Brutální pogrom, který byl předzvěstí holocaustu.
Sedmnáctiletý Herschel Grynszpan kráčí ulicí pařížské čtvrti směrem k německé ambasádě. Má otupělý výraz a v pravé kapse kabátu rukou pevně tiskne pohled, který mu čtyři dny předtím zaslali jeho rodiče. Stojí v něm, že byli vyhnání z domova a přinuceni žít o hladu a žízni v chatrném utečeneckém táboře. Svého syna prosí o pomoc.
Píše se 7. listopadu 1938 a Herschel s myšlenkou na rodiče a všechny nešťastné židy vyhnané ze svých domovů na hranice s Polskem připravuje pomstu. Levá kapsa jeho kabátu obsahuje krabičku s municí a ve vnitřní kapse má revolver. Když doráží na ambasádu, slušným tónem žádá o naléhavé slyšení u německého ambasadora Ernsta vom Ratha.
V momentě, kdy je přiveden do jeho kanceláře a zaklapnou se za ním dveře, vytahuje revolver a na francouzského zástupce německé říše vypaluje pět ran. Z toho dvě jej zasahují do břicha. Grynszpan v poklidu zůstává stát na místě a čeká, až si pro něj přijde francouzská policie.
V náprsní kapse má vzkaz adresovaný rodičům. Stojí na něm: „Bůh mi odpusť... Musím konat, aby celý svět slyšel o mém protestu, a to také udělám.“
Nejenže byl vom Rath díky svým protestům vůči antisemitismu nacistické říše nevhodným cílem, ale mladík tímto činem zahajuje sled událostí, které eskalují v hrozivý pogrom, jenž vchází ve známost jako Křišťálová noc.
Vzedmutí celonárodního násilí vůči židovské menšině ale není vyprovokováno touto událostí, ačkoli to nacistická média tvrdí. Ve skutečnosti jde jen o impuls, který zapaluje doutnající sud střelného prachu.
S nástupem Hitlera přichází útlak
Pravý úvod krutého pogromu najdeme už v roce 1933, kdy v Německu nastupuje k moci Adolf Hitler a jeho NSDAP. Nový režim staví židovskou menšinu do role veřejného nepřítele, obviňuje ji z ekonomické krize, prohrané první světové války a vlastně všeho špatného, co se německému národu kdy událo.
Ještě ten samý rok je židům zakázáno pracovat ve státním sektoru a jsou osekána jejich práva na vzdělání. Dva roky nato vchází v platnost Norimberské zákony, které židy obírají o občanství a zakazují jim sňatky s Němci nežidovského původu.
Nenakupujte u židů!
Židé tuší, že je zle, a po desítkách tisíc ze země, která se obrátila proti nim, prchají. Nemají ale kam jít. Nemají svůj národní stát a jak v roce 1936 píše Chaim Weizmann, prezident sionistické organizace, svět jako by se rozdělil na dvě části – na země, kde židé nemohou žít a země, kam nemohou vstoupit.
Tato myšlenka je poněkud extrémně podaná, ale faktem je, že azyl do roku 1938 získává jen 250 tisíc německých židů. V zemi nadále zůstává 300 tisíc mužů, žen a dětí židovského vyznání. Nemají už téměř žádná práva a jsou šikanováni jednotkami SA, Hitlerovou mládeží a někdy i vlastními sousedy.
Vyhnání židů na polské hranice
Místní organizace NSDAP a příslušníci strany potřebují pro svoji činnost peníze a v židovských majetcích vidí vhodné řešení. Stále vypjatější situace hnaná Goebbelsovou propagandou, antisemitismem a touhou po majetcích eskaluje v srpnu roku 1938. Tehdy nacistická vláda záměrně ruší povolení k pobytu všem cizincům a požaduje jeho obnovení.
„Německo si židé nekoupili.“
Židovským obyvatelům ovšem už obnoveno není. Musejí se tedy vystěhovat zpátky do svých domovin. K tomuto kroku se ale odmítavě staví sousední Polsko, které vyhlašuje, že Poláci, žijící v Německu déle než pět let, ztrácí své občanství.
Následuje akce zvaná Polenaktion, kdy je 12 tisíc židů původně polského občanství násilně vyhnáno na hranice s Polskem. Odvlečeni jsou během jedné noci a na cestu si smějí vzít jen jedno zavazadlo. Jejich domy jsou následně vybrakovány nacisty a sousedy.
Poláci ale židovské občany odmítají přijmout a posílají je zpátky do Německa. Nakonec jich 4 tisíce dostanou povolení k přechodu hranice, ale dalších 8 tisíc zůstává v utečeneckém táboře. Dochází jídlo, je deštivo a někteří v zoufalosti utíkají zpátky do Německa, kde jsou zastřeleni.
Mezi těmito nešťastníky jsou i Sendel a Riva Grynszpanovi, kteří se usadili v Německu v roce 1911. Jejich syn, sedmnáctiletý Herschel, žije se strýcem v Paříži. V zoufalosti píší pohled, v němž popisují svoji situaci a prosí o pomoc.
Pak nás vzali do policejních aut a vězeňských vozů, po dvaceti lidech v každém, a vezli nás na vlakové nádraží. Ulice byly plné lidí, kteří křičeli: ‚Juden Raus! Auf Nach Palästina!‘ (Židé, táhněte do Palestiny!)
Vražda, která spustila hrůzu
Rozzuřený mladík bere spravedlnost do vlastních rukou a zabijí německého ambasadora Ernsta vom Ratha. Nacistická vláda na vraždu reaguje hned druhý den. Zakazuje židovským dětem navštěvovat německé státní školy, ruší židovské kulturní spolky, zakazuje publikaci židovských magazínů a novin a odnímá židům právo nosit zbraň pod trestem 20 let v koncentračním táboře.
Dva dny nato Ernst vom Rath na následky střelných poranění umírá. Zpráva se dostává k vůdcům nacistické strany v momentě, kdy probíhá večírek na počest neúspěšného pivního puče z roku 1923.
Vom Rathův pohřeb
Adolf Hitler po intenzivním dialogu opouští místnost a místo něj přednáší řeč ministr propagandy Joseph Goebbels. Prohlašuje, že si Hitler nepřeje, aby strana organizovala násilné útoky proti židům, ale pokud vypuknou, nemá jim být zabráněno. Přítomní chápou sdělení jako pokyn k začátku pogromu, a tak ještě té noci vyrážejí do ulic členové nacistické strany, aby zničili vše židovské, na co narazí.
V noci 10. listopadu v 01:20 ráno zasílá Reinhard Heydrich telegram velitelům Sicherheitspolizei a Sturmabteilung s instrukcemi k probíhajícímu pogromu. Jednotky mají chránit nežidovské majetky a obchody a nesmějí vůči protižidovskému násilí zasahovat. Policie zároveň dostává příkaz zkonfiskovat archivní materiály ze synagog a komunitních kanceláří a zatýkat mladé a zdravé židy na práci v koncentračním táboře.
Vypálená synagoga Ohel Yaaqov
Násilí propuká napříč celým Německem. K nacistům se přidávají další a další lidé a rozbíjejí výlohy židovských obchodů. Za noc jich vybíjejí 7 500, a tak se pro pogrom podle rozsypaných střepů ironicky ujímá označení Křišťálová noc. Lidé rozkrádají a ničí židovské majetky. Poničeno a vypáleno je 267 synagog, zdemolovány jsou židovské hřbitovy a více než 30 tisíc mužů je posláno na práci do koncentračních táborů.
Židovské domy jsou páleny a hasiči zasahují jen tak, aby požár neponičil i domovy majoritního německého obyvatelstva. V očích násilníků je prázdnota, rodiny s dětmi stojí na ulici a pozorují dění kolem sebe. Podle očitých svědků ale mimo dění na ulici probíhá i jiný příběh. Mnoho Němců se skrývá za záclonami se slzami v očích.
Ani mezi německými pohlaváry není moc radosti. Lidé zničili cenné majetky, a tak je třeba škodu napravit. Göring proto 12. listopadu 1938 vyhlašuje Judenvermögensabgabe, kolektivní pokutu ve výši jedné miliardy marek za vraždu vom Ratha, kterou mají židé vyplatit státu. Ta je vyřešena zabráním 20 % židovského majetku. Dalších šest milionů marek, které má vyplatit pojišťovna židům za zničené budovy a výlohy, taktéž konfiskuje stát s vysvětlením, že jde o náhradu za škodu na německém národu.
Pálení knih v noci z 9. na 10. listopadu
V měsících po Křišťálové noci zesiluje počet židovských pokusů o útěk za hranice. Pryč z Německa jich v průběhu deseti měsíců utíká 115 tisíc. Listopadový pogrom zacloumal světovou veřejností, která se od nacistického režimu distancovala, došlo k vypovězení diplomatických styků a k odsouzení ze všech světových stran.
Přesto nikdo nedokázal zabránit tomu, co následovalo. Křišťálová noc byla jen předzvěstí holocaustu.
