Vydatně temný komiksový doušek.
Kravaťáci ve studiu Warner Bros. jistě nebyli rádi, když viděli, jak se jim jejich milované DC univerzum, které mělo konkurovat Marvelu, hroutí jak špatně postavený domeček z podzimního listí. Nemusíme znovu opakovat staré známé eskapády a problémy, ale faktem je, že DCEU na tom momentálně stále není příliš dobře.
Ve studiu tedy zřejmě někdo zavelel: „Tak takhle to dál nejde!“ a rozhodl se nasypat finance do projektu, který stojí mimo celé univerzum. Volba padla na záporáka všech záporáků – Jokera. Očekávaný film s Joaquinem Phoenixem v hlavní roli, oceněný Zlatým lvem z Benátek, jakož i smíšenými americkými recenzemi, konečně přichází do našich kin. Nezklamal?
Příběh nás zavede do Gotham City 80. let. Arthur Fleck (Joaquin Phoenix) se protlouká životem, jak jen umí. Odjakživa toužil být skvělým stand-up komikem, každodenní existenci mu ale komplikuje jeho psychické onemocnění a nepřátelsky naladěné okolí. Arthur se stále více propadá do hlubin šílenství, odkud je už jen krok na odvrácenou stranu zločinu.
Trailery, zahraniční ohlasy, jakož i ocenění z Benátek ti mohly naznačit, že tentokrát v kině nedostaneš klasicky střižený komiksový film. Pro jistotu však ještě jednou zdůrazním, že Joker je komorní psychologické drama říznuté thrillerem. Nepobíhají tu žádní hrdinové s plášti, postavy nesypou z rukávu vtipné hlášky, nejsou zde žádné akční scény, ani opulentní digitální triky.
Mnohem více se Joker přibližuje klasickým dílům Martina Scorseseho, jako je Taxikář či Král komedie (tvůrci otevřeně přiznávají, že tyto snímky posloužily jako inspirace a fanoušci se dočkají více odkazů na ně).
V první řadě je ale Joker výborným filmem. Přiznám se, že i přes chválu z festivalů a výborný trailer jsem se trochu výsledku obával. Přeci jen, Todda Phillipse jsem měl zafixovaného jako tvůrce bláznivých komedií, takže jsem si nebyl jistý, zda mu látka sedne. Ale naštěstí sedla a Phillips na režisérské sesli nezklamal.
Joker je depresivním, smutným a tragickým psychologickým portrétem jednoho zničeného člověka, kterého společnost odvrhla a vysmála se mu. Po stránce atmosféry a stylu je film na poli komiksovek něčím absolutně unikátním. Pochmurný Gotham zmítaný sociálními nepokoji působí patřičně temně a samotná postava Arthura Flecka je mimořádně dobře napsaná.
Joaquin Phoenix v hlavní roli navíc odvádí fantastickou práci a jeho ztvárnění legendárního záporáka se nepochybně zapíše do filmové historie. Nedivil bych se, kdyby si za roli odnesl i nějakou tu cenu. Dokáže tě znepokojit už jen správným držením těla, intonací, výrazy obličeje... a samozřejmě smíchem (který má v celém příběhu od začátku klíčovou roli).
Do velké míry je celý film Phoenixova one man show a ostatní postavy tím pádem logicky tolik prostoru nemají, ale herecky jim lze vyčíst jen málo. Zazie Beetz jako Fleckova šarmantní sousedka, Frances Conroy jako jeho psychicky labilní matka a Robert De Niro v roli slavného moderátora Fleckovy oblíbené komediální show jsou výborní.
Někdo by samozřejmě mohl podotknout, že samotný příběh je pro každého, kdo zná postavu Jokera, poměrně předvídatelný. Tvůrci však do filmu vložili i několik zajímavých překvapení, které Fleckovu postavu velmi dobře dokreslují a dodávají jí na komplexnosti. Je vidět, že na filmu pracovali lidé, kteří postavu Jokera chápou a vědí, jak k ní mají přistupovat.
Zajímavý je i sociální podtext, který jako by odkazoval na události naší současnosti. Je pravdou, že tato linka je možno zpracována poměrně naivně, ale působivost jí upřít nelze. Celkové vyznění filmu je podle mého názoru spíše mimořádně znepokojivé a mrazivé (a je to zcela očividný záměr).
Pokud by mi tedy někdo tvrdil, že film je adaptací komiksového příběhu z pera Alana Moora, neměl bych důvod, nevěřit mu. Přestože nejde o adaptaci kultovního díla The Killing Joke, film má s tímto příběhem společného více, než by se mohlo zdát (tvůrci na něj i několikrát odkazují). Je to hlavně zodpovědný přístup k látce, dospělé pojetí a ochota dodat často povrchním superhrdinským komiksovkám na hloubce.
Abychom si rozuměli, netvrdím, že je Joker nějakým úchvatně hlubokým artem, ale je dostatečně inteligentní na to, aby konkurenční komiksové omalovánky hravě strčil do kapsy. Vlastně musím říci, že drtivá většina filmu by na mě fungovala, i kdyby měly postavy jiná jména a snímek by s Jokerem neměl nic společného (i když je jasné, že znalost kontextu celému zážitku přidává a tvůrci to vědí a s tímto aspektem pracují).
Z kina jsem odcházel mimořádně spokojen a s touhou pustit si film okamžitě znovu. Krátce po promítání bych Jokerovi udělil devět bodů z deseti s dodatkem, že toto hodnocení se zřejmě potvrdí, když film trochu usedne a až ho uvidím znovu.
Co říci závěrem? Joker dokázal vysoká očekávání naplnit a návštěva kina by v tomto případě měla být jistá. Osobně snímku Todda Phillipse přeji úspěch a pevně doufám, že se podobně zajímavých komiksových příběhů s vlastním stylem dočkáme v budoucnu více.
