojitým skokem). Základní ovládání postavy, které se na první pohled může zdát trochu komplikované, mi až překvapivě rychle přešlo do krve a prakticky okamžitě si hráč zvykne i na ovládání Býtýho, kterého si taky užijete dostatek. Na poli různorodosti obsahu a atmosféry jednotlivých úrovní tedy Titanfall 2 naprosto exceluje a po stránce hratelnosti nelze kampani takřka zhola nic vytknout.
Prostor pro zlepšení je však patrný v oblasti umělé inteligence. Ta vám sice vzhledem k vysokému počtu nepřátel v určitých situacích může nehezky zavařit, na druhou stranu však bystrost obyčejného nepřátelského vojáka je na zhruba srovnatelné úrovni s průměrným IQ příznivců Martina Konvičky. Tupá AI sice možná přispívá k větší plynulosti průchodu hrou, zůstává však pravdou, že trochu více péče by jí neuškodilo a to samé platí také o soubojích s bossy, u nichž jsem v závěru zaznamenal až nepřirozený nárůst obtížnosti, který hráče může nepříjemně vykolejit. Postupná eskalace náročnosti v rámci kampaně je samozřejmě v pořádku, nicméně jsem toho názoru, že by se tak mělo dít (minimálně v tomto typu hry) pozvolna po postupně stoupající křivce, nikoliv skokově. Po zohlednění celkové úrovně výzvy na střední, doporučenou obtížnost (Regular) jsem však s prací autorů spokojený, neboť hra v tomto ohledu neklade hráči do cesty žádné zbytečně velké překážky, ale současně se nebojí potrestat přílišnou ledabylost a neostražitost.
Opravdová challenge pro flagelanty toho nejhrubšího zrna však přichází až na nejvyšší obtížnosti (Master), kdy vás hra doslova nutí být neustále v pohybu a při běhání po zdi či skákání z jedné na druhou neustále kropit kulkami a zásobovat granáty jednotky pod vámi. Jakmile ale zalezete za překážku s úmyslem ostřelovat ze zálohy, nepřítel v přesile vás bleskurychle nekompromisně potrestá smrtí po dvou, třech rychlých zásazích. Zde nemohu opomenout jednu další potěšující skutečnost, a sice že umírání zde naštěstí není doprovázeno zdlouhavým a otravným načítáním, hra vás tedy po smrti na bojišti znovu vzkřísí v poměrně krátkém okamžiku.
Chválou koneckonců nebudu šetřit ani na celkové technické zpracování titulu. Zatímco u některých her je zážitek narušován známým neduhem v podobě frameratu, který se kymácí a kolísá jako Miloš Zeman nad korunovačními klenoty, Titanfall 2 běží v 60 snímcích za sekundu nádherně plynule bez jakýchkoliv viditelných propadů, a to i v poměrně na efekty bohatých a živých scénách. O něco méně lichotivé jsou však dva případy, u nichž mi hra spadla (poprvé tomu bylo přímo během hry, podruhé při loadingu). Pro Titanfall 2 autoři zvolili Source engine (na němž běžela i původní hra) a je dlužno říci, že po grafické stránce je na novém dílu evidentní, jak moc mu prospělo odpoutání od předchozí generace konzolí a ačkoliv hra v tomto směru nepatří k tomu nejlepšímu, co současný trh nabízí, líbivou vizuální stránku jí nelze upřít. To obzvlášť, pokud vnímáte prostředí během rychlého pohybu jako celek, jakmile se ale zastavíte a začnete zblízka detailněji zkoumat některé textury, dvakrát nadšení zrovna nebudete.
Od začátku nové hry jsem se k závěrečným titulkům dostal přibližně po 6 hodinách, což vskutku není mnoho. Krátkou herní dobu kampaně a její méně vydařený příběh ovšem kompenzuje vynikající hratelnost, která vrhá do temného stínu všechna případná negativa, nad nimiž nakonec po dohrání hry ještě sami rádi mávnete rukou. V konečeném důsledku si ani nemyslím, že by 6hodinová kampaň měla být čímkoliv zahambujícím, pakliže je nabitá natolik fenomenální variabilitou a různorodostí co do atmosféry, level designu a zábavného gameplaye jako právě Titanfall 2. Mít o pár hodin navíc, s čistým svědomím hru doporučím i někomu, kdo má zájem výhradně jen o singleplayerový zážitek, v tuto chvíli bych však takovému hráči navrhl chvíli vyčkat, než trochu opadne cena. Jak ale všichni dobře víme, Titanfall 2 je především o multiplayeru, pojďme se tedy podívat, jak moc byli autoři úspěšní v této oblasti.
Multiplayer
Hned zkraje můžu předeslat, že chyby v multiplayeru se hledají náročně jako článek Ferdinanda Peroutky v historických archivech. Na rozdíl od něj však zdá se přeci jen existují, ačkoliv se jedná jen o nepatrné drobnosti, které jsou opět naprosto zastíněné pyramidou kladů. Ve hře pro více hráčů totiž teprve začíná ta pravá destruktivní a adrenalinová zábava.
Multiplayer nabízí celkem osm módů, z nichž tím nejvýraznějším je novinka pro sérii nazvaná Bounty Hunt a jde v ní přesně o to, co název říká, lovení kořisti. Za zabíjení nepřátelské umělé inteligence získáváte finanční odměnu a když se po konci vln na mapě otevřou dva bankovní terminály, máte za úkol své dolary do jednoho z nich vložit. O to samé se však pochopitelně snaží i hráči z opačného týmu a když vás někdo odkrádluje ještě před uložením svých těžce nastřádaných peněz, o polovinu z nich zkrátka přijdete, což se obzvláště při vyšších částkách dá vnímat jako poměrně neúměrný postih, díky tomu je ovšem vyvíjen žádoucí nátlak na hráče, aby si bezmyšlenkovitě nehrál na hrdinu a raději pomohl svému týmu ve snaze naplnit banku vítěznými pěti tisíci dolary.
Mezi další režimy patří již dobře známý Attrition, čili klasický death-match a jeho o titány ořezaná variace Pilots vs. Pilots, dále obligátní Capture the Flag nebo o něco více takticky zaměřený Last Titan Standing. Za zmínku stojí také netradiční Coliseum, v němž proti sobě tváří v tváři stanou dva hráči v malé kruhové aréně. Každý z gladiátorů disponuje totožnou výbavou a komu prvnímu se podaří protivníka zlikvidovat celkem třikrát, odchází jako vítěz. K tomuto zápasu jsou zapotřebí speciální „vstupenky“ na jedno použití, případně poplatek ve výši 10 jednotek místního platidla, které můžete získat jako odměnu u běžných módů (koupit si nic za reálné peníze není možné, hra neobsahuje žádné mikrotranskace).
Pokud jsem mluvil o intenzivní hratelnosti již v rámci singleplayeru, hra pro více hráčů vás vtáhne do víru snad ještě dvojnásobně větší akce, kde pravidlo „zastav a nepřežiješ“ dostává ten pravý význam. Mít přesnou mušku je zde jen polovinou úspěchu, neméně důležitým faktorem je totiž také zdokonalit se v pohybu a díky kombinaci wall-runningu a double-jumpu plně využívat vertikalitu map, které tím pádem přestávají být jen pouhou kulisou a stává se z nich podstatná součást hratelnosti a právě za tímto účelem jsou lokace výborně navrženy, vyznačují se dostatečnou členitostí a zároveň jsou skvěle intuitivní (možná jen s výjimkou mapy Complex, která mi přišla docela fádní).
Už i z tohoto důvodu je vhodné se nevrhnout ihned po koupi hry přímo do multiplayeru, ale zahrát si nejdříve kampaň, kde získáte zkušenosti se základy pohybu, respektive celkového ovládání, které pak ve hře pro více hráčů budete jen dále zdokonalovat a posouvat na vyšší úroveň. Znalci prvního dílu mají v tomto ohledu samozřejmě výhodu, ovšem nováčci do série mohou mít mezi ostřílenými hráči zpočátku problém, základní průprava herními mechanismy v kampani je tedy potom na místě. A ačkoliv je tento rozdíl mezi začátečníky a zkušenými harcovníky na bojišti místy dosti markantní, jedním dechem se sluší dodat, že osvojení si základních principů je opravdu snadné, stát se přeborníkem však už vyžaduje dlouhé hodiny cviku.
O to víc je pak potěšující, když se vám podaří nějaké skutečně výstavní kombo. Za doprovodu mohutné exploze se katapultujete ze svého titána, zneviditelníte se, v letu zasypáváte potyčku pod vámi pod vámi granátometem, dopadnete za záda nepřítele, rozběhnete se po zdi, z ní přeskočíte na druhou, z ní zas na hřbet soupeřova titána, vytáhnete mu baterii, rozběhnete se po zdi, z ní přeskočíte na druhou, potyčku pod vámi zasypáváte granátometem a tak dále a tak dále. V podobném zběsilém duchu se nese většina zápasů a navzdory tomu, že se výše popsaná akce může jevit jako příliš chaotická, souboje zůstávají krásně přehledné.
Tím se dostáváme k jedné z novinek, kterou jsou právě zmíněné baterie a jejich kradení. Titáni, jejichž počet se z původních tří rozrostl na šest (nové výbavy dávají více prostoru k nalezení stylu, který hráči vyhovuje nejvíce), jsou ve svém základu o něco chatrnější než dříve a zbrklost vás o vašeho kovového mazlíčka může velmi záhy připravit. Pokud se vám ale podaří naskočit na záda Titána nepřítele a po krátkém rodeu jej oloupit o zeleně zářící baterii, můžete ji následně u svého stroje použít jako bonusový štít. Stejným způsobem ale o baterii zase můžete přijít, takže hrozbu pro hráče v obrněném kolosu nepředstavuje pouze jemu rovný Titán, ale i běžný Pilot. Princip baterií kromě toho také v některých situacích povzbuzuje důraz na týmovou hru, jelikož když pobíháte po mapě s jednou baterkou v zásobě a vidíte, jak Titán spoluhráče dostává na frak, může na něj naskočit a baterku do něj zasunout, čímž mu dáte šanci na přežití. Mně samotnému to párkrát v boji významně pomohlo.
Mezi další výrazné novinky patří takzvané Boosty, které vašemu Pilotovi krátkodobě propůjčují speciální bonusy (větší damage u prim. a sek. zbraní, vidění skrz zdi, blokování radaru nepřátel...). Tento systém tak vystřídal dřívější Burn Cards, které fungovaly na podobném principu.
Změn se dočkal také systém levelování postavy, který se nyní neodvíjí od zkušeností, ale různých zásluh v boji (dokončení zápasu, výhra, dobrý výkon...). Zvyšování úrovně postavy vám pak tradičně odemyká například nové zbraně, kosmetické doplňky a samozřejmě Boosty. Neplatí však, že nově odemčená zbraň je automaticky lepší než ta dosavadní. Klidně můžete navěky věků zůstat u základní útočné pušky a přesto nebudete v nevýhodě. Díky dobrému vybalancování zbraňového arsenálu totiž nově odemčené zbraně slouží spíše k tomu účelu, aby si každý hráč našel takový kousek, který přesně odpovídá jeho hernímu stylu a společně s různými třídami postavy, Boosty a dalšími doplňky se dají vymýšlet poměrně kreativní kombinace. Zamrzí snad jen fakt, že sniperky jsou stále prakticky nepoužitelné, jelikož trefit s nimi někoho, kdo neustále skáče ze zdi na zeď a přitahuje se hákem z místa na místo je těžší než trefit s pomocí flusačky kokainem povzbuzenou mouchu v letu.
Mělo by být tedy patrné, že nejrůznějších novinek se multiplayer dočkal požehnaně a není tedy divu, že již nyní se ze všech stran ozývají ohlasy, podle nichž se již tak kvalitní hra pro více hráčů stala ještě lepší snad v každém směru. Osobně mi ale chybí trochu více zábavných módů, protože nejhranější Bounty Hunt a Attrition se popravdě řečeno začínají po pár odpoledních zajídat mírným stereotypem. Ten je naštěstí možné okořenit příležitostným naskočením do o něco méně populárního režimu Last Titan Standing nebo Armed Hardpoint (dobývání sektorů), ale třeba pro takový Capture the Flag bylo krátce po vydání občas problematické vůbec najít dostatek hráčů, zatímco u prvních dvou jmenovaných se je zaplnění lobby otázkou doslova několika málo vteřin. I přesto jsem se však u multiplayeru výsostně bavil a nebýt recenze, nejspíš hraju doteď.
Příběhově nezajímavá, ale hratelnostně strhující a pestrá kampaň je důvodem, proč byste se o hru měli zajímat, připočtěte k tomu nadmíru povedený multiplayer a výsledkem je důvod, proč byste si hru měli koupit. Třešničkou na tomto masivním dortu z kovu a železa je pak příslib dodatečného stažitelného obsahu, který bude podle autorů pro všechny bezplatný. A to se vyplatí. Za sebe mohu snad už jen vyjádřit naději, že v současném stínu gigantů v podobě Battlefieldu 1 (který taky vyšel pod hlavičkou od EA) a Call of Duty: Infinite Warfare dokáže Titanfall 2 zaujmout dostatečně velký počet zákazníků, protože pozornost hráčského publika si každým coulem zaslouží. 9/10
Hru Titanfall 2 si můžete na všechny podporované platformy pořídit v ověřeném obchodě Ciernydrak.sk
