Máme za sebou řadu úspěchu, ale také trnitou cestu.
Historii filmu můžeme sledovat až do dávné minulosti. Zřejmě už v pravěku se lidé bavili stínohrou a na stěny jeskyní promítali zvířecí motivy za pomoci rukou. Už někdy kolem 30 tisíc let před naším letopočtem se měla objevit camera obscura, v principu schránka (ale mohla to být i místnosti) s malým otvorem, kterým procházelo světlo. Na protější stěnu se pak promítl převrácený obraz předmětů před otvorem. První dochovaný historický záznam však pochází až z 5. století před naším letopočtem.
Přes stínové loutkové divadlo, lanternu magicu až po první kinetograf patentovaný Thomasem Alvou Edisonem, se lidé po tisíciletí bavili promítáním obrazů na stěnu. Průmyslová revoluce a překotný pokrok technicky v 19. století však přinesli do té doby něco nevídaného.
První fotografii, která byla pořízena v roce 1826, vytvářel dlouhých osm hodin Joseph Nicéphore Niépce. Od té doby proběhl překotný vývoj, který vedl až k prvnímu velkému a úspěšnému filmovému promítání v Paříži. To měli na svědomí bratři Lumierové. Proběhlo 28. prosince 1895 a vedlo k rychlému rozšíření veřejného promítání po celém světě. Tímto okamžikem se začala psát také historie českého filmu.
Kinetograf
První promítání a natáčení na našem území
V roce 1896 jsme stále ještě patřili pod Rakousko-Uhersko, nicméně začátky filmového průmyslu v našich končinách počítáme od tohoto roku. Jen pár měsíců od slavného představení bratří Lumierů se konala filmová představení v Karlových Varech, Mariánských lázních, v Brně, Ústí nad Labem a v Ostravě.
O rok později se na našem území poprvé v historii natáčelo. Jednalo o snímek The Horitz Passion Play. Byl to zhruba hodinový záznam pašijových her (pašije = vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista) v Hořicích na Šumavě. Pořízen byl americkou produkcí a premiéra proběhla ten samý rok ve Filadelfii. Americké projekce byly doprovázeny živou varhanní hudbou a později i pěveckými vystoupeními.
Za velikou louží se dočkal úspěchu a navštívili jej i nejvyšší církevní představitelé. Přesto se nedochoval žádný záznam. Historici se však domnívají, že zničen nebyl a dodnes se nachází v soukromých sbírkách.
Budova, v níž probíhalo natáčení hořických pašijí
Prvním český kameramanem a zároveň režisérem byl Jan Kříženecký. Ten stál za vůbec první trojici českých hraných filmů. Nejznámějším je Výstavní párkař a lepič plakátů. Kříženecký ho natočil společně s krátkými snímky Dostaveníčko ve mlýnici a Smích a pláč, a to k příležitosti Výstavy architektury a inženýrství, která se konala v létě 1898 v Praze.
Každý z filmů natočil na cívky o délce 17 m, které si objednal od bratří Lumierů. Díky jeho iniciativě jsme se zařadili mezi vůbec první evropské územní celky, které točily filmy. Kříženecký se však svých snah časem vzdal, protože šlo o drahý koníček a do roku 1918 dokonce splácel exekuci. V novém tisíciletí ještě natočil dokument o sokolském sletu, avšak v té době už byla naše kinematografie těžce pozadu.
Ve Francii natáčel George Méliés své fantastické dobrodružné počiny Cesta na měsíc, Království vil nebo Cesta do nemožna, Italové točili historické velkofilmy a Francouz Max Linder zakládal komedii. Naše tvorba stále sestávala z krátkých aktualit zadluženého režiséra.
Otevření kinosálů a éra němého filmu
Vůbec první český biograf nesl název Divadlo živých fotografií a v roce 1901 jej uvedl v provoz podnikatel Viktor Ponrepo. Šlo o první stálé kino. Těšilo se velké oblibě, hudební doprovod zajišťoval fonograf a objasňování děje divákům měl na starost přednašeč.
Kolem roku 1910 bylo v Praze již osmnáct kinosálů a v Brně šest. V tehdejší vzdělané obci však kinematografie moc opory neměla. Spolu s jejím rozmachem přišly široké protesty kulturních činitelů. Výsledkem bylo zpřísnění cenzury a zákaz vstupu mládeže do biografů. Z toho důvodu vznikl 11. června 1912 Spolek českých majitelů kinematografů v Království českém. Následoval další překotný rozvoj, který však uťal začátek první světové války.
Mladší podnikatelé museli na frontu, ti starší ztratili personál. Většina kin tak musela být zavřena, a ta zbylá promítala německé nacionalistické filmy. Kinematografie prožívala svou první velkou krizi.
Ještě před válkou vznikaly v českým zemích první soukromé filmové společnosti, ty však mlely z posledního a zaostávaly za světovými trendy. V prvním roce Velké války pak postupně přišel jejich krach. Pokusy těchto průkopníků humorně zdokumentoval v roce 1978 Jiří Menzel v komedii Báječní muži s klikou.
Skutečný rozmach přichází až po válečné krizi. Ustanoveno je samostatné Československo, točí se vlastenecké snímky, filmové společnosti vznikají jako houby po dešti a natáčejí se první počiny, které se snaží navázat na rozmach západní kinematografie. Film přestal být doménou několika jedinců a začala se profilovat první velká jména československého filmu jako Martin Frič, Karel Lamač nebo Gustav Machatý.
Vůbec první česky hovořící hvězdou zahraničního formátu se stala Anny Ondráková. Rozená Polka se usídlila v Praze a skrze český film se propracovala k německému, a posléze do USA, kde si zahrála hlavní roli v prvním zvukovém filmu Alfreda Hitchcocka, který nesl název Blackmail. Vrcholy české němé tvorby představují dramata Stavitel chrámu, Erotikon a melodrama Varhaník u sv. Víta.
První zvukové filmy a předválečná tvorba
Konec němé éry dal příležitost vyniknout novým tvářím. V jednom z vůbec prvních zvukových filmů se v roce 1930 objevil jakýsi Vlasta Burian. Komediální snímek C. a k. polní maršálek nastartoval kariéru tomuto legendárnímu komikovi, jehož jméno zná každý filmový fanoušek.
Československý film se už tou dobou dostával opět na výsluní. Své o tom svědčí vybudování Barrandovských ateliéru v roce 1933, což byl filmový komplex, který byl ve své době nejmoderněji vybaveným studiem v Evropě. Ani velká hospodářská krize se kvalit naší kinematografie tolik nedotkla a během první republiky se vyprofilovaly velké hvězdy.
Jmenovitě Hugo Haas, Jan Werich, Jiří Voskovec, Adina Mandlová a Lída Baarová, kteří se nezalekli ani zahraničních angažmá. Velkého ohlasu v zahraničí se dočkal zejména snímek Extáze od Gustava Machatého. Jednalo se totiž o vůbec první nepornografický film, v němž byl zobrazen sex.
Druhá světová válka a nástup komunismu
Další ránu tuzemskému filmařskému průmyslu uštědřila nacistická agrese. Na podzim roku 1938 bylo Československo zrazeno spojenci a přinuceno přijmout Mnichovskou dohodu, která znamenala odstoupení pohraničních oblastí, Těšínska a Podkarpatské Rusy.
Trvalo jen pár měsíců, než Hitler zabrali zbytek našeho území, čímž vznikl Protektorát Čechy a Morava. Němci samozřejmě velmi dobře věděli o kvalitě a vybavení našich Barrandovských ateliérů, a tak z nich po záboru vytvořili hlavní filmové centrum Říše.
Českým tvůrcům však tvorba úplně zatržena nebyla. Postupem války sice vznikalo stále méně a méně tuzemských filmů, válečná léta však dala vzniknout například ceněnému dramatu Noční motýl nebo Kristián.
Po válce byla založena Akademie múzických umění s filmovou fakultou (FAMU) a v roce 1946 byl ustaven filmový festival v Mariánských Lázních, který byl později přesunut do Karlových Varů. Postupem času se z něj stala největší tuzemská filmová přehlídka – Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary.
Československou kinematografii však dobré časy nečekaly. Jen pár měsíců po skončení války byl celý filmový průmysl znárodněn. V roce 1948 došlo k únorovému převratu a moci se chopila komunistická garnitura. Ta nastolila oficiální stranickou dramaturgii, která se nesla čistě v duchu socialistického realismu a československý film znovu trpěl. Hlavní roli dostala budovatelská propaganda a skrze cenzuru se dostal málokterý film.
I přesto se však našly nádherné výjimky, které patří do zlatého fondu naší kinematografie. Řeč je například o legendární pohádce Pyšná princezna nebo krásném trikovém filmu Karla Zemana, který nesl název Cesta do pravěku.
V padesátých letech, které jsou nechvalně známé mimo jiné politickými procesy, vznikl ještě jeden československý fenomén. Byl jím projekt režiséra Alfréda Radoka nazvaný Laterna magika. Šlo o představení, která kombinovala divadlo, tanec a film a získala si nesmírnou popularitu.
Uvolňování poměrů v 60. letech
Šedesátá léta znamenala uvolňování poměrů. Do čela komunistické strany se drali mladí reformní komunisté a také československá veřejnost začala pociťovat větší volnost.
Proběhla také renesance filmu a do popředí se dostalo jedno velké Československé jméno – Miloš Forman. Ten v roce 1963 natočil vůbec první český film podle vzoru cinéma-vérité a nazval jej Černý Petr. Následovaly další dva jeho brilantní počiny Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Události roku 1968 jej však přiměly emigrovat do USA, kde natočil světově proslulá díla jako Amadeus a Přelet nad kukaččím hnízdem.
Režisér Otakar Vávra se rozhodl zajít ještě dále a natočil snímek Kladivo na čarodějnice, který sice pojednával o náboženských procesech 17. století, avšak zároveň jej bylo možné vyložit jako protest proti stalinistickým 50. letem.
Natočeny byly také filmy Obchod na korze nebo Ostře sledované vlaky, které obdržely Oscara pro nejlepší cizojazyčný film. Prostor dostal také nebývale temný a brilantně herecky ztvárněný Spalovač mrtvol Juraje Herze. Čeští tvůrci však neváhali i v tomto období experimentovat, výsledkem byl Kinoautomat.
Šlo o první film na světě, jenž diváci mohli zastavovat v průběhu děje. Setkal se s úspěchem při předvádění na veletrhu v Montrealu v roce 1967.
Normalizace obnovuje dobu temna
Když přišel srpen 1968, znamenalo to konec demokratizace a částečně obnovené filmařské svobody. Následovala další velká vlna emigrace, která i tentokrát zahrnovala řadu výjimečných filmařů a herců (Ivan Passer, Vojtěch Jasný, Jana Boková, Václav Reischl, Otakar Votoček, Bernard Šafařík, Jan Němec a další).
Ti filmaři, kteří se vyprofilovali v 60. letech a neodešli do zahraničí povětšinou dostali zákaz natáčet. Řad filmů, kupříkladu Spalovač mrtvol, Skřivánci na niti nebo Ucho, skončilo v trezoru. Oblíbenými se staly komedie a objevila jména jako Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, kteří v tomto směru vynikali.
Autorské koncepty se vytratily, dobře rozjetá 60. letá vyhasla. Za celou normalizaci se československý film dočkal mezinárodního úspěchu jen díky nominaci Vesničko má středisková z roku 1985 na Oscara. Výjimkou je kupříkladu ještě pohádka Tři oříšky pro Popelku z roku 1973, která se stala vánoční tradicí ve vícero evropských zemích.
Český film po roce 1989
V prvních letech po Sametové revoluci probíhala privatizace filmového průmyslu, který byl do té doby řízen státně. Vůbec první takto natočeným filmem byl Tankový prapor z roku 1991, který produkovala společnost Bontonfilm. Státní cenzura skončila a filmaři se museli vyrovnat s novým problémem – financemi. Do snímku začal pronikat product placement, rozmohly se reklamní kampaně a filmaři se museli přizpůsobit konzumnímu publiku.
Změny přineslo také rozdělení našich dvou zemí, které bylo uvedeno v platnost 1. ledna 1993. Kinematografie našich dvou zemí se začala vyvíjet nezávisle, avšak velmi podobným způsobem. Filmaři se začali stále více orientovat na masové komedie, pohádky a primitivní zábavu, která táhne do kin. Čest výjimkám.
Například snímek Jana Svěráka, Kolja, v roce 1996 obdržel Oscara v kategorii Zahraniční film. Legendou se stala také komedie Pelíšky režiséra Jana Hřebejka, hlášky z tohoto kultovního filmu zná snad každý.
To, co současnému českému filmu chybí, je odvaha experimentovat. Tuzemští diváci navíc nepříliš kvalitní tvorbu podporují tím, že do kin vyráží zejména na stupidní komedie a filmy, které se ani nesnaží přinášet nějaké inovace.
Pokud tedy chcete, aby současná kapitola historie naší kinematografie vypadala tak jako v jejích nejskvělejších letech, choďte do kina. Podpořte méně známe, ale o to kvalitnější filmy.
