Omluva za systematickou genocidu byla vyslovena až po sto letech.
„Všichni lidé kmene Herero musí opustit svou zem. Pokud odmítnou, donutíme je zbraněmi. Jakýkoli Herero přebývající uvnitř německých hranic, ať už se zbraní nebo bez, bude zastřelen. Nebudeme brát žádné zajatce.“
První genocida 20. století vypukla před 115 lety v Německé jihozápadní Africe (dnešní Namibie). Během čtyř let bylo systematicky vyvražděno na 65 tisíc příslušníků kmene Herero a 10 tisíc příslušníků etnika Nama.
Afričané byli drženi v Namibské poušti pod německou koloniální nadvládou, kde umírali žízní a hladem. Tisíce jich byly drženy v koncentračních táborech, kde většina zemřela vyčerpáním, podlehla nemocem nebo brutálnímu zacházení.
Genocida byla oficiálně uznána až o 80 let později Organizací spojených národů. Německá vláda se omluvila až v roce 2004 a teprve před třemi lety tehdejší události oficiálně uznala za genocidu. Nicméně, Bundestag odmítl kmenu Herero vyplatit jakoukoli náhradu.
S příchodem kolonizátorů kráčí smrt
Namibii tvoří z velké části poušť. Nejcennější komoditou pro místní je voda. Její absence je ale vyvážena přítomností nejrůznějších kovů od cínu, wolframu, mědi a stříbra po lithium a diamanty. Domorodé obyvatele ale po staletí zajímalo takřka výhradně železo. Jednotlivé kmeny mezi sebou žily víceméně v míru a provozovaly vzájemný obchod.
Nejpočetnějšími etniky byla Nama a Herero, která chovala dobytek a žila farmářským životem. O území se s nimi dělili Sanové (nomádi, lovci a sběrači), Damarové (lovci a obchodníci s mědí) a Ovambové (zemědělci a obchodníci s kovem).
Přirozený způsob života v relativním dostatku a klidu začal dostávat trhliny ve 40. letech 19. století. Tehdy se na jejich území začali usidlovat Němci. Nejprve přijížděli misionáři, po nich osadníci a na závěr vojáci.
V roce 1883 prohlásilo Německo oblast Namibie za svoji kolonii. Do země se přistěhovaly další tisíce osadníků a spolu s nimi armádní guvernér. Major Theodor Leutwein toho o vedení kolonie příliš nevěděl a Afrika mu byla na hony vzdálená. Přesto se v nových podmínkách rychle zorientoval a brzy začal proti sobě poštvávat dva největší kmeny – Herero a Nama. Podporoval síly toužící po moci a vytvářel prostředí pro etnický konflikt.
Německá koloniální armáda (1904)
Mezitím se do země hrnuli další osadníci, kteří vytlačovali lid kmenů Herero z jejich půdy pomocí úplatků a obchodů. Pomohl jim i vir, který na konci 90. let 19. století skolil většinu dobytka. Osadníci nabídli domorodcům půjčky, které jim pomohou postavit se na nohy. Jenže byly zatíženy takovým úrokem, že jim Afričané museli nakonec kromě půdy a majetku dát i nově pořízený dobytek.
