Před 50. lety měl premiéru první interaktivní film. Vznikl v Československu a lidu nabízel jedinou svobodnou volbou, kterou mohli v komunistickém režimu učinit.
Internet v posledních dnech žil fenoménem interaktivního snímku Bandersnatch od Netflixu. I my jsme se nechali nachytat a strávili jsme u jeho sledování pěkných pár hodin. V konečném důsledku, jak jsme shrnuli v naší recenzi, ale příběh za moc nestojí a zábava tkví hlavně ve formě, nikoli v obsahu.
Při tom všem nadšení jsme si posvítili na interaktivní film z obecného měřítka a došli jsme k pozoruhodnému zjištění. Vůbec první snímek v tomto provedení totiž vznikl v Československu.
Jmenoval se Člověk a jeho dům a představen byl v roce 1967 na světové výstavě EXPO'67 v Montrealu, kde slavil obrovský úspěch. Stály se na něj několikahodinové fronty a byl největším hitem festivalu.
Inovativní projekt se jinak nazýval Kinoautomat a byl připraven speciálně pro tuto příležitost. Do několika desítek sedaček v kinosálu byla nainstalována tlačítka. Zelené a červené. Promítaný film se v některých momentech zastavil a lidé měli rozhodnout za hlavní postavu pana Nováka. V tom momentě na pódium vystoupil Miroslav Horníček (který postavu ve filmu ztvárnil) a v nadsázce popisoval, jak důležité je rozhodnutí, které musí diváci učinit.
Ti se pak dle vlastní vůle rozhodli, který ze dvou prezentovaných směrů děje preferují a v závislosti na možnostech prezentovaných na plátně si vybrali stiskem tlačítka. Humorné a zároveň obdivuhodné je, že Miroslav Horníček vůbec neuměl anglicky a všechno, co říkal divákům v sále, měl naučené foneticky. Dopředu tak vůbec nevěděl, zda mu budou lidé rozumět.
Diváci měli zdánlivý vliv na vývoj děje. Snímek byl ale samozřejmě natočen tak, že se příběh stejně sbíhal směrem, který předem určil autor projektu Radúz Činčera. Šlo o odlehčenou komedii klasického československého rázu a její kouzlo tkvělo v lidskosti. Vybírat se tak mohlo třeba z možnosti, zda má jít zcela nahá sousedka pouze omotaná ručníkem do bytu pana Nováka, nebo zda si to má rozmyslet.
Po úspěchu měl Činčera plno plánů, jak se svým dítkem naložit. Jenže pojem duševní vlastnictví pro komunistickou garnituru nic neznamenal a film si prostřednictvím Československého státního filmu přivlastnil.
O zakoupení práv se prali tací mogulové jako Paramount Pictures a Universal Studios a z Činčery by se v normální zemi stal milionář, jenže komunisté rozhodli jinak. Kinoautomat neprodali velkým firmám, ale jakési nepříliš významné zahraniční produkci, které stát dlužil. A to značně pod cenou a s vidinou toho, že je tím celý projekt zatracen.
Radúz z toho byl samozřejmě nešťastný, ale i tak chtěl svůj snímek alespoň uvést v zemi původu – v Československu. Podařilo se to až díky spolupráci s kinem Světozor, které do všech pěti set sedaček zavedlo hlasovací zařízení s tlačítky. Premiéra u nás proběhla až 14. ledna 1971, promítalo se dvakrát denně a lidé stáli den co den fronty.
Velký ohlas si snímek užíval až do posledního promítání, které proběhlo o rok později. Při pohledu zpět lze předpokládat, že film byl tak oblíbený, protože na rozdíl od tehdejší tvorby byl apolitický, uvolněný a lidem stačilo i to, že hlavní postava byla oslovována jako pan Novák, nikoli soudruh Novák.
Krizový moment přišel ve chvíli, kdy si Kinoautomat vzal na paškál kritik Rudého práva Jan Kliment. Ten vůbec nepochopil humorný základ filmu a zkritizoval jej za to, že ač je divákovi dána možnost volby, vždy je rozhodnuto za něj.
Taková myšlenka příliš připomínala chování komunistického aparátu, který navíc neměl příliš v lásce osobnosti, které za projektem stály. Propagace filmu byla tedy snížena na minimum, promítání se postupně zkracovala a na nátlak komunistů se v roce 1972 musel Radúz Činčera se svým dílem rozloučit.
Návrat kinoautomatu přišel v roce 1985. Státní televize ukradla Činčerův nápad a natočila seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka. Ten fungoval na stejném principu. Nicméně, seriál běžel v televizi a diváci tak samozřejmě neměli k dispozici hlasovací tlačítka.
Výběr v pokračování děje tak probíhal zvláštním způsobem. Lidé vypínali a zapínali elektrické spotřebiče, na centrále se počítaly výkyvy v přísunu energie a podle toho bylo rozhodnuto. Seriál se ale moc nepovedl a vykradené duševní vlastnictví Radúze Činčery tak dostalo na frak.
Dobré jméno kinoautomatu ale nebylo zašlapáno. Po sametové revoluci se objevily hlasy požadující jeho opětovné promítání a nakonec k zázraku skutečně došlo. Našly se negativy, Národní archiv zaplatil kopie a noví provozovatelé Světozoru, kteří z něj dělali artové kino, na nápad obnoveného promítání nadšeně kývli.
Tímto humorným klipem byla uvedena obnovená premiéra
Novou premiéru uvedla 29. května 2007 Alena Činčerová, dcera tehdy již zesnulého Radúze Činčery a moderátory byli na střídačku Tomáš Matonoha, Eduard Hrubeš a Josef Polášek. Loni byl Kinoautomat promítán na počest 50 let od svého vzniku v řadě zemí po celém světě.
