Film - mozaika je v současnosti dlouhodobě na vzestupu, ale jeho počátky sahají až k počátkům kinematografie.
V našem nejnovějším výběru se budeme zabývat v současnosti velmi oblíbenými filmovými mozaikami s několika paralelně probíhajícími ději. Režiséři jako Robert Altman, Quentin Tarantino nebo Alejandro Gonzáles Iňárittu se tomuto specifickému dramaturgickému druhu psaní a režírování věnují pravidelněji než jiní, a tak jsme nezapomněli ani na jejich kultovní díla.
Pojem scenáristická mozaika budeme brát trochu volněji než scenáristické učebnice. Přesto jsme se snažili zachovat některé styčné body charakterizující mozaiku jako poměrně přesný termín.
Díla s mozaikou příběhů se skládají z několika rovnocenných příběhů s vlastním protagonistou, které se odvíjejí souběžně a chronologiky v jedné časové rovině. Často v nich jde o společenskou a politickou kritiku. Jakýmsi pojítkem takové skupiny může být fráze „stejné téma, ale různá dobrodružství“.
Často v nich dochází k menšímu či většímu propojení jednotlivých příběhů, někdy jsou tyto vazby spjaty s velkým ohrožením, jako je například dopravní nehoda nebo zemětřesení, případně žabí déšť. Snažili jsme se tak do výběru zařadit dramata, thrillery nebo i akční a romantické komedie, ve kterých se jednotlivé příběhy alespoň částečně propojí. Proto zde nenajdete povídkové filmy.
Náš seznam se asi nebude shodovat s vkusem každého našeho čtenáře, což ale můžeme připsat faktu, že vyprávění paralelních příběhů je pro současné filmaře a diváky nesmírně přitažlivé. Vybíráme z obrovského množství kvalitních děl a snímky zde zmíněné jsou pouze vrcholem pomyslného ledovce.
Doporučujeme ho prozkoumat i u jeho úpatí. Snažili jsme se však upozornit i na artové, nezávislé a méně známé kousky, nejen hollywoodský mainstream. V tomto případě však i ten dosahuje vysokých kvalit.
Zrození národa (Birth of a Nation, USA, 1915, David W. Griffith)
I když mozaikovou vlnu zažíváme někdy od dob Amores Perros - Láska je kurva, počátky paralelního střihu samozřejmě zavedl do praxe již David W. Griffith. Jeho nejlegendárnějším opusem je Intolerance, ta je však klasickým povídkovým filmem, kde se jednotlivé příběhy neprotínají.
Zato možná nejkontroverznější dílo všech dob, Zrození národa, nabízí vysoce promyšlený paralelní střih více příběhů a širšího spektra amerických dějin. Budete svědky megalomanských bojových scén z občanské války nebo atentátu na prezidenta Abrahama Lincolna.
Amarcord (Itálie, Francie, 1973, Federico Fellini)
V hlubší historii ještě na chvíli zůstaneme, a to hned s jedním z nejvíce diváckých děl legendárního představitele zlatého věku evropského autorského filmu, Federica Felliniho. Jde o mozaiku svérázných italských postaviček v přímořském městě Rimini za dob Mussolliniho diktatury.
Titty, mladý chlapec, představuje režisérovo alter ego, které zde prožívá se svou početnou rodinou a známými klasická (nejen) dětská dobrodružství a závidět mu můžeme zejména zážitky spojené se zkoumáním bujného poprsí trafikantky. Zde ale vážně záleží na vkusu čtenáře a diváka...
Prostřihy (Shortcuts, USA, 1993, Robert Altman)
Americký veterán Robert Altman byl tvůrcem kromě námi rozebíraných Prostřihů i mozaiku s názvem Nashville a jak název napovídá, příběhy končící katastrofou se odehrávaly v Mekce country hudby. Prostřihy se proslavily zejména scénou s Juliane Moore, která si „omylem“ zapomněla v šatně před natáčením obléci kalhotky.
Nic zajímavějšího asi není třeba vědět, ale jen tak okrajově zmíníme, že se ocitáme v Los Angeles mezi nejrůznějšími společenskými vrstvami. Prostřihy zaujmou i nekonečným seznamem hollywoodských hvězd v titulcích.
Zmiňme alespoň Roberta Downeyho jr., Andie McDowell, zmíněnou Juliane Moore, Jacka Lemmona, Tima Robbinse a seznam zdaleka nekončí. Nezapomeňte si zhlédnout tématikou příbuzný Grand Canyon Lawrence Kasdana.
Pulp Fiction (USA, 1994, Quentin Tarantino)
Ano, budeme vás otravovat i stokrát rozebíraným kultem všech kultů, jakým je Pulp Fiction. Jenže z hlediska výstavby narativu jde skutečně o výjimečné dílo, a tak se na jeho strukturu alespoň ve zkratce podívejme.
Pulp Fiction je sled samostatných, ale propojených příběhů, převyprávěných nechronologicky a odehrávajících se během tří dnů. Nejzajímavějším postřehem je však ten, že začíná a končí uprostřed děje, scénou přepadení restaurace rychlého občerstvení.
Ta se ve skutečnosti odehraje ale například až po sekvencích s úklidem mrtvoly z auta, která je nám na plátně ukázána až v závěrečné třetině. Ostatní superlativy této gangsterky už dobře znáte.
Sladké zítřky (Sweet Hereafters, Kanada, 1997, Atom Egoyan)
S komplikovanou strukturou vyšetřování obrovské tragédie havárie školního autobusu přišel v roce 1997 režisér Atom Egoyan. Vyšetřovat smrt 14 dětí z malého kanadského městečka přichází právník s tváří Iana Holma. Ten podrobuje výslechu celou místní komunitu, z níž má každý svou verzi událostí a svůj životní příběh s tajemstvími.
Sladké zítřky se kromě pohledu na mozaiku obyvatel odehrává ve dvou časových rovinách, využívá flashbacky a flashforwardy a přidává motiv drogové závislosti právníkovy dcery.
Magnolia (USA, 1999, Paul Thomas Anderson)
Pokračujeme i nadále v Severní Americe a zůstáváme u nezávislých tvůrců a zároveň superhvězdného obsazení. Magnolia se proslavila „přehrávajícím“ Cruisem i nečekaným, nadpřirozeným závěrem, nad kterým nám dodnes zůstává rozum stát.
Devět příběhů je zde propojených televizním znalostním kvízem. Z podobného soudku, i když o něco drsnějšího a méně patetického, vybíráme Štěstí známého provokatéra Todda Solondze s onanujícím Phillipem Seymourem Hoffmanem. No a americkou indie scénu uzavřeme doporučením menších, ale o nic slabších titulů jako hektický Go (1999) a odvážná Zkurvená noc (2003) s Patrickem Swayzeym a jedním ukousnutým penisem.
Amores Perros - Láska je kurva (Amores Perros, Mexiko, 2000, Alejandro Gonzáles Iñárritu)
Tandem režiséra A. G. Iñárrita a scenáristy Guillerma Arriaga nás obšťastňuje svými originálními mozaikami od jejich debutu z roku 2000. S Amores Perros se jim podařilo udělat skutečnou díru do světa. Tři drsné příběhy z džungle s názvem Mexico City se protínají při tragické autonehodě.
Svět zde kromě obou tvůrců poznal i Gaela Garcíu Bernala. Největším scenáristckým experimentem a nechronologickým převyprávěním tragédií bylo pozdějších 21 gramů (2003), už se superhvězdným obsazením. Nesmírně ambiciózní Babel (2006) ale trochu trpěl slabší provázaností svých tří příběhů, přesto jeho globální charakter dokázal udržet pozornost diváků.
Podfu(c)k (Snatch, Velká Británie, 2000, Guy Ritchie)
Je otázkou vkusu, které z pestrých mozaiek Guye Ritchieho patří ve vašem srdci první místo, ať už Podfu(c)ku, který má Pitta nebo Sbal prachy a vypadni, který má zase kouzlo nového čerstvého britského vánku kombinovaného s londýnským sychravým mrholením.
Jak to vlastně v tomto miš maši je, je samozřejmě jedno. Hlavně, že je tu Vinnie Jones, zmíněný Brady Pitt, Rade Serbežija jako ruský gangster (jak jinak) a potěší i „bývalý feťák“ Ewen Bremner se svým autistickým kukučem a samozřejmě další.
Traffic - Nadvláda gangů (Traffic, USA, Německo, 200, Steven Soderbergh)
Pojďme ale zpět k vážným tématům, protože společensko-kritické poselství svědčí strukturám mozaikových příběhů nejvíce. Co může být společensky závažnější než prodej drog.
Steven Soderbergh podle scénáře Stephena Gaghana a za hollywoodské peníze natočil thriller o komplikované chobotnici tohoto byznysu. Snažil se zobrazit co nejvíce jí chapadel na velmi odlišných příbězích od soudce, přes dealery, kriminalisty až po nevinné, nebo možná i vinné oběti.
Všechny dějové linie se propojují v těch správných momentech a na nečekaných místech a nám se i po opakovaných zhlédnutích stále tají dech. Soderberghův masterpiece a Oscar pro Del Tora.
Lantana (Austrálie, Německo, 2001, Ray Lawrence)
Pokud budete přemýšlet, jaký že známý titul vám v našem výběru chybí, tak vás nakonec jistě napadne Americká krása. My jsme se však rozhodli vás upozornit na její „australskou verzi“ s absencí snových scén a bez patetických komentářů, ale zato upřednostňující dokonalý civilizmus.
Také jde navenek o detektivku a i zde se setkáváme s milostným trojúhelníkem. Vše podstatné se ale nachází pod povrchem na první dojem dokonalých vztahů lidí zejména ve středním věku.
Podobně, jako v Americké kráse, i Lantaně dominují herecké výkony hvězd jako Geoffreyho Rushe, Barbary Hershey nebo Anthonyho LaPaglia.
Láska nebeská (Love Actually, Velká Británie, 2003, Richard Curtis)
Filmové mozaiky často pracují s politickou a vážnější vztahovou tématikou, často s motivem kriminálního zločinu, přesto se občas objeví i pozitivnější dílo a láska v životě člověka v konečném důsledku všechny nějaké celospolečenské problémy překryje.
Láska nebeská si je toho vědoma a smysl jejího mozaikového vyprávění většího množství postav je motivovaný právě různým prožíváním tohoto citu, nevyjímaje smrt, neopětovanou lásku nebo nevěru. Politika je přítomna i zde, ale paradoxně dějová linie britského premiéra a jeho nové sekretářky zde patří k těm nejvtipnějším a nejromantičtějším.
Crash (USA, 2004, Paul Haggis)
V našem výběr pochopitelně nesmí chybět ani dílo proslulé ani ne tak svými kvalitami, jako kontroverzností ohledně jeho výrazného oscarového úspěchu. V našich končinách byl ještě před vyhlášením výsledků akademie dostupný na DVD nosičích, přičemž ani neobjevil ve zdejších kinech.
Crash je ale výborně promyšlená mozaika moderní Ameriky, která si zaslouží opětovné zhlédnutí. Možná pak prvotní mírné zklamání přehodnotí nejeden divák. Ze stejného závažného soudku problémů v komunikaci a prostředí doporučujeme nedoceněné Imigranty (2009) a Disconnect (2012).
Syriana (USA, 2005, Stephen Gaghan)
Z politického hlediska rozhodně nejzávažnější drama v našem výběru. Jednotlivé dějové linie Syriany se odehrávají po celém světě a podobně jako v Babel zjišťujeme, že všechno je se vším v našem „malém“ světě propojeno.
Obchod s ropou si ve své komplikovanosti a špinavosti nezadá nic s obchodem se zbraněmi a vzhledem k závislosti každého státu na přístupu k černému zlatu můžeme v budoucnosti podobných snímků očekávat stále více. A možná jednou na tom bude svět jako v sérii Mad Max a Syriana bude považována za jeho volný prequel.
Scénáři můžeme vyčíst slabší dějovou linii středovýchodního prince, závažnost ale ani jí nechybí.
Gomora (Gommora, Itálie, 2008, Matteo Garrone)
Nekompromisní náhled do prostředí neapolské mafie na více úrovních s názvem Gomora je proslulý možná více svým zákulisím než tím, co vidíme na plátně. Autor předlohy Roberto Saviano dostal kvůli obsahu jeho knihy, na jejímž základě byla Gomora natočena, speciální policejní ochranu.
Režisér Garrone natáčel v „srdci“ neapolské mafie, ve čtvrti Scampia a před natáčením zde žil dva měsíce. Snímek se vyznačuje dokumentárním laděním, čímž se nemusí dostat pod kůži méně vnímavého diváka. Ty více empatické ale čeká jízda plná násilí, dokonale vykreslených vztahů a atmosféry prostředí.
Dunkerk (Dunkirk, Veľká Británia, Holadnsko, Francúzsko, 2017, Christopher Nolan)
Zakončit výběr jinak, než jedním z nejlepších filmů minulého roku s řadou oscarových nominací, se ani nedá. V Dunkerku, experimentální rekonstrukci osvobozování spojeneckých vojáků na francouzském pobřeží z obklíčení nacistických jednotek, se Christopher Nolan opět zabývá svým motivem číslo jedna, časem.
Tentokrát ale čistě na racionální a realistické úrovni. Tři paralelně převyprávěné akce se odehrávají na pobřeží, na moři a ve vzduchu. Jak postupně zjišťujeme, s těmi časovými paralelami je to komplikovanější a my jsme opět nuceni, jako v případě téměř každého Nolanova kousku, vzít do ruky tužku a papír a nakreslit si časový diagram.
Doufáme, že vás náš výběr, věnující se filmovým mozaikám, zaujal. Našim cílem bylo se na některé z nich podívat jinýma očima, z hlediska jejich výstavby, jakož i upozornit na méně známé filmy.
Nevešly se nám sem například výborné mozaiky: Jako malé děti (Little Children, 2006, Todd Field), Jednej správně (Dothe Right Thing!, 1989, Spike Lee) nebo Odvlečen (Rendition, 2007, USA, Jihoafrická republika, Gavin Hood) a mnohé, mnohé další.
Pátrejte po nich dál, protože jen málokdy dokáží zklamat, což je možná způsobeno tím, že napsat několik příběhů a logicky je provázat není jednoduché, a tak se o ně pokoušejí zejména renomovaní scénáristé a režiséři.
