Nechutné, perverzní a krvavé filmy, které boří hranice zvrácenosti a obrácejí divákům žaludek naruby

V roce 1932 proběhla premiéra kontroverzníhu snímku Freaks, který vyprávěl o cirkuse s „lidskými zrůdami“. Jeho uvedení provázely hromadné odchody z kinosálů a jedna žena dokonce studio, které za filmem stálo, žalovala, že kvůli hrůzyplným scénám potratila. Následovaly zákazy hned v několika desítkách zemí světa. Freaks však nebyl ani prvním ani posledním filmem, který dokázal diváky natolik znechutit, že ho prostě odmítli sledovat. Vlastně celou historií kinematografie se takovéto počiny proplétají jako had a každý další je ještě odpornější a krvavější než ten předchozí. Šokovat a znechutit již natolik otrlé publikum je stále obtížnější a současní tvůrci tak musí překonávat i ta největší tabu.

Zářným příkladem z posledních let je Lidská stonožka holandského filmaře Toma Sixe. Něco tak vynalézavě odporného zná dnes téměř každý fanoušek kinematografie. Přesto nepochybuji o tom, že se do budoucna někdo vytasí s ještě více šokujícím nápadem a opět budeme svědky titulků o hromadných odchodech z kina. A protože takovéto tituly přitahovaly a stále přitahují pozornost, věnovali jsme jim už několik článků (1, 2, 3, 4). Ty se těšily velikému zájmu, a tak jsme pro vás nachystali další přísun zvrácených či krvavých snímků, které do jisté míry posunuly hranice kinematografie. 

Pink Flamingos (1972)

Snímek, pro nějž je výraz „odporný“ synonymem. Točí se kolem Divine, notoricky známé ženy z Baltimoru, která se honosí titulem královny nechutnosti. Ona, její syn Crackers a extrémně tělnatá matka Edie tvoří trojici, která vás může stát obsah vašeho žaludku. Problém nastane, když se poblíž nastěhuje rodina Marbleových, která zatouží korunu králů nechutnosti urvat pro sebe. Tím začíná šílená jízda odporností, které jste nikdy na stříbrném plátně neměli možnost spatřit ani koutkem oka. Dočkáte se nejen oplzlých záběrů sexu, ale i kastrace a nebo pojídání psích exkrementů, které herečka dokonce skutečně pozřela. Těšit se můžete i na slepice použité jako sexuální nástroje... a vlastně raději nechtějte ani vědět, čeho všeho budete svědky. 

Man Bites Dog (1992)

Tento snímek se vymyká všem kritériím, hranicím a škatulkám. Něco podobného neexistuje a zřejmě by se to už nikomu v podobně traumatizující formě nepodařilo natočit. Celý film je pojat jako dokumentární snímek ze života sériového vraha. Ten před zraky štábu vraždí mladé, staré, ženy i děti, recituje na kameru básně a popisuje, co mohl během jednotlivých vražd udělat lépe. Členové štábu postupně přestávají být jen dokumentaristy a zapojují se do jeho vražedných her. Ústřední postava je excelentně ztvárněná Benoîtem Poelvoorden. Čiší z ní chlad a psychopatická preciznost, kterou narušují jen momenty, kdy se opije a projeví se jeho zvrácená perverznost. 

Schramm (1993)

Jörg Buttgereit je německý režisér, který se proslavil zejména hororem Nekromantik, který vypráví o lásce ženy k mrtvole. Téma smrti je základem pro drtivou většinu jeho filmů. Navíc rád zobrazuje ty nejodpornější perverznosti v kontrastu s témětem romance či příjemnou hudbou. Jeho poloamatérský snímek Schramm vypráví o sériovém vrahovi Lotharu Schrammovi, který na pokraji smrti vzpomíná na svůj mizerný život plný paranoie, sebepoškozování a neukojené sexuální touhy. Navzdory očividně nízkému rozpočtu se film může pochlubit originálními řemeslnými nápady a především špičkově provedenými gore efekty. Jako sonda do role plachého a psychicky nemocného sériového vraha funguje skvěle a chlubit se může výbornou hudební složkou. Hodinu trvající stopáž plná podřezaných hrdel, masturbace či hřebíků vražených do těch nejméně příjemných míst však může dát mnohým zabrat.

Kichiku Dai Enkai (1997)

Japonsko je studnicí odporností a v době, kdy Evropané odcházeli z kina kvůli scénám znásilnění, se obyvatelé země vycházejícího slunce běžně dívali na rozpáraná břicha a potoky krve. I proto jsou jejich nechutné snímky mnohdy natolik extrémní, že i otrlí diváci lapají po dechu. Kichiku Dai Enkai není výjimkou. Především v zahraničí známá prvotina Kazujoši Kumakiriho vypráví o partě gangsterů, jejichž boss se ocitl za mřížemi. Rozpadlou hiearchii naruší zpráva o tom, že jejich šéf spáchal ve vězení sebevraždu. Dezorientovaní mladíci brzy propadnou v nenávist vůči sobě navzájem a z počáteční hádky vznikne souboj na život a na smrt, který je však provázán neskutečně odpornými činy. Kamera navíc všechny brutality zabírá z blízka, a tak dostáváme až sadisticky přesné detaily.

Dogtooth (2009)

Výborný psychologický thriller od řeckého režiséra Yorgose Lanthimose se točí kolem podivné rodinky. Ta se skládá z otce, matky, syna a dvou dcer. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby však podivná rodina neměla vlastní pravidla. Z domu může jen otec, který řídí nedalekou továrnu a jeho děti jsou vychovávány zcela izolovaně od venkovního světa. Jsou udržovány v křečovitém strachu z okolí, z koček a když chtějí dárek, lížou osobu, která jim ho má dát. Proč? Protože jim to tak připadá normální. Stanovená pravidla však jednoho dne poruší zaměstnankyně otcovy továrny, která chodí do rodiny sexuálně uspokojovat syna. Následuje šokující spád událostí a gradace podivností na perverzní maximum.