Krvavý střet z let 1944 až 1949.
Řecko se zapojilo do 2. světové války v říjnu 1940, kdy bylo napadeno Mussoliniho Itálií, jehož armáda zaútočila na zemi bohů z Albánie s motivací obnovit římské impérium.
Nepřipravená armáda, špatné velení, hornaté území a deštivé počasí však italský postup zcela zastavily. Řekové přešli do protiútoku a italská armáda byla vytlačena hluboko do vnitrozemí dvouhlavého orla.
Němci sice byli v té době zaměstnání formováním sil a plánů určených k vpádu do SSSR, dočasně však přerušili přípravy plánu Barbarossa a 6. dubna 1941 zaútočili na řecké linie podél bulharsko-řecké hranice.
Na rozdíl od Italů byl německý drtivý úrok úspěšný a už 20. dubna skončil organizovaný odpor řecké armády na severu země, o týden později se v krvi topily Athény a 1. června dobyli němečtí výsadkáři Krétu. Řecké území bylo následně rozděleno na německou, italskou a bulharskou okupační zónu.
Němci okupovali Athény, Soluň, centrální Makedonii, část ostrovů v Egejském moři (Lemnos, Lesbos, Chios) a většinu ostrova Kréta.
Bulharům připadl severovýchod země od společné hranice až k mořskému pobřeží a Italové obsadili zbytek země včetně všech řeckých ostrovů v Jónském moři a východní části Kréty.
Německé jednotky pochodující Athénami
První pokus o ozbrojený odpor proti okupantům byl zaznamenán již na podzim 1941 v bulharské oblasti vlivu na severu země.
Tyto lokální vzpoury nakonec připravily podhoubí k vytvoření organizovaných osvobozeneckých hnutí, jejichž příslušníci bojovali proti nepříteli partyzánským stylem.
Podobně jako v Česku byla i v Řecku část odboje organizovaná komunisty (seskupení EAM a ELAS), zatímco ostatní odbojové organizace (EDES, EKKA) sdružovaly válečníky inklinující spíše k demokratické části politického spektra.
Ideoví nepřátelé
Oficiálními a všemi demokratickými zřízeními uznávaný představitel Řecka za 2. světové války byl král Jiří ll., který se po bleskovém německém vpádu uchýlil nejprve na Krétu a později do exilu v egyptské Káhiře.
Navzdory mezinárodní reputaci a vlivu však nebyl schopen jakkoliv ovlivnit politické dění ve své vlasti. Tato skutečnost je považována za jeden z hlavních důvodů postupného posilování vlivu komunistického odboje v Řecku.
Král Jiří ll. v Egyptě
Ostatní odbojové organizace si začaly krátce nato uvědomovat reálnou hrozbu poválečné bolševizace země.
Po vzniku dočasného mocenského vakua, způsobeného kapitulací Itálie v roce 1943 a následným odchodem jejich vojsk, došlo ke kuriózní situaci, kdy pravicová EDES uzavřela s Německem dohodu o neútočení, aby si vytvořila podmínky k neutralizaci vlivu komunistické ELAS.
Až do jara 1944, kdy bylo mezi znepřátelenými odbojovými frakcemi uzavřené příměří, docházelo k občasným ozbrojeným střetům mezi bojovníky ELAS a EKKA.
Součástí smlouvy o ukončení nepřátelství byla také dohoda o vytvoření Vlády národní jednoty, jejíž součástí bylo i šest komunistických ministrů. Jednání zpečetil předpoklad, že legitimní exilová vláda nemá na vývoj domácí politické situace žádný vliv.
V říjnu 1944 vytlačily britské jednotky německou armádu z řeckého území a boje o poválečné politické uspořádání země se rozhořely plnou silou.
Obyvatelé Athén oslavují osvobození, říjen 1944
Bratrovražedná válka
2. prosince 1944 uspořádali komunisté, nespokojeni s počtem nabízených křesel v Athénách, agresivní demonstraci, při které došlo ke střetu s policisty podporovanými příslušníky britských okupačních sil.
Demonstrace vyvrcholila střelbou do davu, která podle některých zdrojů způsobila smrt až 25 demonstrantů. Desítky dalších utrpěly zranění.
Ve znamení pomsty zaútočili o dva dny později bojovníci ELAS na několik policejních stanic a do boje proti povstalcům se zapojila britská pěchota, dělostřelectvo a letectvo.
Přestože boje v podstatě pokračovaly i po podpisu příměří, většina stíhacích perutí RAF opustila v létě 1945 řecké letecké základny.
V polovině roku 1946 byly řecké letecké jednotky převedeny pod národní velení a do konce roku opustila všechna britská vojska řecké území. Celá váha bojů proti komunistům se tak přesunula na bedra řeckých ozbrojených sil.
Členové 2. parašutistické britské brigády v ulicích Athén
V roce 1946 dodala Velká Británie do Řecka velké množství zbraní včetně těžké techniky, přičemž zejména 52 tanků Centaur a obrněné vozy Marmon-Herrington výrazně zvýšily bojeschopnost pozemních sil.
V této době kontrolovala povstalecká armáda (nyní již označována jako DSE) rozsáhlé oblasti na řeckém venkově, především těžko dostupné hory a průsmyky na západě, severozápadě a severu země.
Komunistické jednotky se dokonce v určitý moment dokázaly probojovat na 20 kilometrů od hlavního města, přičemž disponovali silou 20 000 mužů či žen ve zbrani.
Levicové organizace se také mohly pyšnit rozsáhlou sítí informátorů a sympatizantů po celém Řecku.
Karta se obrací
Pravidelné dodávky nejmodernější zbraní, humanitární pomoc a zkušení vojenští poradci však brzy dokázali zvrátit průběh konfliktu.
Partyzáni ze skupiny ELAS
První větší protipovstaleckou akcí řecké armády byla operace Terminus zahájená v dubnu 1947.
Jejím cílem bylo vyčistit od povstalců pohoří Pindus, avšak vzhledem k nedostatku koordinační činnosti zúčastněných složek nebyla příliš úspěšná.
Za úspěch vládnoucích sil se naopak považuje zničení dvou povstaleckých přistávacích ploch, které byly určeny k vzdušnému zásobování bolševiků ze sousedních ideově spřízněných států.
V polovině července byla zahájena další protipovstalecké operace nazvaná Coronis. Jejím úkolem bylo ochromení komunistických bojovníků v pohoří Grammos.
Na straně vládnoucích sil byly nasazeny nové tanky Shermann pocházející z amerických průmyslových hal.
Vojenský vězeňský tábor v Makronisos, který byl
určen pro komunistické zajatce nebo sympatizanty levice
Koordinace přímé letecké podpory, kterou poskytovala letadla Spitfire a Texa, byla zdokonalena, a navíc, díky procházející vládní ofenzívě na jihu země, bylo možné přesunout letadla na základny ležící blíže k bojovým liniím.
Zahraniční podpora
Od počátku konfliktu platil pro vládní síly zákaz útočit na nepřítele vzdáleného méně než 8 kilometrů od státní hranice. Řekové se tak chtěli vyhnout přímému a zbytečnému střetu s ozbrojenými silami okolních komunistických režimů Jugoslávie, Albánie a Bulharska.
Díky nedotknutelnosti osmikilometrového pásma podél hranice uniklo při vládní ofenzívě velké množství povstalců do okolních zemí, přičemž několik z nich se následně po uklidnění situace vrátilo na bojiště.
Materiální podpora DSE vládami okolních komunistických zemí nebyl skutečně masivní, nejvíce se angažoval Titův režim v Jugoslávii, který nechtěl demokratického souseda.
Zajímavý byl postoj SSSR, jehož vláda podporovala řecké komunisty především morálně na světovém fóru, přičemž se zásadní materiální pomoci vyhýbala.
Stalin si byl totiž vědom, že Britové společně s Američany nikdy nedovolí vznik komunistického Řecka.
Protichůdné názory Tita a Stalina nakonec vyústily do tichého nepřátelství, což výrazně přispělo k oslabení vlivu, bojové morálky i vojenské síly řeckých komunistů, kteří nebyli jednotného názoru na stranu, kam je třeba se připojit.
K zemím podporujícím komunistické povstalce v Řecku patřilo po únoru 1948 také Československo. Jeden čas se dokonce uvažovalo o nasazení letadel Spitfire našeho letectva, která by operovala z vhodných letišť na Balkáně ve prospěch řeckých protivládních sil.
Úvahy tohoto druhu ztratily však smysl, protože všechny československé Spitfiry byly nakonec prodány do Izraele. Naše země však poskytla politický azyl několika řeckým komunistům a přívržencům levice.
Rána z milosti
V září 1948 proběhla vládní operace v pohoří Vitsi. Díky dobře zvládnuté součinnosti letectva a pozemních sil se dá akce hodnotit jako úspěšná.
Novým prvkem tohoto tažení bylo použití napalmu, který nad cíle dopravovaly samotné Spitfiry a nákladní Dakoty.
Závěrečná ofenzíva proti zbytkům roztroušených DSE v pohořích Grammos a Vitsi proběhla v létě 1949. Akce bylo zahájena 5. srpna a od počátku se vyznačovala intenzivním využitím letectva.
Do bojů byly nasazeny letadla Helldriver zakoupená v počtu 40 kusů. Robustní stroje, které prokázaly své kvality během závěrečných bojů v Tichomoří za 2. světové války, byly v podmínkách vzdušné hegemonie opravdovým strojem na zabíjení.
V prvních dnech operace dosahovalo letectvo vládních sil úctyhodného průměru 150 bojových letů za den. Pumové, raketové a napalmové útoky Helldiverů donutily rebely už 16. srpna ustoupit.
Následně se podepsala smlouva o zastavení palby a značná část válečníků DSE unikla natrvalo přes hranice.
Zabavené partyzánské zbraně na základě Varkízskeho paktu
Finální verze mírové smlouvy byla bojujícími stranami podepsána v polovině října toho roku.
Daň za vítězství
Za občanské války v Řecku bylo zabito více než 12 000 příslušníků vládních sil a téměř 38 000 jich bylo zraněno.
Kromě toho v průběhu bratrovražedné války komunisté popravili 4289 civilistů. Další tisíce si musely vytrpět mučení, násilné vysídlení, zabavování majetku či brutální výslechy lidové policie.
Ztráty DSE jsou odhadované na 38 000 mrtvých a přes 40 000 zraněných. Přeživším komunistům a jejich velitelům, kteří se zachránili útěkem za hranice, byl poskytnut azyl v uzbeckém Taškentu.
Vydáni na milost a nemilost vítěze.
Vojenský soud rozhodující o osudu komunistů, z nichž většina skončí na popravišti
Další válečníky DSE, včetně jejich rodinných příslušníků, přijaly ostatní, převážně komunistické země.
Tisíce radikálních bolševiků byly v Řecku popraveny, odsouzeny k dlouholetým trestům či násilně vysídleny na ostrovy Gyaros a Makronisos.
Řecká ekonomika byla po skončení konfliktu v troskách, občanská válka způsobila zemi větší škody než boje 2. světové války a cizí okupace. Řecká veřejnost, a tedy i politická scéna byla bratrovražednou válkou poznamená na dalších 20 let.
Podle průzkumu Gallupova ústavu z roku 1989 se 43 % Řeků domnívalo, že v občanské válce zvítězila správná strana, 13 procent mělo opačný názor, 23 % neumělo odpovědět a 21 % obyvatelstva se průzkumu nezúčastnilo.
