Hajao Mijazaki: „Nerudný důchodce“, jenž změnil obraz japonského animovaného filmu

Jako důvtipné dítě neměl Mijazaki v poválečném Japonsku problém s učením, v mládí se však často stěhoval, a proto školy střídal. Od problémů a lumpáren obyčejných kluků jej a jeho bratry držela zkrátka jejich matka Jošiko, kterážto jako inteligentní, rázná a sečtělá moderní Japonka lpěla na striktním vychování. K tradičním hodnotám se ale nezřídka stavěla skepticky, což od ní Hajao později přebral.

Matka pro něj byla také velkou inspirací, jak je vidno na jeho pozdější tvorbě – byla nemocná, trpěla tuberkulózou, ale ani tato nemoc ji nezastavila v tom být dobrou matkou, jež dokázala správně vychovávat své syny. Podobnost s některými postavami Mijazakiho filmů určitě není náhodná.

Uchvátil jej ruský animák

Bylo to na střední škole, kdy se Mijazaki začal transformovat a z původně pro něj šedého  japonského animovaného filmu se stal předmět zájmu. V roce 1958 zhlédl film Hakujaden (The Tale of the White Serpent), který jej, jakožto první barevný anime film v kinech, uchvátil. „Dnes jen stěží narazím na animaci, která by mě takto uchvátila nebo by mi z ní tlouklo srdce nadšením,“ uvedl podle webu Polygon Mijazaki ve svých esejích Starting Point 1979-1996, když mluvil o filmu Hakujaden a ruské Sněhové královně z roku 1957.

Stačilo je zhlédnout a věděl, že bude animátorem. Jenže vzhledem k tomu, že do té doby kreslil jen letadla a bitevní lodě, potřeboval trochu praxe. Během studia Ekonomie na Univerzitě Gakušúin, kam mu také pomohlo rodinné bohatství (studoval zde i císař Naruhito nebo zpěvačka Yoko Ono), se zapsal do studentského literárního klubu zabývající se mangou.

Jakmile vystudoval tento obor, nechal se v roce 1963 zaměstnat jako pomocný animátor ve společnosti Tóei Animation. Jeho snem bylo se alespoň přiblížit umělci Osamu Tezukovi, autorovi mangy Dororo nebo Tecuwan Atomu (Astro Boy), kterému se přezdívalo japonský Disney. To však ještě netušil, jak moc se mu to povede.

Nutno podotknout, že během jeho začátků jej motivovala i Evropa. Jak Mijazaki prozradil pro Asahi Šimbun, vždy kreslil proto, aby něco vyjádřil. A přestože má opravdu rád letadla a Itálii, jak se ukázalo v několika filmech, z hlediska animace byla jeho tvorba ovlivněna Francií a Francouzem Paulem Grimaultem. Za to, že se nakonec napevno rozhodl pro animátorskou kariéru, údajně může francouzská animovaná kinematografie.

Nicméně než se dostal k vlastní práci, musel začít od píky. Od fázování filmu Doggie March z roku 1963, se postupně přes osudovou spolupráci s Isaem Takahatou na jeho filmu Princ slunce (Hols: Prince of the Sun) dostal až do fáze, kdy právě on, Takahata a Juiči Otabe z Tóei Animation odešli do studia A-Pro. Na konci svého působení v Tóei se mu navíc podařila ještě jedna věc; s manželkou Akemi počal dva syny, Goroa a Keisukeho, kteří změnili jeho vnímání animace.

Hajao Mijazaki získal jejich narozením tvrdé recenzenty, tedy důležitý aspekt jeho tvorby, a dva ničím neovlivněné „gatekeepery“, kteří byli soudci úspěchu jeho tvorby. Pokud se jim jeho tvorba líbila, bylo všechno v pořádku – Mijazaki svůj úsudek obhajoval tím, že tvořil zejména pro děti.

Animátor poté v 70. letech odletěl do Evropy získávat zkušenosti a konexe pro studia, se kterými spolupracoval. Ve Švédsku se mu ale nepodaří získat práva na Pipi dlouhou punčochu, o kterou měli v A-Pro zájem. Štaci ale nepokládá a přesouvá se nejen v rámci studií, ale i států, konkrétně do Švýcarska, kde načerpal inspiraci k animaci krajiny pro Takahatův film Heidi, Girl of the Alps. O dva roky později, v roce 1976, cestuje do své oblíbené Itálie a Argentiny, aby se inspiroval k tvorbě Takahatova seriálu 3000 Leagues in Search of Mother. 

Zkušeností měl Mijazaki na konci sedmdesátých let dost a reálně uvažoval o režírování vlastního kousku. Bylo to přece jenom patnáct let po prvním nakouknutí do animátorské práce, proto se stane režisérem seriálu Mirai šónen Conan (Future Boy Conan). V seriálu se otiskne Mijazakiho zkušenost z války a nadání pro cit a nadčasovost, se kterou se potom setkáváme ve všech dalších filmech. Do dvou let přichází premiéra filmové režie se snímkem Lupin: Vévodství Caligostro (Lupin III: Castle Of Cagliostro), jehož příběh si, jakožto Takahatův pomocník, osahal již o devět let dříve. 

Vznik studia Ghibli

Ve vzduchu byla cítit změna. V roce 1982 začal Mijazaki tvořit mangu o mladé hrdince, která se snaží čelit nepříznivému osudu prakticky vyhlazeného lidstva. Film se silnou ekologickou myšlenkou přišel do kin v roce 1984 a nesl název Naušika z Větrného údolí (Nausicaä of the Valley of the Wind). Ten přinesl úspěch a věhlas, což bylo překvapivé zejména proto, že Mijazaki poprvé režíroval film úplně sám.

„Když jsme studio Ghibli rozjížděli, Japonsko o sobě smýšlelo jen v superlativech. Bylo to tehdy, kdy se stalo ekonomickou velmocí a každý byl na to hrdý. Já jsem byl ale na tento způsob vzhlížení k sobě velmi naštvaný, a proto jsem film Naušika z Větrného údolí vytvořil,“ řekl reportérovi Asahi Šinbun Mijazaki. 

Těžce vydřená sláva mu pomohla roztáhnout křídla a vyletět na horkém a písčitém větru, který bičuje Libyjskou poušť, na palubě italského bombardéru. S oběma jevy se pojí název Ghibli, kterým v roce 1985 společně s Takahatou pojmenovali vlastní animátorské studio. Během svého stále trvajícího působení studio vyprodukovalo 23 celovečerních filmů a nemalý počet dalších projektů, jež oslovily i západní svět. Ale nepředbíhejme.

Japonská kinematografie začala nabírat jiný směr. V silně konzervativní společnosti byla v kinech díky Ghibli promítána díla, v jejichž hlavních rolích se objevovaly silné ženské charaktery obvykle na pokraji zhroucení světů, jejichž silná morálka a přesvědčení dokázaly hory přenášet. Pracují, jsou prakticky nezávislé, bojují ve válkách a zachraňují životy svým mužským souputníkům. Nehledě na tyto skutečnosti se však studiu v Japonsku dařilo nevídaně.

Shrňme si to: V roce 1986 vyšel Mijazakimu film Laputa: Zámek v oblacích (Laputa: Castle in the Sky), s nímž začal sbírat i filmová ocenění. V roce 1988 přišla do kina nerozdělitelná dvojice filmů studia Ghibli – Hrob světlušek (Grave of the Fireflies), jehož brilantní příběh o dvou přeživších dětech, inspirovaný opravdovým příběhem režiséra Isaa Takahaty, byl tak traumatizující, že na něj navazovalo promítání ikonického uvolňujícího Mijazakiho filmu Můj soused Totoro, aby se divák uklidnil. Navíc se chlupatý Totoro, jehož výraz může někomu připadat ne úplně uklidňující, stal maskotem animátorského studia.

A pokračujme. S devadesátými lety začaly z Mijazakiho tužky vycházet nápady, které zná i klasický český divák, jehož anime úplně nezajímá. Možná bychom do této kategorie ještě nemohli zařadit snímek z roku 1989 Doručovací služba čarodějky Kiki (Kiki's Delivery Service) ani film z roku 1992 Porco Rosso s motivem režisérova oblíbeného zvířete – prasete. S jistotou ale můžeme konstatovat, že celovečerní historické drama Princezna Mononoke, vydané v roce 1997, zná asi každý. 

První konec 

Mijazaki přicházel s novými nápady a konstantní prací přes pětadvacet let. Po premiéře Princezny Mononoke ale cítil, že je prostě unavený. Ohlásil, že do celovečerních filmů se už pouštět nehodlá a rok nato studio Ghibli opustil. Jak se ale říká, ticho většinou přichází před velkou bouří. Hajao Mijazaki měl v hlavě plán a jeho první pokus o odchod do „filmového důchodu“ neměl dlouhého trvání.

Ekologicky smýšlející Mijazaki uvedl v roce 2001 film Cesta do fantazie (Spirited Away), jehož dopad za hranice Japonska byl do té doby nevídaný. Snímek získal Oscara, stal se nejvýdělečnějším filmem v zemi a posadil anime do role, v níž nikdy nebylo. Nejenže přitahovalo spoustu pozornosti, ale také mohlo ovlivňovat filmové dění na celé planetě. Tři roky od vydání uplynuly a Mijazaki přišel znovu s dalším filmem s názvem Zámek v oblacích (Howl's Moving Castle). 

Čas ale člověk zastavit nemůže a i legendární tvůrce musel svou produkci zpomalit. Příjmení Mijazaki však z filmů studia Ghibli nezmizelo; v roce 2006 jeho nejstarší syn Goro natočil Příběhy ze Zeměmoří (Tales from Earthsea). Hajao byl jistě na svého syna pyšný, avšak jeho tvrdohlavost společně se vzrůstajícím věkem zapříčinila, že se filmotvůrce, známý svými cholerickými výstupy, se synem občas kreativně pohádal. Zároveň se Hajao začal stranit veřejného života ještě více.

Na svého syna ale po dvou letech navázal filmem Ponyo a v roce 2013 snímkem Zvedá se vítr (Kaze tachinu). Filmy měly logicky znovu dopad, nicméně kritika již nebyla tak oslnivá jako na přelomu tisíciletí. Mijazaki, již jako muž ve svých sedmdesátkách, znovu oznámil, že na tvorbu celovečerních filmů potřebuje více času a uvolnil své místo v Ghibli. 

„Rád bych ještě pracoval minimálně 10 dalších let,“ uvedl tehdy. „Chci pracovat tak dlouho, dokud jsem schopný řídit z práce a do práce. Určil jsem si ale pouze deset let, jelikož to může být, kvůli lidským možnostem života, klidně méně,“ komentoval svůj odchod umělec.

„Vždycky jsem chtěl tvořit filmy, což jsem dělal. Nicméně nemůžu nic dělat s tím, jak dlouho mi trvá je vytvářet. Jinými slovy jsem pomalejší v práci. Studio Ghibli by nemohlo fungovat, kdybych takto pokračoval, a na druhou stranu bych já celý svůj zbytek života vypotřeboval. Určitě nechci studiu přidělávat problémy. Dost na to, že je v budoucnu přidělám své rodině,“ uvedl.

„Jsem volný,“ dodal. „Můj každodenní život se však vůbec nezmění. Dost pravděpodobně budu stále jezdit do práce tou samou ulicí. Mým snem je si udělat volné soboty, což ale nevím, jestli se povede, do té doby, dokud opravdu nezačnu něco dělat,“ řekl.

Nový film

Dnes je Hajau Mijazakimu 81 let. A možná více než kdy dřív platí, že je Hajao Mijazaki sám sebou. V závěrečném slovu esejí Starting Point jej jeho největší spolupracovník a zároveň rival, již zesnulý Isao Takahata, popsal následovně: „Hajao Mijazaki je muž, jenž strádá. Naříká, je hravý, miluje lidi, klade na jejich talent moc velké nároky, vyje nad ztracenými sny a často se naštvává.“

Režisér, k němuž Mijazaki vzhlížel jako k mistrovi, si vzpomněl na jeho chování v Tóei Animation, kde občas strašil kolegy svým nečekaným řevem: „Ať toto zpropadené studio lehne popelem.“ V zemi, kde se sráží čtyři tektonické desky, zemětřesení je denním chlebem a vulkanická činnost je reálnou hrozbou, není podobné přání zrovna vhodné. Avšak reptání svéhlavého Mijazakiho nezastavily ani společenské zábrany.

Server GQ vybral jeho nejlepší mrzoutské momenty, které se s časem plní častěji. Mijazaki se stal odpůrcem počítače a dělá všechnu možnou práci pouze rukou. Jak píše The New York Times, sám sobě se smál, že musel změnit kvůli tenčícím se silám tvrdost tužek, na jejichž kvalitu dnes také nadává. Dobrou zprávou nicméně zůstává, že aura geniálního stvořitele fantazií mimo hranice lidského chápání jej neopustila ani nyní.

I dnes dochází do práce ve svém bílém apronu a mimo uklízení odpadků na ulici a vyhýbání se novinářům se věnuje dalšímu filmu. Ten by měl nést název Jak žiješ? (How Do You Live?) a má být na motivy románu Jošina Genzabura z roku 1937. Příběh by měl být o mladém patnáctiletém klukovi-výtečníkovi z Tokia, jehož otec zemřel. Jestli se ale film bude držet své předlohy, nebo uhne do jiných realit, je ve hvězdách.

Mijazaki svůj film totiž tvoří jako odpověď na otázku položenou v názvu. Když se jej reportérka zeptala, jak žije on, odpověděl: „Na tomto filmu pracuji, jelikož to sám netuším“.