Jak teroristické útoky z 11. září změnily film

Pátý film Williama Friedkina – Francouzská spojka s Genem Hackmanem, je nejen výborná detektivka, ale zároveň první film, ve kterém se objevila newyorská Dvojčata. Psal se rok 1971 a budoucí nejvyšší mrakodrapy světa byly teprve rozestavěné. 

Jejich majestátnost a dominance z nich udělala symbol amerického úspěchu a filmaři si je velmi rychle oblíbili. V každém druhém filmu odehrávajícím se v New Yorku byly alespoň na chvíli zabrány a v některých z nich hrály symbolickou roli. 

Troufnu si tvrdit, že kdyby se spočítala filmová camea budov, Dvojčata by byla na špici. Svědčí o tom fakt, že se alespoň na jednom záběru objevila v 717 filmech.

V roce 1976 kolem nich prolétal Superman, v druhém pokračování Sám doma (1992) je s vytřeštěnýma očima sledoval Maculay Culkin, v remaku King Konga (1976) na ně obří opičák vyšplhal a v roce 1998 je zalilo obrovské tsunami v katastrofickém Drtivém dopadu (1998).

Role dvojice budov byla téměř tři desítky let pouze symbolická. To se změnilo po teroristických útocích z 11. září 2001.

Tato událost stála životy tisíců lidí, rozpoutala dva válečné konflikty a navždy změnila tvář naší civilizace a všech aspektů západního stylu života včetně kinematografie.

Ta se stala nejvýraznějším druhem umění, prostřednictvím nějž se Američané a západní svět s hrůzostrašnou událostí vyrovnávali. 

Už v roce 1927 ve své eseji uvedl filmový teoretik Siegfried Kracauer, že kinematografie je zrcadlem společnosti.

Podle něj se do filmů nepromítla závažnost proběhlých událostí doslova, ale prostřednictvím metafor, sentimentu a pozměněné atmosféry. 

Měl pravdu. Teroristické útoky z 11. září představovaly obrovské trauma, které filmaři odráželi (a stále odrážejí) ve své tvorbě. 

Terorismus v Hollywoodu

Než se podíváme na to, jak pád Dvojčat proměnil kinematografii, vraťme se nazpět do 70. let. V té době se začaly objevovat první filmy, které zachytávaly terorismus.

Americká půda jím byla v té době ještě nedotčena, a tak filmaři hledali inspiraci jinde. Vznikly filmy Jednadvacet hodin v Mnichově (1976) či Operace Entebbe (1977), které zpracovaly nechvalně proslulé teroristické akce. 

Výjimku mezi nimi tvořila Černá neděle (1977) od Johna Frankenheimera, která vyprávěla fiktivní příběh o palestinských teroristech útočících během finále Super Bowlu.

V 80. letech přišla radikální změna poté, co proběhla íránská islámská revoluce a s ní související vzetí amerických rukojmí a také vstup Američanů do Libanonské občanské války. 

Spojené státy se tak naplno zapojily do konfliktů na Středním východě, což vedlo k sérii útoků, únosů a šíření nenávisti vůči USA. V kinematografii se to promítlo tak, že se z filmových teroristů stali ústřední nepřátelé amerického snu.

V 90. letech přišlo nové klima, skončila Studená válka a začalo období politické korektnosti. Filmaři přestali teroristy zobrazovat výhradně jako Araby, a tak vznikla spousta rozmanitých snímků o teroru.

Od Tichého nepřítele vyprávějícího o irských republikánech přes bosenské Srby v Peacemakerovi (1997) až po kolumbijské mafiány v Jasném nebezpečí (1994).

Nejvíce filmových teroristů ale tvořili vysloužilí vojáci (Smrtonosná past, Operace: Zlomený šíp) nebo bývalí členové ozbrojených složek (Nebezpečná rychlost).

Nicméně, i zobrazení islámských radikálů prošlo notnou změnou. A to kvůli bombovému útoku na Světové obchodní centrum z roku 1993, což byl první islámský teroristický útok provedený na půdě USA. 

Strach z dalšího útoku se promítl do kinematografie, ve které se začala objevovat postavy džihádisty, který fanaticky nenávidí USA a touží po zabití co největšího počtu nevinných lidí (Pravdivé lži, Boeing 747 v ohrožení, Stav obležení).

Okamžitá reakce na útok

První reakcí kinematografických kapacit, prominentních kritiků a diváckého obecenstva byla touha skončit s násilnými  a katastrofickými filmy, obzvláště těmi, v nichž probíhá masová destrukce.

V důsledku události 11. září bylo zrušeno, odloženo či upraveno 45 hollywoodských filmů. Nálada diváků se radikálně proměnila a někteří kritici dokonce Hollywood obviňovali z toho, že za teroristické útoky nese odpovědnost. 

Výmluvné je prohlášení režiséra Roberta Altmana: „Takové zvěrstvo by bylo nemyslitelné, kdyby jej předtím neviděli ve filmu.“ A něco na tom možná bude. 

Spin-off Akty X s názvem The Lone Gunmen vyrukoval půl roku před útoky s epizodu, v níž se vládní agenti rozhodnou unést letadlo a vletět s ním do Dvojčat, aby tím odůvodnili zbrojení a intervenci na Blízkém východě. 

Taktéž ve snímku Boeing 747 v ohrožení z roku 1996 proběhne únos civilního letadla, který provedou teroristé s cílem doletět nad Washington D. C. a vypustit na miliony lidí pod sebou jedovatý plyn. 

Teroristé měli spoustu inspirace a zda hrála nějakou roli v jejich útoku je diskutabilní. Nicméně, akt teroru se jim bohužel vydařil a ovlivnil miliony lidí včetně jejich požadavků na filmové umění.

Nenásilná linka se rychle z veřejného prostoru vypařila a nahradila ji touha postavit se teroru. V reálném světě se nic kromě slov nedělo, a tak si Američané frustrace vybíjeli filmem. 

V měsících po 11. září se ztrojnásobil počet vypůjčených videokazet s akčními filmy jako Smrtonosná zbraň nebo Pravdivé lži a utvořila se silná poptávka po filmech zobrazujících patriotismus a válečná témata. 

To se ještě znásobilo poté, co USA provedly 7. října 2001 invazi do Afghánistánu. Nejnavštěvovanějšími filmy se staly válečné počiny jako Černý jestřáb sestřelen, Za nepřátelskou linií či Údolí stínů. 

Ty se sice týkaly starých konfliktů a neotevíraly téma terorismu, ale byly ukázkou americké odvahy, statečnosti a bojeschopnosti. 

Před 11. zářím by byly vnímány jako kritika americké intervencionalistické politiky, ale v podmínkách nastolených teroristickým útokem si je lidé vykládali jako důkaz, že zásahy mimo americkou půdu mají smysl. 

Například Černý jestřáb sestřelen byl dokončen už v týdnech před 11. zářím a jeho tvůrci přemýšleli, jak takovou látku lidem předestřít po tak hrůzném traumatu. 

Režisér Ridley Scott chtěl původně na konec filmu přidat toto prohlášení:

„Rozhodnutí Spojených států opustit konflikt v Somálsku bylo součástí neochoty vést válku, jež nakonec vedlo k povzbuzení nepřátel Ameriky, aby zaútočili na Pentagon a Světové obchodní centrum. “

Od myšlenky ale opustil a rozhodl se film ponechat tak, jak byl natočen. V jednom rozhovoru prozradil, že vojáky ve filmu vnímal stejně jako hasiče a záchranáře, kteří neváhali obětovat své životy, aby zachránili ostatní. 

Původní trailer na Spider-Mana s Dvojčaty

Vlna patriotismu a obliby válečných snímků skončila s kontroverzním vstupem USA do válečného konfliktu s Irákem v roce 2003. 

Američané byli unavení z nekončících bojů v Afghanistánů a další konflikt, který byl navíc započat bez přímých důkazů, pro ně nebyl zadostiučiněním, nýbrž dalším traumatem a důkazem, že válka s terorismem nebude tak jednoduchá, jak si mysleli. 

Válečné počiny Kód Navajo a Slzy slunce se nedočkaly úspěchu. Vlastně to byly i přes svoji kvalitu finanční propadáky. 

Do popředí zájmu filmového obecenstva se dostala touha po úniku, kterou nabídly velkofilmy, v nichž byl zobrazen souboj mezi dobrem a zlem. 

Extrémně populární se stala trilogie Pán prstenů, která zobrazovala konflikt, který by si Američané přáli vést. S jasně stanovenými hranicemi a takový, v němž jsou zlé postavy odlišitelné na první pohled. 

Za stejný únik můžeme považovat i Harryho Pottera a Letopisy Narnie. I v nich probíhal boj mezi jasně odlišitelným dobrem a zlem a byl jasně viditelný tolik potřebný heroismus, vůdcovství a schopnost sebeobětování pro vyšší dobro. 

Frustrace ze zářijového útoku se promítla i do vzestupu superhrdinských filmů. Jejich mimořádnou oblibu trefně vysvětlil novinář deníku The Guardian Joe Queenan:

„Superhrdinské filmy jsou vytvářeny pro společnosti, která se vzdala. Policie nás neochrání, vláda nás neochrání a neexistují žádní jedinci, kteří by nás bránili. Tak předejme tuto roli superhrdinům.“

Pro spuštění nové superhrdinské éry byla klíčová Nolanova trilogie o Batmanovi. Ta se vyrovnávala s válkou proti teroru, kterou vyhlásil George W. Bush. 

Batman je reálnou osobou, nedisponuje žádnými speciálními schopnostmi a na rozdíl od Supermana nepředstavuje to, čím bychom chtěli být, ale to, čím jsme. Alespoň v Nolanově podání. 

Jeho trilogie je jasnou reakcí na válku proti terorismu a nesnaží se to zakrýt. Batman představuje americkou společnost a její odpověď na akt teroru, jež je v každém díle odlišný a nikdy není zcela poražen.

Naopak vybízí k otázce, jestli vůbec něco takového lze porazit a zda je boj ve stylu oheň proti ohni správným řešením.

V Batman začíná máme teroristy, kteří chtějí vypustit jedovatý plyn a najet městskou železnicí do nejvyšší budovy v Gothamu – Wayne Industries. 

V druhém díle představuje ducha terorismu Joker. A ačkoli se jej Batmanovi podaří porazit, závěr filmu je otevřený a hovoří se v něm o možnosti eskalace.

Je tak vyzdvižena stejná otázka, kterou si pokládali Američané. Je náš boj proti terorismu v Afghánistánu a Iráku správný nebo jím vytváříme ještě více teroristů?

Další trilogie – Iron Man, je taktéž reakcí na 11. září. Je doslovná – Tony Stark bojuje proti radikálně islamistické organizaci a ve třetím díle se dokonce staví proti Mandarínovi, jehož předobrazem byl Usáma bin Ládin.

Nicméně, jde jen o využití prvků, které trápí lidi, ale sociální komentář, který jsme nalezli u Batmana chybí.

Odkaz 11. září se projevuje i u dalších superhrdinů. Captain America, Superman, Iron Man, Wolverine, Thor i Batman zažívají nepříjemné pády na dno, mají traumata, mají negativní stránky a jejich motivace není vždy čistá, ale stále pokračují v tom, co je třeba dělat. 

Tyto postavy vznikly samozřejmě již dlouhá léta před událostmi 11. září, avšak po útoku byly na stříbrné plátno vybíráni mnohem frekventovaněji, než kdy dříve. 

Další téma, které uspělo v atmosféře po teroristickém útoku na Světové obchodní centrum, je invaze mimozemšťanů. První byla Válka světů, o níž Spielberg řekl: 

„Válka světů je o tom, jak se náš národ spojuje, aby čelil invazi cizích okupantů. Nyní už víme, jaké to je, být obětí terorismu.“

Stejně jako během Studené války, i v období po 11. září se vyrojily snímky o mimozemské invazi. Jako příklad uvedu Skyline, Kovbojové a vetřelci, Super 8 nebo Pacific Rim. Jejich princip je prostý – pokud válku nemůžeme vyhrát v reálném světě, vyhrajeme ji doma v obýváku. 

Když pak v roce 2009 získal celosvětový úspěch Avatar a stal se nejvýdělečnějším filmem všech dob, značilo to fakt, že Bushova doktrína ohledně války proti terorismu je již pasé, lidé jsou z konfliktů unaveni a chtějí, aby společenské trauma skončilo. 

Paralela se 70. lety 

Hollywood po 11. září můžeme přirovnat k Hollywoodu 70. let. V té době taktéž panovala krize morálky, společnosti a skrz naskrz ji obepínala frustrace. 

To se projevilo i v kinematografii, a tak vznikaly paranoidní vize budoucnosti a cynické snímky s otevřeným nebo negativním závěrem.

Svědčí o tom například obliba hororu. V 70. letech vznikla celá řada kultovních zástupců tohoto žánru a po delším útlumu přišel další boom v letech po 11. září.

Vznikly remaky v nadsázce ke každému slavnému hororu z minulých dekád a na scénu se vrátili hororoví veteráni jako George A. Romero. Ten vyrukoval se zombie počiny Země mrtvých, Deník mrtvých nebo Survival of the Dead a na margo svého návratu na výsluní prohlásil: 

„Fakt je, že Amerika žije pod hrozbou teroru. Pokusil jsem se natočit mé filmy tak, aby seděly k obavám, jimiž si Američané v tuto dobu procházejí.“

Stejně jako v 70. letech, i v éře po útocích se hojně natáčely katastrofické filmy. Na rozdíl od svých o tři dekády mladších bratříčků ovšem neměly happy end, byly pesimistické a ukazovaly na bezmocnost mocných. 

Ve Dni poté (2004) zažívá Země zhroucení klimatu, nikdo s tím nic nezmůže a vláda je příliš pomalá a neschopná. Stejně tak ve 2012 (2009) ničí naši planetou tsunami a zemětřesení a bohatí a mocní se soustředí jen na záchranu vlastních životů.

9/11 se poprvé objevuje na plátně

Trauma z útoku bylo zpočátku natolik silné a šlo o událost takových rozměrů a dopadů sahajících hluboko do budoucnost, že se žádný filmař dlouho neodvážil 11. září přenést na plátno. 

Každý snímek natočený po této události byl určitým způsobem zdeformován, poznamenán a je to z nich možné vyčíst, ale teroristické útoky jen sálaly z atmosféry filmu a vybraných témat. O 11. září se doslovně nemluvilo. 

První vlaštovkou bylo The Guys (2002), které vyprávělo o veliteli hasičů, který při zásahu ve Světovém obchodním centru přišel o devět mužů. Na jejich počest musí sepsat oslavnou řeč, s čímž mu pomáhá novinářka Joan. 

Dalším filmem, který si citlivě pohrál s tématem 11. září, byla 25. hodina (2002) od Spika Leeho. Snímek, který měl premiéru 15 měsíců po teroristickém útoku, měl původně vypadat úplně jinak.

Vznikal ještě před teroristickým útokem a věnoval se drogovému dealerovi a jeho poslednímu dni na svobodě. Po útocích byla část přetočena a byly přidány nové scény. 

Původní dějová linka zůstala, ale nově byla citlivě namotána na události 11. září a byly přidány slavné záběry na sloupce světla, jež byly postaveny na místě, kde dříve stávala Dvojčata. 

První film, který se s událostí vyrovnával v doslovné podobě, bylo United 93 od Paula Greengrasse. Vyprávěl o událostech letu číslo 93, který byl 11. září unesen, ale pasažéři se vzbouřili, dostali se do kabiny, ale už se jim nepovedlo se zachránit a letadlo, které mělo původně vletět do Bílého domu, s nimi spadlo do polí v Pensylvánii.

Hlavním motivem filmu bylo oslavit hrdinství civilistů a teroristé byli prezentováni jen jako čistá složka zla a pozadí utvářející jejich rozhodnutí vykonat akt teroru nebyla věnována ani jedna vteřina snímku. 

Ten samý rok mělo premiéru World Trade Center, které se zaměřovalo na dvojici šťastlivců, které se zázračně podařilo zachránit ze sutin Dvojčat. Ve filmu nebyl ani jeden záběr na letadla narážející do mrakodrapů. 

Pohled na vývoj po 11. září se postupně měnil a bylo to zřetelně vidět i v kinematografii. 

V roce 2005 vyšlo Spielbergovo drama Munich, které se sice věnovalo masakru na Olympiádě v roce 1972, ale zároveň bylo komentářem k válce navazující na 9/11. 

O tři roky později po skandálu s mučením vězňů v Abú Ghrajb vyšlo drama Body of Lies a o rok později Rendition, které už představilo jako hlavního hrdinu Araba jako oběť amerického mučení. 

Pomyslnou tečkou za hollywoodskou dekádou ovlivněnou terorismem na domácí půdě je Zero Dark Thirty, které jako první nabídlo retrospektivní pohled. A to na hon za Usámou bin Ládinem.

Už s dostatečným nadhledem dokázalo položit otázku, jakou morální cenu zaplatila Amerika za smrt tohoto teroristy.

Už v letech předtím ale přicházel úpadek obliby filmů týkajících se terorismu. Stalo se pravidlem, že filmy o 11. září propadly v návštěvnosti, ale získaly řadu ocenění. Američané nechtěli znovu prožívat své trauma 

V roce 2008 navíc přišla krize a bylo nastoleno nové téma. Hrozba terorismu přestala být tématem číslo jedna, Hollywood se postupně začal věnovat tématům ohrožení amerického snu a důsledkům krize amorálního systému bankovnictví (Margin Call, Moneyball, Cosmopolis, Arbitrage, Promised Land).

Vznikly filmy jako Cloverfield (2011) nebo The Avengers (2012), v nichž jsou ničeny slavné americké budovy.

Katastrofický žánr ukázal, že Američané se s 9/11 již vyrovnali a nevadí jim, že ve snímcích jako G.I. Joe Retalation, Olympus Has Fallen či White House Down padá jedna velká instituce za druhou, je zničen Bílý dům, kapitol či Air Force One. 

Ničení budov symbolizujících americkou velikost a úspěch přestalo poprvé od útoků na Světové obchodní centrum být tabu. 

Teroristické útoky 11. září ovlivnily kinematografii na dlouhá léta dopředu. Potvrdily fakt, že kinematografie je zrcadlem společnosti, a i když útok proběhl už před 17 lety, jejich odkaz je zarytý hluboko pod kůži naší společnosti.