Jak vznikla tato unikátní technika herectví a co vlastně obsahuje?
Method acting je pojem, který sice může znít povědomě, ale pro běžného filmového diváka zůstává dozajista zahalen rouškou tajemství. Asi nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že na mainstreamové popularitě nabral například ve spojení s řáděním Jareda Leta při natáčení komiksovky Suicide Squad.
Internet obíhaly zprávy o tom, že svým hereckým kolegům daroval dárky jako například živého potkana či použité kondomy. Sám později tvrzení označil za zveličené a pár z nich přímo popřel, ale senzace byla na světě. Method acting se od tohoto momentu v myslích mnoha stal synonymem šílenství.
Spolu s Letem a rolí Jokera se člověku ihned vybaví i jeho předchůdce Heath Ledger. Ten se v rámci své přípravy na roli mimo jiné zavřel na měsíc do hotelového pokoje a vedl zápisník, který měl reprezentovat myšlenky šíleného klauna. Dodnes se dokonce najdou lidé, kteří jeho předčasný odchod do hereckého nebe připisují právě náročnému herectví.
Co je tedy vlastně method acting? Můžeme ho skutečně považovat za jakýsi herecký extrém? Kde vznikl a jak se přetransformoval do podoby, v jaké ho známe dnes?
Jak to již při obsáhlých tématech bývá zvykem, i zde musíme nahlédnout do minulosti. Method acting jako takový je totiž neodmyslitelně spojený s „otcem novodobého herectví“ Konstantinem Sergejevičem Stanislavským.
Ruský herec, režisér, producent, učitel a jeden ze zakladatelů Moskevského uměleckého akademického divadla (1898) v době svého působení vznesl námitky proti příliš umělému pojetí tehdejších divadelních představení. Nejhlavnějším posláním herce byla podle jeho názoru uvěřitelnost a autenticita, přičemž se tyto aspekty snažil zakomponovat do své tvorby.
Co to přesně znamenalo? Obecným pravidlem tehdejšího herectví bylo odosobnění se od postavy. Freudovské psychoanalýzou inspirovaný Stanislavský namítal, že pravé emoce herce mohou pomoci k uvěřitelnějšímu ztvárnění postavy.
Počáteční přístup k herectví se následně postupně transformoval v ucelený systém. Mezi jeho nejvýznamnější součásti patřilo například zkoumání okolí a sledování ostatních. Každá osoba je podle něj jedinečná, a proto by měla být jedinečná a osobitá i každá role.
Mezi další metody patřily například improvizace, ztělesnění ve formě řeči a pohybu či základní otázky typu: „Co bych já udělal v situaci mé postavy?“ a „Co je motivací mé postavy, a proč dělá to, co dělá?“ Snad nejvýznamnějším elementem (i když se ho v pozdějších letech snažil upravit) však bylo již zmíněné autentické emoční cítění.
Stanislavský operoval s pojmem „emoční paměť“ a po svých hercích chtěl, aby skutečně cítili to, co postavy. Pokud tedy postava zažívala nával smutku, od herců očekával, že sáhnou ve své paměti po zážitku, který u nich vzbuzuje podobnou emoci.
Stanislavský absolvoval s divadlem i představení ve Spojených státech, kde jeho přístup způsobil pořádný rozruch. V roce 1931 vzniklo v New Yorku pod vedením Harolda Clurmana, Cheryl Crawford a Leeho Strasberga divadlo s názvem Group Theatre, které stavělo na jeho principech (i když mu částečně předcházelo New York American Laboratory z roku 1923).
Právě poslední jmenovaný, LeeStrasberg, byl člověkem, který systém částečně pozměnil a vyvinul tzv. „metodu“, z níž je odvozen i samotný název method acting. Strasberg se soustředil zejména na dosahování realismu a autentických emocí, a tak započal jeden z nejvýznamnějších moderních hereckých směrů.
V New Yorku totiž také vznikla prestižní organizace profesionálních herců (a později herecká škola) jménem Actors Studio, v níž Strasberg působil jako ředitel a jejíž součástí (i když ovlivněna různými postupy) byla jména jako Paul Newman, James Dean, Steve McQueen, Marlon Brando, Al Pacino, Robert De Niro a mnoho dalších.
Právě vlivem Actors Studio se tak Strasbergova metoda přenesla z původně určených divadelních desek i na stříbrná plátna. Za jejím úspěchem stálo zejména to, v jakém kontrastu byla s dosavadním uhlazeným způsobem klasického herectví zlatých let Hollywoodu.
Jak ve svém obsáhlém článku podotkl kritik Robbie Collin, skvělým příkladem je například scéna ve snímku Streetcar Named Desire. V ní můžeme vidět, jak velmi rozdílně ke svým postavám přistupuje produkt metody Marlon Brando a klasická herečka Vivien Leigh.
Filmový formát byl navíc method actingu vcelku nakloněn. Herci a režiséři si například uvědomili, že kamera dokáže přeci jen lépe zachytit emoci než divák vzdálený od pódia v divadle. Filmové hvězdy se tedy snažily najít způsob, kterým by se mohly vžít do své postavy a dodat jí co největší uvěřitelnost.
Robert De Niro například v rámci přípravy na Scorseseho film Taxikář získal taxikářskou licenci a během jednoho měsíce skutečně rozvážel nic netušící lidi po New Yorku. Pro snímek Raging Bull zase absolvoval desítky hodin tvrdých boxerských tréninků s profesionály.
Těžkou přípravu absolvoval například i Adrien Brody pro snímek The Pianist. Ten strávil nejen celé dny hrou na klavír, ale pro sžití se s rolí člověka, který přišel o všechno, se skutečně vzdal svých věcí. Prodal svůj byt a auto, odpojil si telefony, sbalil dvě tašky věcí a klavír a odcestoval do Evropy. Při tom všem drasticky zhubl, jen aby více zosobnil svoji postavu.
Obecně známý příklad herce, který je ochoten pro své snímky drasticky zhubnout či přibrat, je i Christian Bale. Ten vážil při natáčení snímku The Machinist pouhých 54 kilo. Na tom by možná nebylo nic zvláštního, ale jen za pár měsíců přibral dalších 45 kvůli postavě Batmana.
Zastáncem prvků method acting je také jeden z nejlepších herců současnosti Daniel Day-Lewis. Při natáčení My Left Foot strávil celé týdny na vozíku, pro roli v Last of the Mohicans se naučil lovit zvěř a během divadelní hry Hamlet se mu zdálo, že mluví se svým mrtvým otcem. A abychom nezapomněli, pro snímek The Unbearable Lightness Of Being se naučil český jazyk, jen aby dokázal zachytit správný přízvuk.
Herců, kteří využívají určité formy metody ve svém umění, jsou desítky a rozhodně nemůžeme vyjmenovat všechny. V poslední době se však s podobnými historkami setkáváme častěji, a to nás přivádí k dalšímu bodu.
Jak tvrdí mnozí odpůrci metody, stále více se na ní staví jako na marketingovém tahu studia či herce, který chce svou roli prodat jako spolehlivější.
To samozřejmě není jediná kritika této herecké techniky. Mnozí ji kritizují z důvodu, že právě Strasbergova metoda ignorovala některé Stanislavského myšlenky. Ten si ve svých pozdějších dílech uvědomoval, že pro herce může být psychicky náročné prožívat emočně náročné události a snažil se najít jiné způsoby, jak docílit autentičnosti, na které navázala Stella Adler či Sanford Meisner (například představivostí).
Právě oni si uvědomili už během své práce v Groups Theatre, že Strasbergův styl je mnohokrát nezdravý a nutí herce být více sobecký, než odevzdaný své roli.
Kromě možného těžkého psychického tlaku se mnohokrát zmiňuje i tlak vyvíjený na lidi kolem. Natáčení je samo o sobě náročný proces, při kterém mohou snadno utéci nervy a štáb opravdu nepotřebuje, aby se k nim herec choval ponižujícím způsobem jen proto, že nevychází z role.
Method acting je i přes svou kritiku dozajista obdivuhodný styl (či spíše technika) herectví. Z divadelních prken na začátku 20. století se přenesl až na stříbrné plátna, přičemž můžeme s jistotou říci, že dopomohl k desítkám nezapomenutelných hereckých výkonů a brilantních filmů.
Připomínáme, že celé téma je hodné skutečně většího zkoumání, ale to ani nebylo našim záměrem. Snažili jsme se ti alespoň stručně (a samozřejmě s dávkou sebekritiky) vysvětlit, co method acting vlastně znamená a proč je v dnešní době tolikrát zmiňovaný.
Máš nějakou oblíbenou roli, ve které herec či herečka využívali method acting? Pokud ano, klidně se s ní poděl v komentářích níže. Samozřejmě uvítáme i všechny tvé připomínky.
