Zdánlivě iracionální zkušenosti blízké smrti mají svá vědecká vysvětlení.
Je konec 50. let minulého století. Na operačním sále v Londýně leží hollywoodská hvězda a sex-symbol své doby Elisabeth Taylor. V místnosti je s ní jedenáctičlenný personál, který ji má chirurgickým zákrokem zbavit dlouholeté chronické bolesti způsobené pádem z koně.
Soustředěnou práci lékařského týmu náhle přeruší táhlý zvuk přístroje, který operované ženě měří tep. Její srdce se zastavilo. Doktor prohlásí: „Myslím, že jsme ji ztratili“ a okamžitě zahajuje resuscitaci. Bezvládné tělo se mu ale dostat zpátky k životu nedaří.
Sama Elisabeth své okolí po celou dobu dobře vnímá. Po zastavení srdce vystupuje ze svého těla a z výšky vidí celý sál a práci všech lékařů, kteří se snaží její bezvládné tělo přivést k životu. Slyší i hlas doktora, který konstatuje, že ji ztratili.
Snaží se mu dát najevo, že je stále při vědomí, ale nedaří se jí to. Nedokáže ani pohnout prstem, natož promluvit. Následně se propadá do temnoty, kterou prozařuje jen jeden světelný bod. Elisabeth se vydává jeho směrem a po chvíli se setkává se svým tři roky zemřelým manželem Mikem Toddem.
Naplní ji štěstí a říká mu, že je na dobrém místě a chce tam zůstat s ním. On jí ale odpovídá: „Ne, lásko. Musíš se otočit a vrátit zpátky, protože toho máš ještě spoustu před sebou. Nesmíš to teď vzdát.“ Po těchto slovech se herečka na operačním sále probouzí. Zjišťuje, že jí srdce vypovědělo službu na pět minut. Lékaři ji prohlásili za mrtvou a už měla vypsaný nekrolog s časem smrti.
Její příběh ani zdaleka není ojedinělý. Lidí, kteří zažili klinickou smrt, jsou tisíce a jejich svědectví bývají až neuvěřitelně podobná. Mnozí v tom vidí důkaz posmrtného života či božské existence, vědecká obec má ale pro mimotělné zážitky, světlo na konci tunelu či setkání s milovanými zesnulými svá vysvětlení. Jak už to bývá, záhada zůstává záhadou jen do té doby, než ji někdo racionálně prozkoumá.
Většina lidí, kteří si prožijí klinickou smrt, popisuje svůj zážitek jako ten nejsilnější moment, který jim navždy změnil život. A nejjednodušším vysvětlením je existence duše, božských bytostí či šťastného posmrtného života. Ale co když pocity neuvěřitelného štěstí nejsou dílem spirituálních bytostí, ale nastupují, protože se do lidského mozku v masivní míře vyplavují hormony štěstí zaručující kladný konec života?
S vysvětlením přicházejí Jimo Borjigin, profesor neurologie z Michiganské univerzity, a Susan Blackmore, psycholožka a autorka knihy Dying to Live: Science and the Near-Death Experience o vědeckém pozadí klinické smrti. Není totiž žádnou náhodou, že lidé klinickou smrt prožívají totožným způsobem. Za vším je třeba hledat neurologické procesy, které probíhají v našem mozku.
Většina lidí vrácených k životu si projde totožný scénář. Jako první přichází známé „světlo na konci tunelu“. To není výplodem kultury. Vidí jej jak Američané, tak Číňané či Francouzi. Tunel se světlem na konci může mít mnoho podob. Někteří vidí zářící bytost, jiní stovky obrazovek nebo namířený reflektor.
V zásadě jde ale o totožný jev, za kterým stojí aktivita ve zrakovém kortexu. Vize „světla na konci tunelu“ vzniká vlivem elektroimpulsů a hormonů, které zaplaví část mozku ovládající zrak, díky čemuž člověk následně „vidí“ světlo. A vyrazit k němu je už jen z psychologického hlediska automatická reakce.
Elisabeth Taylor nebyla výjimkou ani v momentě, kdy opustila své tělo a sledovala z výšky práci lékařů. I v tomto mají prsty přirozené reakce našeho těla. Když člověk zažije spánkovou apnoe, jeho mozek pozná snížený příděl kyslíku v krvi a spáče přivede k bdělosti.
Pokud přestane bít lidské srdce, mozek udělá vše, co je v jeho silách, aby jej „znovu nahodil“. Mimotělní zkušenost přichází v momentě, kdy vznikne nesoulad mezi tím, co přikazuje mozek, a tím, čeho je lidské tělo během zástavy schopno.
Je to jako když se člověk topí. Mozek vysílá požadavky k přísunu kyslíku, ale tělo jej není schopno splnit. V takovém případě mozek vyšle do těla bouři impulzů a chemických látek. Ta zasáhne i levý temporoparietální kortex, což je oblast mozku odpovědná za uvědomění si sama sebe.
Zážitky blízké smrti nejsou nepodobné těm ze snímku Flatliners (1990)
Jak potvrzuje studie World Neurosurgery z roku 2010, stimulace této části mozku vedla u řady pacientů k mimotělním zážitkům. Nejde tedy o nic reálného, nýbrž jen o jakýsi „bug“ v mysli umírajícího člověka. To, že nejde o žádný spirituální zážitek potvrzuje i výzkum Univerzity v Southamptonu z roku 2008, která zkoumala 2060 pacientů, jež měli za sebou „mimotělní zkušenost“.
Vědci jednoduše do operačního sálu rozmístili objekty, které by člověk „vznášející se nad vlastním tělem“ musel spatřit. Jen jeden pacient si předmět vybavil. Nedokázal si však vzpomenout, co se s ním dělo v momentě, kdy prožíval mimotělní zážitek.
Další faktor, který shodně popisují téměř všichni, kdo si prošli zážitkem blízké smrti, jsou pocity euforie. Lidé popisují pocit naprostého naplnění, nekonečné lásky a moudrosti. Opět však nejde o dílo boží, nýbrž o práci chemikálií, které mají za cíl člověka udržet naživu. Podle studie Edinburské univerzity z roku 2011 jsou euforické pocity dílem jednak medikamentů poskytnutých lékařským personálem, jednak vyplavováním hormonů štěstí do mozku.
A proč se umírající lidé tak často setkávají se zesnulými příbuznými, přáteli, životními láskami či Bohem? Exploze impulzů a vyplavených hormonů se v této fázi týká i částí mozku odpovědných za uchovávání vzpomínek.
Jimo Borjigin setkání s milovanými osobami či náboženskými postavami vysvětluje takto: „Během umírání lidský mozek prochází vzpomínky a pátrá po určitých osobách, jménem či pocitech, kterým byl daný jedinec za života vystaven. Z mého pohledu je to jako by se mozek chtěl dopátrat ke vzpomínkám, které dají tělu důvod k přežití.“
Křesťané se mnohdy setkávají se sv. Petrem
Při setkávání s božskými entitami jsou totiž kulturní rozdíly již citelně znát. Američtí křesťané se potkávají s Bohem, prochází sedmi branami a potkávají svatého Petra. Hinduisté zase vidí své bohy, stejně tak jako muslimové, šintoisté nebo konfuciáni. Věřící jedinci spatřují své bohy, kteří jim sdělují, že ještě nenastal jejich čas. Se stejným sdělením přicházejí i postavy nebožského charakteru.
To, co se děje v lidském mozku během umírání, je však třeba podrobit daleko detailnějšímu průzkumu. Vědci zatím staví na teoriích a povrchních důkazech. Nicméně, věda se problematice věnuje a takřka každým rokem jsme svědky nových zjištění. Loni přišli kanadští vědci s překvapivým zjištěním, že lidský mozek vykazuje aktivitu někdy až deset minut po smrti. Otázek je více než odpovědí, ale minimálně jeden fakt je uklidňující.
Ač je smrt děsivým tématem, kterému se rádi vyhýbáme, její finální průběh bývá euforický. Svědčí o tom i fakt, že drtivá většina těch, kdo prožili klinickou smrt, se smrti opravdové a finální přestala bát.
