Polovina minulého století přinesla desítky skvělých hororových titulů. Vybrali jsme ty nejlepší.
O tom, že se divácké publikum vždy rádo bálo, můžeme najít důkazy v každém desetiletí minulého století.
Na poli kinematografie probíhal zlatý věk hororu už ve 20. a 30. letech, během nichž úřadovalo studio Universal se svými monster movies. Filmovému světu byl tehdy představen Frankenstein, King Kong či upír Nosferatu.
Hororová renesance v pravém slova smyslu se od té doby již nekonala. Během 70. a 80. let jsme se dočkali nástupu krvavých vyvražďovaček, které přerostly až v současné duchařiny.
My jsme pro vás ovšem vybrali patnáctku těch nejlepších hororů ze 40. a 50. let, tedy z období, v němž nastupoval barevný film, končila éra monster movies a filmaři se s tím museli vyspořádat.
Nutno uznat, že se jim to vydařilo. Vzniknout dali celé řadě snímků, které definovaly hororový žánr.
Vlkodlak (The Wolf Man, r. George Waggner, 1941)
Studio Universal krom celé řady monster přinesla na stříbrná plátna i jednu příšeru z dávných babských povídaček – vlkodlaka. Dlužno říci, že šlo o slabší, přesto důležitý filmový kousek.
V 70minutové stopáži je nám načrtnut velmi plochý příběh, který nemá příliš charakteristik celovečerního filmu, na než jsme dnes zvyklí.
Je přímočarý a v podstatě v něm nejde o nic jiného, než o konflikt divokého napůl zvířete a napůl člověka s hlavními hrdiny filmu.
Naháněčka v mlhou zalitých blatech odsýpá a je to zábava od začátku do konce, co naplat, že postava věštkyně není vůbec dobře zahraná a že maska vlkodlaka tohoto netvora moc nepřipomíná.
Tady se psal kult, a tak je třeba jej vidět. Nečekejte však nic důmyslného.
Dr. Jekyll a pan Hyde (Dr. Jekyll and Mr. Hyde, r. Victor Fleming, 1941)
Více než deset filmových zpracování má na svědomí stejnojmenná povídka Roberta L. Stevensona. Pro filmaře výsostně přitažlivý materiál se dle mnohých dočkal svého vrcholu v roce 1931, ale dle mého si ještě půl bodík navíc zaslouží o deset let starší remake s Ingrid Bergman a Spencerem Tracym.
Není divu, že se příběhu chytla celá řada filmařů. Je totiž opravdovou výzvou. V hlavní roli představuje doktora Jekylla, který vynalezne látku, jenž dokáže v člověku probudit nelidské zlo.
Rozhodne se ji vyzkoušet sám na sobě, čímž vzniká jeho druhá osobnost – pan Hyde, která se brzy uchýlí k vraždě.
Vnitřní svár moudrého psychiatra a zběsilého vraha je úžasným námětem, jenž ve verzi z roku 1941 takřka nemá chybu.
Místy utahaná brilantní filmařina se veze především na skvostných výkonech ústřední dvojice představitelů. Skvělou práci na tehdejší dobu odvedli i maskéři.
Kočičí lidé (Cat People, r. Jacques Tourneur, 1942)
V období, v němž vládla monstra od Universalu, musel tento snímek působit jako osvěžující inovace. Nebylo v něm totiž zobrazeno konkrétní zlo vložené do těla nějaké zrůdy či zmutovaného člověka.
Temnota vychází z ženy, jenž trpí zvláštním prokletím. Co se v ní ukrývá, vám napoví název snímku. Ve zkratce děj vypráví o novomanželské dvojici, kterou sužuje jeden problém.
Zvířata v okolí manželky se z nevysvětlitelných důvodů k smrti děsí. A to je právě ta nejsilnější část filmu. Zlo je totiž po celou dobu neviditelné a pozorujeme jej jen z pohledu k smrti vyděšených obětí.
Zamrzí kratší stopáž a nedokonale vykreslené vztahy ústřední dvojice, která se sezdá snad po třetím rande.
Fantom opery (Phantom of the Opera, r. Arthur Lubin, 1943)
Tento snímek s hororovými prvky vypráví notoricky známý příběh o znetvořeném muži žijícím pod pařížskou operou. Přestože měl premiéru už v roce 1943, šlo o třetí film založený na románu Gastona Lerouxe.
Ten první vznikl v roce 1916, ale bohužel se nedochoval. O 9 let mladší němá verze patří k tomu nejlepšímu, co nám začínající kinematografie naservírovala.
Verze představená během druhé světové války není ani lepší ani horší. Je jiná. Knižní předlohou se inspiruje jen volně, je již barevná a doplněná zvukovou stopou.
Má jedno důležité eso v rukávu. Tím je famózní Claude Rains v hlavní roli. Škoda jen, že nedostal více prostoru. Skvělá je také vizuální složka, v níž můžete spatřit i narážky na německý expresionismus.
Jde o tak trochu naivní příběh hororové romance, který si vás ovšem snadno získá.
The Picture of Dorian Gray (r. Albert Lewin, 1945)
Tento hororový snímek sice vznikl už v roce 1945, ale šlo již o čtvrté filmové zpracování slavné knižní předlohy od Oscara Wilda.
Následovalo dalších šest zpracování na stříbrná plátna, avšak tento kousek z konce druhé světové války se jim překonat nepodařilo.
A to především pro jeho atmosféru a herecký výkon Hurda Hatfielda. Film věrně kopíruje novelu, ale přidává do ní další dějové odbočky.
Vypráví o šlechtici Dorianu Grayovi, který je velmi pohledný a je si toho vědom. Ten vymění svoji duši za věčné mládí a krásu.
Časem však propadne nemorálním činům, krádežím či vraždě. To se projeví na malbě, jenž pro něj kdysi zhotovil jeho přítel.
Ta je jeho portrétem, který je tím ošklivější, čím odporněji se Dorian Gray chová. Ten si brzy začne uvědomovat svou duševní prázdnotu.
Snímek je sice černobílý, avšak scény, v nichž je obraz Doriana Gray, jsou vyvedeny barevně.
Vykradač hrobů (The Body Snatcher, r. Robert Wise, 1945)
Film, ve kterém se setkala legendární dvojice černobílého hororu – Boris Karloff a Bela Lugosi. Už jen tento fakt signalizuje kultovní potenciál. Ten bohužel naplněn nebyl, alespoň v naší kotlině ne.
Kvalitativně však Vykradač hrobů do vyšší ligy filmové spadá. A to především díky režii Roberta Wise, jež z povídky Roberta Louise Stevensona dokázal vykouzlit temný thriller s hororovými prvky.
Snímek vypráví o doktoru MacFarlanovi, který si pro školní pitvy obstarává mrtvá těla od podivínského hrobníka Johna Graye. Legální cesta je totiž příliš nákladná a dlouhá.
Hrobař však pro peníze udělá vše, a tak mrtvol obstarává i jiným způsobem, než jejich vykopáváním. Když se to doktor dozví, je zděšen, rozhodne se však s odběrem pokračovat.
Do spleti událostí se však dostává i doktorův asistent Donald Fettes, který nehodlá něco takového připustit.
Snadno si asi dovedete představit, jak příjemně mrazivou podívanou tento černobílý snímek je. Navíc si dobře pohrává s tématikou etiky a touhy po vědeckém pokroku, jenž jsou aktuální i dnes.
Náhlý strach (Sudden Fear, r. David Miller, 1952)
Noirový snímek v hlavní roli s okouzlující Joan Crawford je synonymem intenzity. Diváka zažene hned od úvodu do kouta a namíchá mu v hlavě pořádný psychologický koncert.
Příběh filmu je totiž vyprávěn z pozice oběti vražedného záměru. Krásna Joan Crawford, do jejíž role se velmi rychle vžijete, se dozvídá, že se ji chystají její manžel (Jack Palance) a jeho milenka (Gloria Grahame) zavraždit.
Musí tedy vymyslet plán, jak se svých soků zbavit a zachránit si přitom holý krk. Spolu s ní pociťujete po celou dobu napětí a paranoiu, přičemž každé zašramocení může značit smrt.
Atmosféra houstne především k závěru, během nějž se vám sevře hrdlo. Hororovou atmosféru dokresluje hudba Elmera Bernsteina. Škoda, že takové filmy už nevznikají.
Dům voskových figurín (House of Wax, r. André De Toth, 1953)
Snímek Dům voskových figurín z roku 2005 patří k těm méně povedeným vyvražďovačkám, které vám snižují IQ každým dalším záběrem, jenž musíte absolvovat.
To se nedá říct o jeho předchůdci z roku 1953. Ani tento film však tuto příběhovou premisu nepřinesl jako první. Byl remakem snímku Mystery of the Wax Museum z roku 1933, který vznikl na základě divadelní hry.
Ztvárnění z roku 1953 vyprávělo o šíleném sochaři Henry Jarrodovi, jenž se rozhodne vybudovat muzeum voskových figurín.
Hodlá jej vytvořit ze zavražděných lidí, které poté obaluje ve vosku, k čemuž mu napomáhá jeho hluchoněmý poskok Igor (zahraný Charlesem Bronsonem).
Příjemně mrazivá podívaná má stářím dané nedostatky v podobě nedokonalého maskování či nevěrohodných rvaček, i tak ale dokáže svou atmosférou hravě překonat novodobý remake.
Jen pro zajímavost. Horor byl jedním z průkopníků tehdy populární technologie Natural Vision, která byla nedokonalou verzí dnešního (též nedokonalého) 3D. Režisér André De Toth si však vychutnal jen dvojrozměrnou verzi. Měl jen jedno oko.
Godzilla (Gojira, r. Iširó Honda, 1954)
Fenomén, který v Japonsku odstartoval šílenství po vražedných monstrech, má ke dnešnímu dni více než 45 pokračování, remaků, animovaných ztvárnění a různých televizních filmů. Nic z toho však na kvalitu a hlavně myšlenkový přesah prvního filmů nemá.
Gojira (poangličtěně Godzilla) je monstrum z japonských pověstí, jenž se na plátna kin dostalo poprvé v roce 1954. Jde o obří vodní příšeru, která ve filmovém příběhu vystoupila na souš a než se ji podařilo zastavit, způsobila pořádnou paseku.
Film trpí mnohými nedostatky jako je naivní příběhová linka, ploché postavy a samozřejmě samotná podoba nestvůry, která dnešní optikou vypadá směšně.
Ty však výrazně kladným směrem vyvažuje originalita, promyšlená zvuková stopa a především alegorický význam díla. Režisér do filmu zakomponoval obraz atomového útoku na Japonsko, který působí mrazivěji než samotné monstrum.
Toto morálně naučné dílo byste vynechat neměli.
Them! (r. Gordon Douglas, 1954)
Filmů o zmutovaných zástupcích zvířecí říše, kteří vyrostou do několikanásobné velikosti a plundrují planetu, existuje celá řada. Ten z roku 1954, v němž vystupují obří mravenci, je však v něčem jiný.
Nejenže udělal vražedné stroje z miniaturního hmyzu, ale zároveň představuje agitku na ožehavé téma, jež je bohužel aktuální i dnes.
Poukazuje totiž na fakt, že hrát si s přírodou a ničit ji chemikáliemi či testy nových zbraní, na nás může mít ničivé dopady. Film se odehrává na severozápadě Spojených států, kde po testech atomových zbraní v poušti dochází k mutaci mravenců, kteří vyrostou do obřích rozměrů.
Zastavit se je rozhodne skupina vědců po boku po zuby ozbrojené armády. Těšit se můžete na smažení gigantických mravenců plamenomety.
Opět je třeba podotknout, že obludný hmyz dnes oproti dřívějšku vyvolává jen promile strachu. V padesátých letech byla navíc hrozba jaderného útoku velice aktuální a citlivou záležitostí, která násobila strach tehdejších diváků.
I dnešnímu divákovi, však Them! má co nabídnout. Minimálně dynamický příběh s dobrou paranoidní atmosférou.
Netvor z Černé laguny (Creature from the Black Lagoon, r. Jack Arnold, 1954)
Tato nečekané působivá podívaná z dílny Universalu představila další z klasických filmových monster. Zlatý věk universalovských hororů se již chýlil ke svému konci a tento snímek již nepředstavoval klasické strašení, ale spíš survival horror.
Vypráví totiž o vědci, který hluboko v amazonském pralese nalezne fosílii lidské ruky. Ta má mezi prsty blány. Po návratu domů dává dohromady expedici, která má nalézt zbytek zkamenělého těla podivného tvora, jenž se zdá být chybějícím článkem mezi rybou a člověkem.
Když dorazí na místo, najdou zpustošený tábor se zavražděnými muži, kteří jej měli hlídat. Přesto se rozhodnou zůstat a jejich pátrání je zavede až do Černé laguny opředené tajemstvími.
Tam žije v hlubinách obojživelné monstrum připomínající člověka, které postupně zabíjí jednoho člena výpravy za druhým. Jsme tak svědky svižného survival hororu, v němž vyniká především výborná maska monstra a krása Julie Adams.
Kochat se můžete i záběry z vodního prostředí či pralesními exteriéry. Děj je sice naprosto bez nápadu, ale to v tomto případě vůbec nevadí.
Invaze lupičů těl (Invasion of the Body Snatchers, r. Don Siegel, 1956)
Tento mrazivý horor je příkladem toho, že remaky jen málokdy dokáží dosáhnout kvalit původního díla. Invaze lupičů těl proběhly od roku 1956 ještě třikrát a pokaždé to byl méně a méně příjemný zážitek.
Pokud tedy chcete prožít tento nápaditý příběh naplno, sáhněte raději do padesátých let. Dočkáte se intenzivní podívané, která vás chytne hned na začátku, a to především díky hereckým výkonům. Ty budete hltat až do závěrečné scény.
Děj filmu se odehrává v městečku Santa Mira, kam se po pracovní cestě vrací doktor Bennell (Kevin McCarthy). Brzy si všímá, že se jeho přátelé a známí chovají podivně.
Po čase záhadě přichází na kloub. Na město zaútočili mimozemšťané, kteří místní obyvatele unášejí a nahrazují jejich důvěrnou imitací.
Provádějí to pomocí lusků, z nichž se pak bezduché kopie líhnou. A věřte, že to je parádně děsivé, výborně natočené a famózně zahrané. V tomto případě zub času zatím neúřadoval.
Moucha (The Fly, r. Kurt Neumann, 1958)
Starší bratříček slavného Cronenbergova filmu a pomyslné završení černobílého hororu je povinností pro každého hororového nadšence.
Film vychází z povídky George Langelaana, a pokud jste viděli remake z roku 1986, nebojte se toho, jde totiž o docela jiný film.
Vyprávěn je z pohledu Helene, která detektivovi osvětluje okolnosti úmrtí svého manžela Andrého. Spolu s ní sledujeme příběh o vědci, jenž vynalezne teleport.
Když se však zkouší přemístit, spolu s ním do zařízení vletí moucha a na druhé straně vyleze člověk s muší hlavou a muší tělo s hlavou člověka.
André se postupně víc a více stává mouchou a beznadějně hledá svoji hlavu. Nakonec se rozhodne svůj život raději ukončit.
Na jednu stranu je horor přehlídkou klišé a zašlých efektů, na stranu druhou jde o počin, který si připsal důležitý zásah do kinematografie. A také závěrečná scéna, která hravě zamazává předchozí neduhy.
Dracula (r. Terence Fisher, 1958)
Drákula je legendární postava upíra ze stejnojmenné knihy od Brama Stokera. Je to také ústřední postava celé řady filmů, které jsou překvapivě v několika případech velmi dobré.
Osobně mám nejradši zpracování od Coppoly, avšak co se hororových prvků týče, o něco více mě dokázala napnout verze z roku 1958.
Ta si sice z původního námětu bere v nadsázce jen jména postav, ale Christopher Lee zde v roli krvelačného upíra jen září. Opravdu z něj jde strach a v tomto zpracování nejde o žádného bubáka, nýbrž nefalšovanou krvelačnou bestii.
Peter Cushing navíc představuje jednoho z nejlepších Van Helsingů, které jsem viděl, a tak je tato filmová adaptace slavného příběhu zlatou žilou. Zejména co se týče hereckého umu.
Pes Baskervillský (The Hound of the Baskervilles, r. Terence Fisher, 1959)
Viktoriánská detektivka s hororovými prvky se po ztvárnění z roku 1983 sice jen sápe, ale i tak je skvělým filmem. Bohužel je tentokrát drtivý stisk času vidět a zejména scény s krvelačným psem ztrácejí na původní působnosti.
Snímek se slavné předlohy od Arthura Conana Doyla drží opravdu volně. Někdy je to na škodu (chybí inspektor Lestrade) a někdy jsou pozměněné vztahy mezi postavami pozitivním přínosem, který ději dodává dynamiku a postavám charisma.
A i když film působí na můj vkus příliš komorně, hutnou atmosféru mu nelze upřít. Obzvláště pak v sekvencích z močálů. Pokud byste náhodou neznali dějovou složku, tak jde o snímek, jenž vypráví o krvelačném psí příšeře, která masakruje celé generace rodu Baskervillů.
Záhadu se vydává rozlousknout Sherlock Holmes se svým kolegou Watsonem. Paradoxně, v tomto filmu Watson slavného britského detektiva bezpečně zastíní.
Polovina minulého století přinesla celou řadu skvělých hororových remaků, několik originálních nových příběhů a znamenala konec éry universalovských monster. Šlo také o přechodné období, které předznamenalo nástup žánrů jako exploitation a jeho dalších mutací, jenž začaly jako krvelačná a zlá monstra představovat lidi.
