Dle psychologů totiž patříš mezi nejsilnější lidi.
Stává se mi to často. V kině mě rozlítostní neblahý osud hlavního hrdiny a ihned pocítím bouli v krku, se kterou bojuji. Pokud bych byla sama doma, tak si pěkně s úlevou popláču a pak si s vylepšenou náladou půjdu nalakovat nehty nebo najít si něco dobrého v chladničce. Ale co dělat v kině? Děsí mě představa, že se rozsvítí světla a lidé mě uvidí s lesklýma červenýma očima. Co si budou myslet? Že jsem psychicky labilní žena před nervovým zhroucením? Co když tam potkám nějaké známé? Tak raději jen zhluboka dýchám a snažím se tu bouli rozpustit úmyslným vyhýbavým myšlením na to, že si večer ještě musím umýt vlasy a připravit si věci na druhý den. Někdy to ale prostě nejde, a tak si jen nenápadně stírám slzy předstíraje, že mám něco v oku a po cestě z kina se dívám jen do země a doufám, že chůze po čerstvém vzduchu mi rychle odpuchne tvář. Nepotřebuji totiž rady typu: „Ty pláčeš? Vždyť to byl jen film!“ Vidíš se v tom i ty?
Konec lásky Rosie a Lea na plovoucí kře
Pokud i ty patříš k lidem, kteří pláčou během sledování filmů, čtení knih či poslechu podcastů, tak se podle psychologů nemáš za co stydět. Právě naopak. Máš totiž něco, co mnohým lidem chybí: empatii. Takoví narcisové nebo sociopati jsou bez ní a své životy prožijí, aniž že by si dokázali představit emoce nebo život z pohledu někoho jiného. Starání se o city jiných vyžaduje i hodně síly. Život umí být k mnohým lidem krutý a to, že se umíš vcítit do jejich kůže a procítit jejich bolest, o tobě něco vypovídá. To, že jsi silná, abys zvládla jejich pocity. Silná za ostatní. Chápeš, odkud pocházejí a co cítí.
Začalo ti kručet v břiše při sledování hladomoru?
I když jde jen o fiktivní postavičku ve filmu či knize, dokazuje to, že máš srdce na správném místě a to srdce se umí zlomit i pro ostatní. Na konci filmu či knihy se však dá opět bez problémů dohromady. To, že se umíš takto rychle zregenerovat, vypovídá nejen o tvé síle, ale také říká něco o tvé inteligenci, která snadno rozlišuje realitu od fikce. Empatie není samozřejmě jediný důvod, proč lidé při filmech pláčou. Lidé pláčou, i když se ocitnou v podobné situaci, v jaké se nachází hlavní hrdina. Jsou to často slzy vzpomínek a připomenutých konkrétních situací, které umí být bolestivé. Probíhá tam jakási katarze, která umožňuje vyplavit nakupené city a vzpomínky zdravým způsobem a dosáhnout tak výsledného povznášejícího a očišťujícího účinku.
Jindy slzy tečou proudem, když jsi prostě okouzlená uměleckou dokonalostí filmu. Jmenuje se to Stendhalův syndrom a znamená, že se tě umělecké dílo dotklo natolik, až způsobilo fyzické a emocionální symptomy. Pro lidi, kteří jsou snadno ovlivnitelní, může být sledování dobrého filmu, rádiové show nebo i čtení dobrého komiksu zkouškou, jak si udržet pokerovou tvář. Také to může být jako jízda na kolotoči, která nás nutí čelit a osvojit si emoce, kterým se jiní vyhýbají. To vyžaduje dost síly a odvahy. Možná to není ten typ síly, kteří si lidé představují, když hovoří o silném člověku, ale je to nejdůležitější druh emocionální síly. I když nezvedneš stokilovou činku, zkoumání a nevyhýbání se tvým pocitům tě dokáže posílit.
