Pokračování úspěšného titulu Dishonored z roku 2012 od tvůrců z Arkane Studios je důstojným nástupcem prvního dílu, který vás na dlouhé hodiny připoutá k obrazovce.
Dunwall. Zpátky v zamračené industriální metropoli ležící na kalné řece Wrenhaven, jejíž vodu před sebou dnem i nocí směrem ke zdejším přístavům hrnou velrybářské lodě se zapáchající zvířecí zdechlinou na palubě a snad ještě více páchnoucí posádkou v podpalubí. Dunwall. Zpátky v hlavním městě císařství, kde jako těžký opar ve vzduchu visí smrad krve, moči a velrybího tuku stejně jako nikdy neutichající hrozba v podobě podlých intrik a tichého osnování zlotřilých piklí vůči koruně. Dunwall. Zpátky v útrobách železobetonové džungle, kde mocná smetánka ulehá s plným žaludkem do teplých peřin z drahých látek, zatímco chudina živoří v uličkách natolik odporných, že by v nich ani kanální krysa nechtěla chcípnout. Dunwall. Zpátky doma.
Podobné myšlenky se mi rodily v hlavě v úvodních minutách hry, když jsem v kůži císařovny Emily Kaldwin vkráčel do dunwallského paláce, za jehož vstupními dveřmi na mne otcovsky pohlédla tvář muže, který ji byl kdysi nucen skrývat za kovovou maskou. Corvo Attano mne zalidněným sálem doprovází až k trůnu, ale ještě předtím stihne položit krvavě rudou růži k vitrínce s portrétem Jessamine Kaldwin, matky nynější vládkyně, jejíž tělo přesně před patnácti lety dlouhou čepelí proťal zlotřilý nájemný vrah Daud.
V našem domovském městě a hlavním dějišti prvního dílu se však příliš dlouho neohřejeme. Po rychlém sledu událostí totiž Emily přijde o trůn a hráči nezbývá nic jiného, než z Dunwallu uprchnout a začít pracovat na plánu, jak jej získat zpět. Naší destinací se proto stane Karnaca, hlavní město nejjižnějšího ostrova celé říše, kde sídlí zrádní pučisté a jejich věrní pobočníci. A tak začíná naše nové dobrodružství.
Recenzování proběhlo na verzi pro PlayStation 4 a všechny níže přiložené screenshoty pocházejí z vlastního hraní
Příběh o honbě za odplatou a záchranou císařství před ničemnými úmysly hlavní antagonistky (kterou můžeme znát již z dvojice DLC přídavků The Knife of Dunwall a The Brigmore Witches pro první díl) není ničím objevným a zapadává spíše do průměru. Místy jsem se dokonce nemohl zbavit pocitu, jako by pokus o dějové vyprávění plnil účel jakési vaty, kterou se autoři snaží zaplnit určité logické vakuum, aby na sebe jednotlivé mise, úkoly a lokace jakž takž přirozeně navazovaly. Relativně slabý scénář navíc doprovází do značné míry ploché a povrchní vykreslení většiny záporných (ale i některých kladných) postav, jejichž motivace či důvody jejich jednání buď absentují, nebo působí dosti nepřesvědčivým dojmem.
Ani to mi však nebránilo v tom, abych si hru vychutnal plnými doušky. Zábavná hratelnost Dishonored 2 se zuby nehty drží pevných a ověřených základů vybudovaných v prvním díle, k nimž bylo přišroubováno několik menších či větších novinek. Nepochybně tou nejpatrnější je možnost volby postavy, s níž celou hru strávíte, přičemž vybírat budete mezi mladou císařovnou Emily a již trochu prošedivělým ochráncem Corvem. Od vašeho rozhodnutí se pak odvíjí především využívání trochu odlišných nadpřirozených schopností, kterými každý z protagonistů disponuje a které vám budou na vaší cestě sloužit jako šikovné pomůcky při překonávání překážek, hledání předmětů, likvidování nepřátel a podobně. Při troše cviku se pak dají provádět poměrně kreativní kombinace a z herního světa, respektive jednotlivých lokací se tak velmi rychle stává velké pískoviště, kde se fantazii v zásadě žádné velké meze nekladou, ať už hrajete za kohokoliv.
Volby však u výběru postavy ani zdaleka nekončí, právě naopak - zde teprve začínají. Ve hře jich totiž na hráče čeká nespočetně více a vlastně by se dalo říci, že rozhodovat se budete prakticky na každém kroku. Ke každému cíli (podobně jako v předchozím díle) vede celá řada různých cestiček a už jen kvůli tomu se vyplatí věnovat průzkumu okolního prostředí dostatek pozornosti. V opačném případě vám spousta možných alternativních cest zůstane navěky skryta, jelikož hra je hráči nijak nuceně nepředhazuje, ale spíše se spoléhá na jeho zvídavost. Členité lokace navíc nejenže oplývají perfektním designem úrovní (za vypíchnutí stojí například dům geniálního vědce, jehož interiér se pohybem páky začne pozoruhodně skládat do jiných podob) a senzační atmosférou (kterou pomáhá utvářet i povedené ozvučení, ačkoliv se v tomto směru nejedná o žádný zázrak), ale taktéž se v okolním prostředí (opět jako v předchozím díle) ukrývá množství užitečných předmětů ke sbírání. Mezi ty patří plány k výrobě nového vybavení, runy k získávání nových schopností nebo třeba kostěné talismany dodávající všelijaké pasivní bonusy. Šmejdění po všemožných budovách a tajemných zákoutích je tak skutečně čirá radost.
Kromě toho stále samozřejmě platí, že ve způsobu hraní je hráči dána naprostá svoboda. Své protivníky můžete zabíjet tichou likvidací, stejně tak je ale možné rozpoutat velkou otevřenou akci plnou krvavé, až groteskně brutální násilnosti, po které nezůstane kámen na kameni. A pokud budete obzvláště snaživí a trpěliví, úrovněmi můžete projít jako neviditelný duch bez pouštění se do jakéhokoliv konfrontace (hru lze dohrát bez jediné vraždy – což se mi podařilo). Ke každému z herních stylů je kromě nadpřirozených schopností k dispozici také zbraňový arsenál, který se dočkal menšího rozšíření. Základem kromě meče zůstává ikonická kuše a pistole, k nimž můžete znovu využívat různé druhy střeliva, čili speciální náboje (vyztužené s věští průrazností, výbušné, magnetizované na dočasné vyřazení z provozu mechanických vojáků...) a šipky (od klasických a uspávacích přes oslepující a zápalné až po chemikáliemi napuštěné nevražedné šipky, po kterých oběť v bolestech na nějakou dobu uteče pryč z dohledu). Nechybí ale ani nášlapné miny či granáty a obě střelné zbraně lze opět dále vylepšovat četnými modifikacemi. To vše přispívá k tomu, že z pohledu hratelnosti se hráč ve svých možnostech cítí doslova volný jako pták Rath, a celičkou hru je tak možné dokončit s rukama čistýma jako perutě andělů, nebo naopak špinavýma jako Ficovo svědomí. Případně něco mezi tím.
Krysí nákazu z jedničky v Dishonored 2 nahradilo zamoření velkými krvelačnými mouchami, které kladou vajíčka do mrtvých těl. Takže pokud budete prolévat krev hlava nehlava, ve světě se bude objevovat více rojů parazitického hmyzu
Možnostmi autoři nešetřili ani v rámci nastavení, což je pozitivní informací zejména pro ty hráče, kteří vyhledávají co možná největší výzvu. Na své by si měli přijít i fanoušci prvních dílů série Thief. V rozsáhlé nabídce si totiž můžete povypínat téměř všechny pomůcky a berličky, na které si jen vzpomenete a které hraní významně usnadňují (výukové rady, značky interakce, kontextuální ikony, upozornění ohledně úkolů a mnohé další položky). Svůj HUD si tak můžete ořezat až na kost, čímž si můžete zajistit značně náročnější zážitek. Nemluvě o skutečnosti, že si můžete zvolit hrát hru bez zmíněných nadlidských schopností, což přidává další vrstvu obtížnosti.
Celkovou úroveň výzvy bohužel trochu sráží na kolena docela rozpolcená kvalita umělé inteligence. Na jednu stranu, pokud se budete na střední obtížnost snažit o průchod bez jediného vyvolání potyčky, v určitých pasážích se můžete slušně zapotit a mnohdy budete kvůli hloupé chybě opakovaně načítat poslední uloženou pozici (hra naštěstí obsahuje fantastickou funkci rychlého uložení a rychlého načtení). Pokud totiž strážím vlezete do zorného pole, zbystřit vás mohou vcelku rychle. Na druhou stranu se však objevují nelichotivé případy, kdy probodnete hrdlo jednomu nepříteli hned za zády druhého, ale jeho společník i nadále nehnutě hledí dopředu – což se kupodivu děje i na nejtěžší obtížnosti. Příjemné překvapení jsem ale naopak zažil ve chvílích, kdy stráže reagovaly na náhlé zmizení svých parťáků nebo na otevřená okna či dveře, jež jsem po sobě nezavřel. Co se týká chování v soubojích, zde už jsem tolik nadšený nebyl a s dostatkem léčivých elixírů a po osvojení si základních soubojových mechanik v kombinaci se schopnostmi navíc nepředstavoval příliš velký problém zmasakrovat ani početnější skupinky nepřátel. Proto opakuji, že chcete-li prožít opravdovou výzvu, vypněte si všechny možné ukazatele, odmítněte od Outsidera nadpřirozené schopnosti a zvolte si nejvyšší, případně druhou nejvyšší obtížnost.
Kvalitativní mezery jsou na první pohled asi nejvíce patrné na grafické stránce titulu. Ačkoliv se mi osobitý vizuální styl hry jako takový zamlouvá a od prvního dílu je v tomto směru jistý pokrok nesporný, až nepříjemně často mi do očí udeřily například některé odpudivé textury, které si za rámeček autoři určitě nedají. Stejně tak asi snad každý musí zakroutit hlavou při pohledu na opakující se tytéž technické chyby a protivné, rušivé nedodělky, o jejichž přítomnosti si jsou tvůrci (doufám) vědomi a opraví je (doufám) některým příštím updatem. V jednu chvíli mi celá hra dokonce z ničeho nic zamrzla, načež spadla jako Fidel Castro ze schodů. Po jejím opětovném zapnutí jsem pak dlouhé minuty musel trpět u nekonečně dlouhého loadingu, a kdybych konzoli nerestartoval, nejspíš bych u obrazovky na načtení hlavního menu čekal ještě teď. Jedním dechem je však nutno dodat, že tento případ byl spíše ojedinělého charakteru a po zbytek hraní vše běželo plynule.
Několik poznámek si dovolím uvést také na téma znovuhratelnosti. Osobně jsem Dishonored 2 pro tento účel dohrál dvakrát, tedy jednou za obě postavy (první, důkladný a tichý průchod hrou mi zabral přibližně patnáct hodin, zatímco svižným akčním stylem jsem se k titulkům dostal asi po třech hodinách). Jsem toho názoru, že druhé rozehrání hry se rozhodně vyplatí, a to už jen proto, že při prvním průchodu pravděpodobně neobjevíte všechny tajné cesty a skryté možnosti, které hra nabízí. Pak je tu i lákadlo v podobě několika různých konců, které podle mne taky není na škodu vyzkoušet.
Naproti tomu však zamrzí skutečnost, že volba postavy má na váš herní zážitek (vyjma trochu odlišných schopností) jen minimální vliv - bylo by například velice příjemné, kdyby Emily prožila alespoň malou část svého dobrodružství v místech, kam se Corvo nedostane, a vice versa. To se však neděje – nezdá se mi ale spravedlivé za toto rozhodnutí autory pranýřovat. O něco závažnější je dle mého soudu fakt, že různé volby, které ve hře činíte, mají důležitost jen zdánlivou. Závažnost jejich dopadu je zcela zanedbatelná a větší následky se promítnou až v krátkém epilogu. Navzdory tomu jsem si však oba průchody užil, ačkoliv musím přiznat, že s akčním stylem hra ztrácí něco ze svého kouzla.
Stojí za zmínku, že v budoucnu by měl přibýt režim New Game+, díky němuž můžete začít novou hru s již vylepšenou postavou z předchozího průchodu
Dishonored 2 není revolucí, ale spíše decentní inovací mechanismů představených v předešlém dílu. Z toho lze vyvodit závěr, že pokud jste v jedničce podobně jako já radostně utopili desítky hodin, s chutí je utopíte i ve dvojce. Pokud vás ovšem první díl neoslovil, pokračování vám nic razantně jiného nenabídne. To však není v žádném případě chyba. Dishonored 2 je poctivým nástupcem kvalitního předchůdce, jehož nejsilnější stránkou je fenomenální míra svobody, kterou hráči velkoryse vkládá do rukou, a pokud se dokážete povznést nad průměrnou úroveň příběhu, malý dopad voleb a pár technických nedokonalostí, budete se u plížení ve stínech a tichého našlapování po střešních římsách bavit jako u málokteré žánrovky posledních let. 8/10
Hru Dishonored 2 si můžete pořídit například v ověřeném obchodě Ciernydrak.sk
