Vnitřní a citové rozpory zničily již nemálo umělců. Vedle Oscara Wilda je to třeba i případ dekadentních básníků Paula Verlaina a Arthura Rimbauda. Verlainovi milostný vztah s arogantním mladíčkem rozvrátil celý život.
Básník Paul Verlaine žije v Paříži spokojeným manželským životem. Se ženou bydlí v domě jejích rodičů a zdá se, že páru ke štěstí nic neschází. To se změní poté, co Paříž navštíví mladý rebelský básník Arthur Rimbaud.
Jeho osobnost Verlainovi velmi imponuje a zpočátku se domnívá, že je to kvůli mimořádnému talentu, který mladík bezesporu ukrývá. Záhy ale zjistí, že jej k nezralému muži táhne něco víc než jen obdiv a společná záliba ve skládání veršů.
Úplné zatmění
Z blízkého přátelství se zrodí vášnivý milostný vztah a Verlaine je Rimbaudem natolik poblázněn a okouzlen, že kvůli němu dokonce opustí svou ženu Mathildu. To se ale nestane ze dne na den. Konečnému rozhodnutí předchází stále ostřejší konflikty, výbuchy násilí střídající pokorné omluvy, odchody, návraty, výčitky, pláč, žehrání. A ve všem tom zmaru se rozvíjí milostný vztah Verlaina a Rimbauda, které je oba pomalu, ale jistě přivádí k záhubě.
Tak nějak popisuje příběh dvou známých prokletých francouzských básníků v kontroverzním uměleckém filmu Úplné zatmění režisérka Agnieszka Hollandová. A dlužno podotknout, že její verze vidění symbolistické, impresionistické a dekadentní doby, v níž oba muži žili, se poměrně přesně drží verze historické.
Doba pesimismu a beznaděje
Pohnutý příběh nešťastných básníků byl částečně produktem doby, v níž oba žili. Rychlý růst životního tempa v 19. století vedl v konečném důsledku u určitých citlivých jedinců k pocitům protichůdným.
Místo radosti z nastávajících změn a úspěšného rozvoje společnosti to byly katastrofické představy, chaos a dezorientace. Jejich vlivem docházelo v umění k růstu napětí, neshod, k věnování kritické pozornosti každodenní realitě a na základě toho k odmítnutí hodnot a ideálů. Takové vnitřní postoje sužovaly měšťany devatenáctého století a vedly u nich k pocitům pesimismu a beznaděje.
Paul Verlaine
Prokletí básníci milovali alkohol, drogy, sex a temnotu
Z těchto pocitů se zrodila řada nových uměleckých směrů, jimž je společný příklon k tajemnu, temnotě a nejasnosti. Ať už to byl symbolismus se svými metaforami, přenesenými významy a volnými verši nebo impresionismus, podle kterého se poznání skutečnosti odehrává v individuálním dojmu a náladě z neopakovatelného okamžiku. Či právě dekadence typická úpadkem, náladovostí, smutkem, marnivostí, opovrhováním životem a odchodem do světa snů a představ.
Paul Verlaine v kavárně
Ve Francii se zrodila celá generace prokletých básníků, jejichž hlavním představitelem byl vedle Verlaina a Rimbauda také Charles Baudelaire. Samotné označení pochází ze stejnojmenné eseje, jejímž autorem je právě Paul Verlaine.
Výraz původně označoval pouze spisovatele ve Verlainově sbírce, posléze se však vžil jako obecné označení pro umělce, kteří stojí mimo společnost. Prokletí básníci byli typičtí bohémským způsobem života zahrnujícím příklon k ponocování, alkoholismu, drogám a neurvalým sexuálním hrátkám.
Zesměšňovali mravy a tehdejší společnost, kterou byli kritizováni. Známý je v tomto směru Verlainův výrok: „My proklínáme společnost, ona proklíná nás.“
Neurvalost plodící zlobu a totální revoltu
Jedním z důvodů, proč si milenci Verlaine a Rimbaud tolik rozuměli, byla jistě jejich láska k veršům. Verlainovo dílo je typické jemností, citovostí a náladovostí, které se vyvozují z dojmů a doteků lidí, předmětů a přírody. Svým druhem poezie inspiroval mnoho hudebních skladatelů, protože velmi zajímavým způsobem zdůrazňuje rytmus a melodii.
Rimbaud naproti tomu strukturu a metodu poezie zcela změnil. V jeho díle jsou patrné jeho vnitřní rozkoly, zejména pak rozpor umělce a společnosti, jejž prezentuje prostřednictvím popisu subjektivních prožitků.
Arthur Rimbaud
K měšťákům a náboženství cítil Rimbaud odpor, k revoluci naopak obdiv. Společnost ve svých básních setrvale vystavoval pohrdavému posměchu, což se časem vyhrotilo ve zlobu a útok na všechny formy tradice.
Budil dojem, že mu na ničem nesejde, že je mu všechno jedno. A možná také bylo. Ta bezstarostnost a nepolapitelnost zřejmě lahodila oku, sluchu a citu jemného Verlaina, kterého k sobě Rimbaud poutal svou vášnivou nezkrotností. Všechna Rimbaudova díla publikoval Verlaine.
Vášeň změnila umělce v pijana a tuláka
Paul Verlaine byl pařížský úředník. Kvůli arogantnímu mladíkovi, který učaroval jedině jemu (pro ostatní to byl zpupný spratek) opustil milující manželku a uvrhl sebe i své slibné dílo do záhuby. S Rimbaudem žil nejen jako přítel, ale také jako milenec. Tento vztah jej však vnitřně degradoval na alkoholika a tuláka.
Hádky, neshody, bohémský způsob života a vnitřní rozháranost vedly k častým rozkolům mezi oběma muži, což vyvrcholilo tím, že Verlaine Rimbauda postřelil. Za to si odpykal dva roky ve vězení, kde prodělal léčbu a přiklonil se k víře v Boha. Po propuštění z vězení se ale brzy vrátil k původnímu způsobu života.
Hněv a neshody je paradoxně spojovaly
Arthur Rimbaud pocházel z rodiny, kterou její hlava, totiž jeho otec, pro svou lásku k dobrodružství nakonec opustil. Můžeme se tedy částečně domnívat, že za Rimbaudovo tuláctví, které měl společné se svým pozdějším přítelem a milencem Verlainem, nese zodpovědnost i nestálá povaha jeho otce.
Rimbaudova matka zůstala na chlapce sama a svou konzervativní a nábožensky bigotní výchovou na něj rozhodně nestačila. Rimbaud na ni reagoval prudkými výbuchy hněvu a často utíkal z domova. Takto se zatoulal až do Paříže, kde se seznámil s Verlainem a navázali vášnivý milostný vztah plný dekadence.
Za pokus o zničení díla málem zaplatil životem
Verlaine a Rimbaud spolu procestovali velkou část světa. Nejprve se zdržovali v Paříži, později žili v Anglii i v Belgii. Jejich vášnivé povahy vedly k řadě sporů, z nichž jeden pro Rimbauda neskončil šťastně. Rimbaud se v záchvatu vnitřních rozporů pokusil zničit své, podle Verlaina geniální dílo, za což jej milenec postřelil. Rimbaud v nemocnici na básnění zanevřel, odsoudil vlastní dílo a přestal psát úplně.
Arthur Rimbaud
Později vstoupil do koloniálního vojska, čímž se přiblížil otci, který býval kapitánem pěchoty. Jeho život byl nadále velmi pestrý a tulácký. Pokud jsme říkali, že s Verlainem cestoval, nebylo to nic proti tomu, co přišlo po Verlainovi. Na Jávě vystoupil z vojska, dal se k cirkusu, s nímž projel Švédsko a Norsko. Navštívil také Egypt, Kypr, Aden a somálskou poušť. Zemřel na rakovinu, neboť měl zhoubný nádor v pravém koleni.
