Vybrali jsme desítku československých filmů, které komunistický režim zakázal, ale svými nespornými kvalitami baví diváky dodnes.
Od únorového převratu v roce 1948 do sametové revoluce v listopadu 1989 vládl v Československu totalitní komunistický režim. V jeho průběhu byly za mříže a do pracovních táborů poslány stovky tisíc lidí z politických důvodů a další tisíce lidí se staly obětí justice, zemřely ve vězení nebo při útěku na Západ. Svoboda slova byla zašlapávána a žádné knihy, časopisy nebo noviny, které si mohl člověk pořídit na běžném trhu, se nevyhnuly cenzuře. Stejně tak tomu bylo i s tehdejší kinematografií.
Režiséři a jejich výtvory podléhali kontrole státu, a tak závadné filmy nebo snímky, v nichž hrál někdo, kdo uprchl na Západ, končily na dně pomyslného trezoru. Takových filmů vzniklo nejvíce v uvolněných 60. letech. Poté ale přišel rok 1968, vpád vojsk Varšavské smlouvy a Československo na dlouhých dvacet let čekala daleko utuženější normalizace. Nepohodlné filmy ze 60. let byly zakázány a na svůj úspěch musely počkat až do pádu režimu. Pojďme si tedy představit filmy, které komunistům hned z několika důvodů trhaly žíly a ze dna trezoru se dostaly na světlo světa až po pádu Východního bloku.
Bílá paní – Zdeněk Podskalský st. (1965)
Skvělá komedie obsahuje očividnou protirežimní satiru. A přestože byla povolena dlouhých pět let, v roce 1970 bylo její vysílání a promítání zatrženo až do roku 1990. Odehrává se ve vsi Komonice a ústřední postavou je Perchta, Bílá paní, která jednoho dne vystoupí z obrazu, aby zařídila jedné z místních žen vodovod v chalupě. Brzy se vše rozkřikne a začíná honba za tajemnou Bílou paní. V její existenci však uvěří i někteří představitelé města, což se neslučuje s jejich ideologií. Na hradě se nakonec objevuje i falešná Bílá paní v podobě nasazené servírky Anduly. Na místo je nakonec vypravena i komise z ministerstva, která nakonec situaci řeší tak, že obraz ukradne a zamkne do depozitáře, aby místní nebyli rušeni od práce.
Ať žije republika – Karel Kachyňa (1965)
Trpký film o konci druhé světové války vypráví o malém chlapci jménem Olin, který dostane od svého tatínka úkol odvést do bezpečí jejich kobylu. Tu mu však brzy seberou ustupující němečtí vojáci. Zdánlivě primitivní zápletka je však protkána předivem vzpomínek a snů. Dozvídáme se tak o surovosti Olinova otce a chování Čechů k údajnému kolaborantovi, který pod nátlakem jejich nenávisti spáchá sebevraždu. Skutečný důvod, proč ale film putoval do trezoru, byl fakt, že se v jedné jeho části Olin setká i s Rudou armádou. Ta je však ve filmu vykreslena nelibě, což československý normalizační režim nemohl povolit, a tak byl od roku 1970 na černé listině.
O slavnosti a hostech – Jan Němec (1966)
Film, který je depresivním podobenstvím, vypráví o skupině zlých lidí, která manipuluje s ostatními. To dochází divákovi poté, co zhlédne toto vyprávění o sedmi lidech pozvaných na slavnostní hostinu. Významný muž, který je pozve, jim přichystá nepříjemné překvapení. Domluví se s mužem jménem Rudolf, který je s dalšími lidmi přepadne, načež jim po chvíli oznámí, že šlo jen o žert. Hosté takové vysvětlení zdvořile přijmou. Jeden z nich však nakonec z hostiny utíká. Rozlícený hostitel se ho však vydá spolu s ostatními a loveckým psem pronásledovat, neboť porušil společenská pravidla. Každý z hostů má pak svoji výraznou roli. Najdeme zde tedy demokrata, patolízala, snaživce, racionalistu a další. U stolu je tak alegoricky přiblížena nedemokratická společnost, v jejímž čele sedí osoba neváhající ponižovat a ničit každého, kdo s ní nesouhlasí. Právě v osobě hostitele se zhlédl tehdejší prezident Antonín Novotný, který to bral jako urážku svého majestátu a film okamžitě zakázal.
Farářův konec – Evald Schorm (1968)
Už samotné téma tohoto dramatu režimu příliš nevonělo. Hlavním hrdinou byl totiž kostelník, který se rozhodl kdesi v zapadlé vesničce předstírat, že je farářem, aby si alespoň na chvíli v životě užil uznání. Toho skvěle zahrál Vlastimil Brodský. Krom výrazně náboženského tématu vadil i fakt, že snímek silně nabádá k toleranci, seberealizaci a navíc v závěrečné scéně farář umírá na útěku před státní bezpečností. Poslední klapka padla den před začátkem sovětské okupace našeho území, a tak byl Farářův konec okamžitě po premiéře zakázán a režisér Evald Schorm si vysloužil zákaz činnosti.
Spalovač mrtvol – Juraj Herz (1968)
Jedna ze špiček české kinematografie vznikla v roce 1968 a netrvalo dlouho a režimu se znelíbila. Černobílý horor v hlavní roli s famózním Rudolfem Hrušínským se sice odehrává ve 30. letech minulého století a věnuje se zrůdnosti nacismu, ale komunisté ve filmovém varování před zlovůlnou ideologií spatřovali jistou paralelu. Snímek je skvělou adaptací neméně hodnotné knihy Ladislava Fukse a vypráví o řediteli krematoria panu Kopfrkinglovi (Hrušínský), jehož role vzorného otce a manžela se v průběhu filmu dramaticky změní. Podlehne nacistické ideologii, která z něj postupem času udělá zavrženíhodnou zrůdu.
Všichni dobří rodáci – Vojtěch Jasný (1968)
Snímek, který sklidil obrovský úspěch v zahraničí (cena za Nejlepší režii na festivalu v Cannes) se u nás dočkal umístění na černou listinu a zatracování. Před svým zákazem však běžel v československých kinech půl roku a navštívilo ho více než 900 tisíc diváků. Pak ale upadl před očima nového vedení studia Barrandov v nemilost a režisér Vojtěch Jasný raději utekl do exilu do Západního Německa. O tom, že bylo kolem filmu tolik povyku, není divu. Vyprávěl totiž o událostech února roku 1948, a to na pozadí malebné vesničky, v níž všichni do té doby žili v klidu a míru. Komunistický převrat a násilné znárodňování však vesničku rozdělí na dva nesmiřitelné tábory a z bývalých přátel se stávají udavači. Film těžil také ze skvělého hereckého obsazení, v němž figurovali Vlastimil Brodský, Waldemar Matuška a především Radoslav Brzobohatý.
Žert – Jaromil Jireš (1968)
Snímek Žert natočený podle jednoho z nejznámějších románů Milana Kundery měl svůj osud předurčen dopředu. Dotočen byl až po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a protože se ve své kritice režimu vůbec nedržel zkrátka, obratem putoval do trezoru. Vypráví totiž příběh univerzitního posluchače Ludvík Jahna, který pošle své dívce pohlednici, v níž kritizuje tehdejší režim 50. let. Jeho slečna je však zaslepena oddaností ke straně a svého přítele udá. Ten je následně vyhozen z fakulty, vyloučen ze strany a jako obyčejný voják poslán do Černého praporu, trestního pracovního útvaru. Osud muže krutě a nespravedlivě postiženého stalinistickými represemi se komunistům na stříbrném plátně pochopitelně ani trochu nezamlouval.
Skřivánci na niti – Jiří Menzel (1969)
Tento film podle povídky Bohumila Hrabala byl natočen v létě roku 1969 za pouhé dva měsíce ve snaze, aby bylo umožněna jeho širší distribuce dříve, než bude pozdě. Nové vedení Barrandova však film i tak razantně odmítlo a režisér místo ovací dostal zákaz činnosti, který platil až do roku 1974, kdy mu bylo umožněno natočit budovatelský film. Už samotné téma filmu bylo na tehdejší dobu velmi pikantní. Odehrával se totiž v 50. letech v ocelárnách, kam byli na práci posílání političtí odpůrci. Vypráví jejich osudy pomocí groteskních a mnohdy paradoxních situací, prostřednictvím nichž opatrně odsuzuje komunistickou diktaturu. Z krátké ukázky níže pochopíte.
Smuteční slavnost – Zdeněk Sirový (1969)
Snímek podle knihy Evy Kantůrkové vypráví v jedné časové rovině o pohřbu vyhoštěného odbojného sedláka a v druhé o důvodech, proč mu byl navždy zapovězen návrat do rodné vsi. Místní funkcionáři mají z pohřebního ceremoniálu strach, neboť ten by se snadno mohl zvrhnout v protest. Režisér tak skvěle zobrazuje, jak mírnější socialismus, který nahradil ten tvrdý z 50. let, je vlastně totéž, jen se jinak prezentuje.
Ucho – Karel Kachyňa (1970)
Jeden z filmů, které by komunistický režim nejraději zahrabal co nejhlouběji. Natočen byl podle knihy Jana Procházky, který byl po roce 1968 na seznamu zakázaných umělců. Filmy, k nimž napsal scénář a byly puštěny na veřejnost, neobsahovaly jeho jméno v titulcích. Ucho je komorní psychologické drama, které se režimu nelíbilo ze zjevných důvodů. Točí se kolem ministerského náměstka Ludvíka a jeho ženy Anny, které bravurně zahráli Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová. Manželský pár patří mezi prominentní rodiny, ale komunistický režim je v rámci hesla důvěřuj, ale prověřuj prostřednictvím Státní služby tajně odposlouchává. Dvojice pak v průběhu filmu zjišťuje, že jsou pod neustálým dohledem a i jejich nejintimnější konverzace někdo zaznamenává. Upadají tak do strachu, paranoie a zoufalství. Jelikož šlo o zjevnou obžalobu režimu, Ucho se premiéry dočkalo až v roce 1990.
Období, v němž byla umělecká tvorba pod státní kontrolou, je naštěstí za námi, ale tyto skvosty, které dlouhá léta nesměl nikdo vidět, nám připomínají, že i v době útlaku se někteří režiséři nebáli své názory promítat do svých filmů. Který z výše zmíněných snímku jste viděli, popřípadě, který vás nejvíce zaujal?
