Podívali jsme se na zoubek hororu, který získal mnoho obdivovatelů, ale diváky rozdělil na dva tábory.
Čarodějnice od Roberta Eggerse je bezesporu jeden z nejvýraznějších hororů, jaké nám rok 2016 přinesl. Někteří diváci sice nadávali, protože režisér šel tvrdě proti všem očekáváním, vykašlal se na lekačky a doručil nekompromisně temnou a autorskou vizi. V tomto článku si povíme něco o samotném natáčení, o Eggersových inspiracích a různých jiných zajímavostech. Věříme, že pohled do zákulisí bude poutavý i pro ty, které Čarodějnice příliš neoslovila. Článek bude obsahovat spoilery, takže bacha!
Jak víme i ze samotného závěru, film byl inspirován různými příběhy a pohádkami, ale i dobovými dokumenty o čarodějnických procesech. Samotný režisér považuje Čarodějnici za mimořádně osobní dílo: „Vyrůstal jsem v Nové Anglii a moje první noční můry byly o čarodějnicích. Bylo mi jasné, že pokud udělám nějaký film, bude to sakra osobní a bude to dobré.“ Eggers pracoval jako návrhář kostýmů, při zaměstnání si však sepisoval nápady. Jak prozradil, materiál, sbíral celé čtyři roky. Přechodným domovem se mu stala newyorská veřejná knihovna, kde sháněl jakékoliv prameny o Koloniální éře a Puritánech. Velkou inspirací mu byly i obrazy Francisca Goyi, Hanse Baldunga a dobové dřevoryty.
Francisco Goya: Witches' Sabbath
Tvůrci každý aspekt konzultovali s historiky, odborníky na angličtinu 17. století, odívání a hospodářství. Vše muselo být věrné realitě, jak se jen dalo. Čarodějnice měla doslova působit jako „noční můra z minulosti“.
Hans Baldung: The Witches Sabbath
Prakticky každý detail má svou oporu v reálné historii nebo písemných záznamech. Repliky Caleba (Harvey Scrimshaw) během jeho posedlosti jsou převzaty ze zápisů čarodějnických procesů v Connecticutu (probíhaly v letech 1647 až 1697). Když konečně Caleb v náboženské extázi umírá, recituje při tom části modlitby Jonathana Winthropa, jednoho ze zakladatelů Puritanizmu v Nové Anglii. Mnoho dialogů pochází ze spisů prominentního puritánského duchovního Cottona Mathera. Ten byl znám jako horlivý podporovatel čarodějnických procesů a jejich průběhy velmi detailně popisoval ve svých knihách či pamfletech. Někteří diváci si kladli otázku, v jakém jazyce mluví čarodějnice při závěrečném sabatu. Nejsou to jen náhodné shluky slov, které tvůrci vymysleli na place, ale také mají svou oporu v dobové literatuře.
Jsou v takzvaném jazyce Enoch. Ten zkonstruovali John Dee a Edward Kelley, mystici z konce 16. století. Tvrdili, že tento jazyk je prazákladem všech světových jazyků. Mimo jiné má jít o jazyk, kterým mluvil Adam v Rajské zahradě a kterým mluví i andělé a démoni. Dee a Kelley vytvořili množství překladů do angličtiny a jejich „19 Enochiánských klíčů“ se stále používá při různých novopohanských ceremoniálních magických obřadech. V mírně modifikované podobě je do své Satanské bible dokonce převzal i Anton LaVey. V případě Čarodějnice vyl použit konkrétně jedenáctý klíč, jehož překlad si může přečíst zde. „Některá slova jsme ale vynechali, někde zase pozměnili výslovnost. Přece jen... žádnou temnou entitu jsme vyvolat netoužili,“ konstatoval ironicky režisér.
Historická přesnost se netýkala jen scénáře. Tvůrci chtěli, aby byly všechny stavby postaveny pouze s pomocí nářadí, které bylo dostupné v 17. století. Šaty měly být ušity ručně. Kameraman Jarin Blaschke dodal, že se natáčelo téměř výhradně za pomoci přirozeného světla. Tvůrce tím pádem dost potrápilo počasí. „Potřebovali jsme pochmurné, podzimní počasí. Pak vyšlo slunce a všichni jsme propadli depresi.“ Natáčelo se 25 dní, ale podle všech šlo o velmi náročný proces. Anya Taylor-Joy, která ztvárnila Thomasin, prozradila, že se všichni v zásadě „vzdali svého normálního života. Neměli jsme žádnou wi-fi, žádné mobily...“ Natáčení však označila za úžasné.
Všechny dialogy jsou namluvené angličtinou 17. století. Tomu je podřízena konstrukce vět a témata dialogů. Herci však překvapivě neměli s jazykem nejmenší problém. Ralph Ineson (William) a Kate Dickie (Katherine) se dlouho pohybují na divadelních prknech a hráli v mnoha Shakespearových hrách, takže to pro ně nebyla novinka. Anya Taylor-Joy však potřebovala popadnout správný přízvuk. Proto trávila hodně času s Lucasem Dawsonem (Jonas). Lucasovi bylo v té době šest let a měl přesně ten typ akcentu, který byl potřebný. Stačilo jim tedy vždy hodinku konverzovat a Anya se okamžitě chytila. Mezi filmaři platí nepsané pravidlo, že natáčet s dětmi a zvířaty je vždy náročné. O Lucase Dawsona a Ellie Grainger (Mercy) se staral doslova celý štáb. Byli také přítomni jejich rodiče. „Děti samozřejmě ani netušily, co vlastně točíme,“ řekl Eggers. „Celý příběh díky nám vnímali v dost odlišné verzi. Trochu jako disneyovku.“
Na moment se vrátíme k zmiňované scéně Calebova posednutí. Robert Eggers přiznal, že mu tato scéna dělala starosti. „Byla to extrémně těžká a náročná scéna. Velký kus práce odvedli Ralph a Kate, stejně tak Harveyho otec. Věděli jsme, že pokud to nebude fungovat, rozsype se celý film.“ Jelikož Harvey neznal přímý význam slov, které měl říkat, potřeboval režisér najít něco, čím by pořádně vybičoval jeho emoce. Řešení se našlo. Harvey je velký fanoušek fotbalu a tak mu Ralph Ineson repliky scénáře „překládal“ do „fotbalového žargonu“. Dětští herci brali natáčení spíše jako zábavu a podle tvůrců je nikdy ani nenapadlo, že natáčejí něco strašidelného.
Více problémová byla zvířata. Tedy, ne všechna. „Měli jsme trenéry pro všechna zvířata. Koně, králíka, slepice... A vůbec nebyly problémy. Scénu s krkavcem jsme dokonce natočili napoprvé,“ přiznal režisér. Kate Dickie však dodává, že to pro ni byla zatím nejděsivější zkušenost v životě. Kdo ale dělal největší problém? Nikdo jiný, než Charlie. Charlie byl kozel, který si střihl nezapomenutelného Black Phillipa. Režisér původně z praktických důvodů chtěl, aby ho ztvárnili tři různí kozli. Nakonec všechny scény musel zvládnout Charlie. Ale ani do toho se mu příliš nechtělo.
„Když jsme potřebovali, aby se choval násilně, tak chtěl spát. Pokud měl prostě jen stát na místě, tak běhal kolem jako šílený,“ vypočítává Robert Eggers. Ralph Ineson, který si konfrontaci s Black Phillipem užil nejvíce, popsal jejich vztah jako „nenávist na první pohled.“ A dodal: „Měl jen dva módy: buď nedělal nic, nebo na mě útočil.“ Čtvrtý den natáčení mu Charlie rohy vrazil do žeber. „Všechno mě bolelo. Zbytek natáčení jsem strávil nadopovaný léky proti bolesti,“ vzpomínal Ineson. Původně se plánovalo, že Black Phillip se objeví ve více scénách, ale po těchto strastiplných zkušenostech ho už měli všichni plné zuby. Ve scéně, kde ho dvojčata honí po dvoře, bylo zvíře ve skutečnosti uvázané na vodítku (které později digitální odstranili), protože Charlie byl skutečně nevyzpytatelný.
Robert Eggers původně koketoval s myšlenkou, že Čarodějnici odpremiéruje spíše přes některá streamovací média (v úvahu přicházel Netflix). Různým klikami osudu se však jeho „novoanglická legenda“ ocitla na festivalu v Sundance a způsobila hotové šílenství. Čarodějnice sklidila vynikající kritické ohlasy a odnesla si dvě ceny (nejlepší režie a nejlepší debut). Recenzenti chválili režii, atmosféru, artový tón a všechny herce. Mnozí o Čarodějnici mluvili jako o „novodobé hororové klasice“, či o „jednom z nejznepokojivějších hororů poslední doby.“ Netrvalo dlouho a film se dostal do široké distribuce. Studio A24 rozjelo marketingovou kampaň a do kin nalákalo mnoho diváků. Velká část z nich ale byla rozčarovaná, popřípadě vysloveně zklamaná či dokonce naštvaná. Kritička Lesley Coffin napsala, že studio A24 udělalo velkou chybu, že Čarodějnici prezentovalo jako strašidelný horor. „Ne proto, že by nesplňoval tuto kategorii, ale kvůli síle očekávání. Čím méně o filmu víte, tím více se vám bude líbit,“ uzavřela. Eggers si byl hypu, který se rozpoutal vědom a nebyl jím dvakrát nadšen. „Samozřejmě, věřím tomu filmu a stojím si za ním,“ vysvětlil. „Jenže mám dojem, že až příliš zvyšují očekávání. Ale co s tím můžu dělat?“ Nakonec poznamenal, že pokud by po celé té reklamní masáži viděl Čarodějnici jako řadový divák, jeho reakce by také zřejmě byla ve stylu: „Eh, v pohodě. A to je všechno?“
A abychom na závěr přidali trochu kontroverze: o Čarodějnici se velmi pochvalně vyjádřili neteističtí satanisté z aktivistické skupiny The Satanic Temple. Studio dokonce šlo do rizika a tuto skutečnost využilo při propagaci.
Když se samotného Roberta Eggers ptali, co říká na to, že se o jeho hororu vyjadřují pochvalně příslušníci The Satanic Temple, jen lakonicky prohodil: „Je fajn mít fanoušky.“ Nemůžeme nesouhlasit!
Na úplný závěr ještě několik krátkých zajímavostí:
- Text závěrečné písně pochází z hymnu Alas, and Did My Saviour Bleed od Isaaca Wattse (1674-1748). Watts napsal mnoho podobných oslavných písní. Spousta z nich se zpívá dodnes. Hudba hrající během závěrečných titulků je zase skladba Isle of Wight. Její autorství se připisuje matematikovi a učiteli hudby Hughovi Wilsonovi (1766-1824).
- Mark Korven při komponování hudby využíval pouze nástroje, které byly dostupné v době, kdy se odehrává děj filmu.
- Děj je zasazen do roku 1630, tedy 62 let před nechvalně známými procesy v Salemu.
- Ralph Ineson a Kate Dickie hráli v seriálu Game of Thrones. Nikdy se však neobjevili ve společné scéně.
- Inspirací Roberta Eggerse byly filmy, jako The Shining Stanleyho Kubricka, Nosferatu F. W. Murnaua, díla Ingmara Bergmana (zejména Hodina vlka), Carla Theodora Dreyera či Andreje Tarkovského.
- Mnozí diváci se pokoušeli události ve filmu vysvětlit racionálně. Např. paranoidní schizofrenií či otravou ze shnilých plodin (které mohou způsobovat halucinace). Podobným způsobem se někteří historici pokoušeli objasnit i náboženskou hysterii v Salemu.
- Anya Taylor-Joy se přiznala, že nemá příliš ráda horory. Před Čarodějnicí jí utkvěl v paměti hlavně The Blair Witch Project (1999). Byla tak vyděšená, že se zapřísahala, že se už nikdy na žádný horor nepodívá.
- Black Phillip se stal jednou z nejoblíbenějších postav novodobé hororové historie. Má dokonce vlastní účet na Twitteru.
- O filmu se velmi pochvalně vyjádřilo i množství historiků. Spisovatel Stephen King film popsal jako myšlenkově hluboký, napínavý a atmosférický.
- Castingové video Anye Taylor-Joy bylo vůbec první, které režisér viděl. A pro herečku samotnou to byla první regulérní filmová role.
- K dnešnímu dni má Čarodějnice na svém kontě celkem 25 různých ocenění a 42 nominací.
