Zdánlivě iracionální zkušenosti blízké smrti mají svá vědecká vysvětlení.
Je konec 50. let minulého století. Na operačním sále v Londýně leží hollywoodská hvězda a sex-symbol své doby Elisabeth Taylor. V místnosti je s ní jedenáctičlenný personál, který ji má chirurgickým zákrokem zbavit dlouholeté chronické bolesti způsobené pádem z koně.
Soustředěnou práci lékařského týmu náhle přeruší táhlý zvuk přístroje, který operované ženě měří tep. Její srdce se zastavilo. Doktor prohlásí: „Myslím, že jsme ji ztratili“ a okamžitě zahajuje resuscitaci. Bezvládné tělo se mu ale dostat zpátky k životu nedaří.
Sama Elisabeth své okolí po celou dobu dobře vnímá. Po zastavení srdce vystupuje ze svého těla a z výšky vidí celý sál a práci všech lékařů, kteří se snaží její bezvládné tělo přivést k životu. Slyší i hlas doktora, který konstatuje, že ji ztratili.
Snaží se mu dát najevo, že je stále při vědomí, ale nedaří se jí to. Nedokáže ani pohnout prstem, natož promluvit. Následně se propadá do temnoty, kterou prozařuje jen jeden světelný bod. Elisabeth se vydává jeho směrem a po chvíli se setkává se svým tři roky zemřelým manželem Mikem Toddem.
Naplní ji štěstí a říká mu, že je na dobrém místě a chce tam zůstat s ním. On jí ale odpovídá: „Ne, lásko. Musíš se otočit a vrátit zpátky, protože toho máš ještě spoustu před sebou. Nesmíš to teď vzdát.“ Po těchto slovech se herečka na operačním sále probouzí. Zjišťuje, že jí srdce vypovědělo službu na pět minut. Lékaři ji prohlásili za mrtvou a už měla vypsaný nekrolog s časem smrti.
Její příběh ani zdaleka není ojedinělý. Lidí, kteří zažili klinickou smrt, jsou tisíce a jejich svědectví bývají až neuvěřitelně podobná. Mnozí v tom vidí důkaz posmrtného života či božské existence, vědecká obec má ale pro mimotělné zážitky, světlo na konci tunelu či setkání s milovanými zesnulými svá vysvětlení. Jak už to bývá, záhada zůstává záhadou jen do té doby, než ji někdo racionálně prozkoumá.
Většina lidí, kteří si prožijí klinickou smrt, popisuje svůj zážitek jako ten nejsilnější moment, který jim navždy změnil život. A nejjednodušším vysvětlením je existence duše, božských bytostí či šťastného posmrtného života. Ale co když pocity neuvěřitelného štěstí nejsou dílem spirituálních bytostí, ale nastupují, protože se do lidského mozku v masivní míře vyplavují hormony štěstí zaručující kladný konec života?
S vysvětlením přicházejí Jimo Borjigin, profesor neurologie z Michiganské univerzity, a Susan Blackmore, psycholožka a autorka knihy Dying to Live: Science and the Near-Death Experience o vědeckém pozadí klinické smrti. Není totiž žádnou náhodou, že lidé klinickou smrt prožívají totožným způsobem. Za vším je třeba hledat neurologické procesy, které probíhají v našem mozku.
Většina lidí vrácených k životu si projde totožný scénář. Jako první přichází známé „světlo na konci tunelu“. To není výplodem kultury. Vidí jej jak Američané, tak Číňané či Francouzi. Tunel se světlem na konci může mít mnoho podob. Někteří vidí zářící bytost, jiní stovky obrazovek nebo namířený reflektor.
V zásadě jde ale o totožný jev, za kterým stojí aktivita ve zrakovém kortexu. Vize „světla na konci tunelu“ vzniká vlivem elektroimpulsů a hormonů, které zaplaví část mozku ovládající zrak, díky čemuž člověk následně „vidí“ světlo. A vyrazit k němu je už jen z psychologického hlediska automatická reakce.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak věda vysvětluje „levitaci umírajícího nad vlastním tělem“;
- proč lidé během smrti pociťují euforii;
- z jakého důvodu lidé vídají zesnulé příbuzné či Boha;
- jak dlouho po smrti je ještě mozek aktivní.
